Kralevic a smrt pana Houseňáka

Na hradě vládlo veselí. Všude hrála hudba, lidé se bezstarostně usmívali. Nikdo si nedělal starosti s malými nepřáteli, kteří ohrožovali celou Zemi tří. Dokonce i smutek nad smrtí milovaného královského páru se po letech již zcela vytratil. Nikoho již netrápilo, že na hradbách nevlaje rudý prapor. Všichni žili šťastně pod ochrannými křídly současné královny. Pouze jedna jediná tvář se neusmívala. Jediné srdce stále plakalo pro mrtvé. Jediný chlapec viděl pravdu.
Královna Heloise nervózně pochodovala od stěny ke stěně ve své komnatě. Netrpělivě vyčkávala příchod svého oddaného služebníka, pro něhož nechala poslat. Konečně uslyšela ono specifické zaklepání na dveře. Takto klepal vždy jedině on.
„Vstupte,“ vydechla napjatě. Postavila se doprostřed místnosti zády ke dveřím.
Když postarší muž vešel, viděl jen královniny dlouhé hnědé kadeře spadající na záda, která zůstávala díky střihu bohatých rudých šatů, jejichž suknice se táhla až k zemi, odhalena. Byla to velmi půvabná žena, která svým vzhledem dokázala porazit čas. Uplynulé roky nedala na svém těle vůbec znát.
„Volala jste mne, veličenstvo?“
„Ano, drahý Hale,“ pronesla Heloise a s elegancí slunečnice stáčející se za sluncem se otočila tváří ke služebníkovi. „Prosím, zavři dveře. Nepřeji si, aby náš rozhovor kdokoli vyslechl.“
„Rozumím, paní,“ poklonil se Hal a zavřel mohutné dveře královniny ložnice. „Nuže, o čem se mnou chcete hovořit?“
Královna se lehce zamračila. „Jistě víš, co se blíží za den, nemýlím-li se?“
„Vaše veličenstvo má nejspíše na mysli den osmnáctých narozenin vznešeného prince Rawkina.“
„Přesně tak. Moc mne to trápí, Hale. Jakmile ten kluk dovrší osmnácti, převezme mé místo na trůnu.“
„A na hradbách znovu zavlaje rudý prapor. Ano, takové jsou zákony. Věděla jste, že vaše vláda bude pouze dočasná.“
Heloise přistoupila k oknu a zadívala se na nádvoří. „Lidé tohoto království mne milují, Hale. Zato prince Rawkina nenávidí.“
„Tu nenávist jste však do jejich srdcí zasela vy, není-liž pravda?“
„Ovšem,“ souhlasila královna a znovu se ohlédla po svém služebníkovi. „Přece jsem nemohla dopustit, aby mě lid této země zapověděl jen proto, že na rozdíl od toho spratka nepocházím z rodu Highbornů. Musela jsem to udělat, Hale. Celé ty roky od doby, co jsem s tvou pomocí sprovodila ze světa krále a jeho manželku, jsem házela na hlavu toho dítěte vše zlé, co se v našem království událo. Přesvědčila jsem každého nebohého žebráka o tom, že princi Rawkinovi na jeho lidech nezáleží. Po tom všem nemohu dopustit, aby jen tak usedl na trůn a dokázal jim, že jsem lhala. Nemohu.“
„Vím, kam tím míříte, má paní.“ Hal sklopil hlavu. „Určitě to chcete udělat? Přece jen je to mladý nevinný chlapec. Nic z toho, co se vám přihodilo, není jeho vina.“
Královna Heloise začala zhluboka oddechovat. Hromadil se v ní hněv. „A byla to snad chyba krále? A vzpomínáš na královnu? Na to čisté ztělesnění nevinnosti? A přesto si mi je pomohl zabít, tak v čem teď vidíš problém? Navíc… možná mi nic nezpůsobil, ale způsobí, pokud ho nechám usednout na trůn. Vychovávala jsem ho od plenek, Hale. Ten hoch ti teď připadá nevinný, ale chytil ode mne moji pomstychtivost. Jakmile se stane králem, vrátí mi vše, co jsem mu během své vlády udělala. Ty víš ze všech nejlépe, jak dlouho jsem hledala své místo na tomto světě poté, co mě bratr vyhostil z mého rodného hradu. Možná nenosím jméno Highborn, ale z královské rodiny jsem a měla bych tedy vládnout.“ Žena se na okamžik odmlčela. Pomalým ladným krokem došla k Halovi, natáhla ruku a pohladila muže po tváři. „Ty přece nechceš, abych znovu spadla na dno.“ Natáhla se k jeho uchu. „Nepřeješ si, aby byla tvá paní opět nešťastná,“ zašeptala.
„Ne, to si nepřeji,“ řekl Hal odevzdaně.
„Tak vidíš,“ usmála se Heloise, poodstoupila od něho a napřímila se. „Neboj se, můj drahý Hale, tentokrát si nemusíš své ruce zašpinit krví. Pro toho hocha mám přichystaný osud horší než smrt.“
Muž věnoval své královně zděšený pohled. Ona se však jen široce usmála. Jelikož stála proti oknu, její tvář halil stín. Jindy neodolatelná šarmantní dáma nyní stála před zraky svého sluhy jako ztělesněná zloba.

Oblohu zakryla temná mračna. Svět se ponořil do hluboké temnoty. Zvířata se krčila ve svých skrýších, jakoby snad mělo přijít tornádo či zemětřesení. Z lesů se ozývalo vytí vlčích vůdců, kteří svolávali své smečky.
Uprostřed toho všeho si hrálo malé děvčátko. Sedělo u maličkého dřevěného stolečku v zahradě poblíž hradu spolu s hadrovým panákem v cylindru a plyšovým králíčkem.
„Mohu vám ještě dolít čaj, drahý Kloboučníku?“ ptala se panáka a již zvedala porcelánovou konvičku, poté se však na neživého společníka nechápavě zadívala. „Nedáte si? Dobrá. A co vy, bílý králíku? Mohu vám nabídnout?“ otočila se po plyšákovi. „Také ne? Dobrá, jak myslíte vy dva, vypiji jej tedy sama.“
Nalila si do malého šálku imaginární čaj a následně ho vypila na jediný lok. Zarazila se. Její pohled spočinul na růžovém keři, který rostl nedaleko jejího čajového dýchánku. Vstala a opatrným krokem přistoupila k němu. Na jednom z lístků se plazila baculatá zelená housenka. Láskyplně se na ni usmála a vzala ji do dlaní.
„Tak vy jste nás také přišel navštívit při našem dýchánku, pane Houseňáku? Jaká čest.“
Z rozhovoru s Houseňákem ji vyrušil neobvyklý zvuk. Z nedaleké vesnice byl slyšet srdcervoucí výkřik. Brzy jej následovaly další. Dali se v nich poznat muži, ženy i děti. Dívenka se zděšeně zahleděla směrem, odkud křik přicházel. Srdce se jí zběsile rozbušilo.
„Odpusťte, pane Houseňáku,“ obrátila zrak zpět k housence. „Budete tu na mne muset chvíli počkat. Musím varovat tatínka. Disperas zase útočí.“
Odložila housenku na svůj kulatý stolek a rozběhla se zahradou směrem k hradu. V ten moment už vybíhali z hradu vojáci. Uháněli zahradou, aby se dostali ke královským stájím. V tom spěchu nedávali pozor na cestu. Převrhli princeznin stolek i se židličkami. Dívka se při té ráně ohlédla. Čajový servis se roztříštil o zem a zbytky porcelánu rozdupali vojáci. Její oči ale sledovaly něco jiného. Housenku, která se vším ostatním též dopadla na zem mezi utíkající nohy vojáků.
„Neee!“ zvolala princezna. Bylo již pozdě. Jeden z mužů rozšlápl housenku svojí těžkou vojenskou botou.
Děvčátku se podlomila kolena. Klečela v trávě, z očí se jí valily slzy. Vtom vyběhl z hradu také král. Jakmile zahlédl svoji dcerku, pospíchal za ní.
„Princezno moje,“ oslovil ji starostlivě. Zvedl ji do náruče a konejšivě ji hladil po hnědých vláscích. „Neboj se, zlatíčko. Naši vojáci seženou drakobijce a ti ty ošklivé disperas zaženou.“
„Ale… ale...“ vzlykala princezna. „Oni zašlápli pana Houseňáka.“
„Ach Avelyn, neměj starosti, tatínek ti sežene jiného plyšáka.“
„Houseňák nebyl plyšák,“ bručelo děvče. „Byla to housenka. Opravdická živá housenka. A oni ji zabili.“
„Aha,“ vydechl král a sklopil hlavu. Po chvíli se znovu podíval do dívčiny tváře. „Tak to mě neskutečně mrzí, princezno. Pokud chceš, pohřbíme ho společně tady na zahradě, co říkáš?“
„Ne, tati,“ ulekla se Avelyn. „Skončil by jako vojáci, jejichž těla jsou během válek hromadně pálena a jejich rodinám se nikdy nedostane posledního rozloučení. Houseňák má určitě také rodinu. Musím ho vrátit zpět, kde jsem ho našla, aby ho mohla najít jeho rodina.“
Král si dojatě povzdechl. „Dobře, sluníčko. Ale měla bys přestat číst ty knížky o válkách, obzvláště teď, když žijeme v období míru.“
„Období míru?“ nechápala dívka. „Co je to za mír, když neustále vysíláš vojáky na smrt, když umírají nevinní lidé?“
„Avelyn… disperas jsou něco jiného než válka.“
„Máš pravdu, tati. Po útoku disperas už totiž není co spálit,“ pronesla holčička chladně, došla k tělíčku mrtvé housenky a odnesla jej zpět na onen list růžového keře.
Z mraků, které zakrývaly nebe, začaly spadat k zemi první kapky. Král Derric odvedl svoji dceru dovnitř do hradu, aby se ukryli před přicházejícím deštěm. Venku zatím sílil vítr a měnil se v mocnou vichřici. Modrý prapor na hradbách jen tak tak držel na svém místě, aby jej poryv větru nestrhl a neodvál někam daleko, daleko od hradu rodu Caringů.