Černá princezna

Vzduch byl nasáklý alkoholem, zvratky a močí. Zatuchlá stará hospoda v království rodu Defenderů se stala útočištěm těch největších ztroskotanců v zemi bílého praporu. Možná proto měla neustále narváno. Lidé z celé Země tří byli zoufalí a čím dál větší množství z nich nacházelo útěchu na dně půllitrového korbele.
Skřeti, kteří přišli z Meziprostoru a otevřeli si ve všech koutek země své hospůdky, v těchto těžkých časech dobře vydělávali.
Kvůli přeplněnému lokálu začínalo ovzduší postrádat kyslík. I přes obrovské množství opilců zde však vládlo ticho. Žádné rvačky, žádný smích, pouze ponurá atmosféra táhnoucí se nad hlavami všech přítomných.
K baru si přisedla osoba zahalená v šedém plášti. Kapuci měla staženou do obličeje. Jediné, co nezakryla, byly dlouhé lehce vlnité černé vlasy.
„Co musí počestná dívka udělat, aby tu dostala napít?“ promluvila přehnaně hrubým tónem.
Skřet za barem se opřel o pult a zazubil se od ucha k uchu. Jeho anatomie připomínala lidskou, přesto člověk nebyl ani náhodou. Hlava se zdála v poměru k tělu poněkud velká, obzvláště, když sám byl nízkého vzrůstu. Šedá kůže na pohled působila tvrdá jako kámen. Hlavu nepokrývaly žádné vlasy, obsahovala pouze dlouhé špičaté uši, protáhlý nos, maličké oči a ten široký šibalský úsměv.
„O vás lze pouze stěží říci, že byste byla počestná dívka, princezno,“ zachichotal se.
Děvče si strhlo kapuci a upřelo na skřeta šokovaný pohled. Odhalila tak svoji sněhově bílou pokožku, rudé plné rty a hluboké modré oči chráněné hustými dlouhými řasami. V jejích něžných rysech se skutečně nacházelo cosi aristokratického.
„Jak si mě poznal, skřete?“ ptala se naléhavě.
„Prosím, mám jméno. Říkají mi Higg. A co se toho týče, my skřeti poznáme svoji princeznu všude. Nemůžete se přestrojit tak, aby vás správný skřet nepoznal, vaše veličenstvo.“
„Díky bohům, ostatní v téhle díře zřejmě nemají tak dobrý čich na modrou krev jako ty.“ Při těch slovech se dívka rozhlédla kolem sebe, jestli ji náhodou přece jen někdo nepoznal.
„Ti by nepoznali Defendera, ani kdyby stál přímo před nimi, pokud by tedy neměl dlouhé hedvábné vlasy v barvě praporu.“
„Nezahrávej si, skřete,“ zavrčela princezna.
„Nechtěl jsem tím na nic poukazovat, vaše výsosti. A už jsem vám říkal, že jsem Higg,“ smál se barman.
„Dobře, Higgu. Když jste ty a tvoji skřetí kamarádi tak oddaní své princezně, pověz mi, jaký máte názor na krále Galiena?“
„Upřímně, princezno? Je to vůl. Král Galien se stará jen o sebe a své zájmy a mezitím mu v zemi umírají poddaní. Nás se to samozřejmě netýká, disperas jedí pouze lidské maso, přesto… vládce by se měl chovat jinak.“
„Jak třeba?“
„Pro začátek by mohl místo těch svých albů v bílých pláštích vycvičit proti disperas opravdovou armádu, lovce opic, krvelačné zabijáky těch lidožravých potvor. Taky by mohl dávat méně financí do vědy, aby v zemi trochu snížil daně. A to už se týká i mě, tahle zaplivaná chatrč mě totiž měsíčně taky něco stojí. Jo a taky by mohl udržovat lepší vztahy s obyvateli Meziprostoru. Kouzelné bytosti nemají Galiena zrovna v lásce.“
Princezna se zadívala skřetovi do tváře a usmála se. „Co kdybych ti řekla, že cvičím armádu? Říkám jim venatoři, jsou to jediní bojovníci v Zemi tří, kteří dokáží zabít disperas. Díky svým dobrým vztahům s obyvateli v Meziprostoru jsem dokázala vytvořit šípy, které zabijí disperas na jediný zásah. A… já nejsem tak zapálená do vědy jako můj milovaný bratříček.“
Higg se opět zazubil. „Princezno Atheeno, už při vašem narození všichni skřeti věděli, že vy dokážete velké věci. Vaše barva vlasů není prokletím, nýbrž předurčením. Jste vyvolená, abyste změnila život v tomto království k lepšímu. A můžete si být jistá, že všichni skřeti budou věrně stát při vás. Je načase ukončit Galienovu nesmyslnou vládu a dosadit na Defenderský trůn vás, vaše veličenstvo.“ Skřet se mírně poklonil.
„Výborně,“ pokyvovala Atheena spokojeně hlavou. „Takhle se mi to líbí. Mám podporu v Meziprostoru, teď i u Defenderských skřetů, nemluvě o mých věrných venatorech, kteří jsou mírně řečeno neporazitelní. Bratr nebude mít šanci. Avšak nic se nesmí uspěchat. Správný převrat je zapotřebí pořádně naplánovat. Chci, aby to bylo velkolepé. Chci, aby se to zapsalo do dějin. A především… chci, aby Galien trpěl jako zvíře, až bude umírat.“
„Nemohu se dočkat, veličenstvo,“ culil se Higg škodolibě.
„A teď… kde mám to pivo, barmane?“
„Už se to nese, má paní,“ chichotal se skřet a začal čepovat nápoj do korbele. „Ale říkal jsem vám přece, že jsem Higg.“

Po tvářích jim stékal pot. Zdálo se, že jsou zahnaní do kouta. Takovou velkou skupinu disperas ještě nikdo z nich nikdy neviděl. Opičí zabijáci se přibližovali hlemýždím tempem. Dávali si načas. Možná šlo jen o halucinace způsobené strachem ze smrti, přesto by někteří z přítomných přísahali, že se ty malé potvůrky usmívaly.
„Co budeme dělat, velitelko?“ ptal se muž v bílém plášti očividně téměř šílený strachy.
„Co sítě?“ tázala se mladá žena s popas dlouhými rovnými vlasy v barvě hořké čokolády, též v bílém plášti, stejně jako zbytek skupiny.
„Došly, paní,“ hlásil muž.
Žena přemýšlela. Smaragdovýma očima sledovala každičký pohyb svých nepřátel. Nemohla to přiznat před svými podřízenými, ale tohle byl konec. Ocitli se v bezvýchodné situaci, v níž na ně čekala pouze smrt.
Jedna opice nedočkavě skřípala zuby. Nechtěla čekat jako její sestry, měla hlad. Bez dalšího odkládání se odrazila a skočila po své kořisti.
Vzduchem se ozvalo zasvištění. Pak rána. Dispera dopadla mrtvá k zemi. Z jejího průsvitného tělíčka trčel šíp. Velitelka se zaskočeně ohlédla za sebe. Uprostřed skupiny jejích lidí se objevili muži a ženy v černém. Vyztužení zakrývalo pouze jejich hrudníky, vypracovaná břicha zůstávala odhalená. Černé přiléhavé kalhoty, vysoké boty, šátky zakrývající tvář…
„Venatoři,“ vydechla žena.
Disperas, které byly svědky smrti své sestry, už na nic nečekaly. Vrhly se přímo proti nim. Někteří venatoři se drali dopředu. Tasili dýky a obratnými pohyby odráželi útoky lidožravých opiček, zatímco jejich kolegové vzadu natahovali tětivy a jednu po druhé disperas zabíjeli.
„Přestaňte… Nechte toho!“ rozkřikla se žena poté, co se probrala z prvotního šoku.
Během okamžiku však bylo po všem. Skupina disperas byla zlikvidována. Lidé v bílých pláštích pouze sledovali tu spoušť.
Velitelka to nevydržela. Rozběhla se k nejbližšímu venatorovi, popadla ho za rameno a otočila směrem k sobě.
„Jak jste jen mohli? Že vám není hanba takhle zabíjet ta nebohá zvířata,“ vrčela na něho.
„Ta nebohá zvířata vás málem roztrhala na kusy, slečinko,“ oponoval muž v černém.
„Jste vrah. Sprostý, odporný, smrdutý vrah...“ Lovec na to nic neřekl. Jen fascinovaně hleděl na mladou ženu před sebou. „Na co se tak díváte?“ ptala se hnědovláska znechuceně.
„Lyonnete…?“ vydechl mladík.
Dívka sebou cukla. Nespouštěla z venatora oči. „My dva se známe?“ Hoch si stáhl šátek. Lesknoucíma se mechovýma očima sledoval překvapenou ženu. Ta jen nevěřícně zakroutila hlavou. „Hitchi? Jsi to vážně ty?“
„Jsem to já, Lyonnete. Ani nedokážu vyjádřit, jak jsem rád, že tě zase vidím. Netušil jsem, že se z tebe stal králův alb.“
„A já, že ty ses přidal k princezniným venatorům.“ Lyonnete lehce poodstoupila.
Hitch se zamračil. „Nezdá se, že bys měla radost, že mě vidíš.“
„Mám mít radost? Z čeho? Že jeden z mých dvou nejlepších přátel z dětství se přidal k sebrance odporných vrahů?“
„Asi ti tak úplně nerozumím.“
„Disperas možná zabíjejí lidi, ale to je něco, čemu se odborně říká potravinový řetězec. Ty chudinky za to nemohou, je to jejich přirozenost.“
„Tak taková je filozofie krále Galiena?“ pousmál se hoch. „Proto odmítá disperas zabíjet? Proto sestavil armádu vědců zvaných albové, aby disperas pochytali? A proč se tedy od nich raději nenecháte sežrat, když je to tak přirozené? Proč je zavíráte do klecí?“
„Jde o výzkum. Jak si sám řekl, my albové jsme vědci. Zkoumáme tento nový zvířecí druh.“
„Jistě. Zvědavost je lidská přirozenost, že? Ale víš, co je ještě přirozeným znakem lidí? Neuvěřitelně silný pud sebezáchovy. Venatoři dělají pouze to, co je pro lidi přirozené, brání se.“
Lyonnete nesouhlasně kroutila hlavou. „Víš, v přírodě má vše svůj význam. Přemýšlel si někdy nad tím, proč se disperas v našich lesích objevily? Možná je svět zkrátka přelidněný a příroda se snaží eliminovat počet lidské populace.“
„To není třeba, Lyonnete.“ Hitch na dívku upřel vážný pohled. „Příroda nám možná dala do vínku silnou touhu po přežití, ale také nám tam položila chamtivost, tvrdohlavost a nevídanou zahořklost proti vlastnímu druhu. Víš, proč lidé doteď neměli přirozeného nepřítele? Protože přirozeným nepřítelem člověka je člověk. Příroda ví, že my lidé se dokážeme pozabíjet navzájem. Otevři oči, Lyonnete, tyhle nestvůry nejsou dílem přírody, to je dílo ďábla.“
„Ty si nejspíš myslíš, že musíš mít vždycky pravdu, viď?“
„Ne,“ nesouhlasil Hitch. „Neznám člověka, který by se mýlil tak často jako já.“
Žena již nevěděla, co mu na to má říct. Zcela nechápala jeho poslední výrok. Naštěstí se k ní v tu chvíli nahrnuli její lidé. Žádali rozkazy.
„Hitchi! Tady jsme hotoví, odcházíme!“ zavolal někdo z venatorů na chlapce. Hoch se bez rozloučení otočil a pospíchal za svými druhy.
Lyonnete se za ním ještě chvíli dívala, pak se však její pozornost obrátila k ostatním albům. Bylo na místě vrátit se do hradu a informovat krále o počínání vojáků jeho sestry.