Tiesis Ger a prokletí ztraceného rodu - 1. kapitola

V liduprázdné ulici bylo slyšet jen klapání podpatků po dlažebních kostkách a její vyděšené dýchání. Stále cítila chladný dotyk na svém rameni a před očima viděla ten nepřirozený, děsivý obličej. Neohlížela se zpátky, ani se nedívala před sebe; jediné, na co se její vystrašená mysl zmohla, bylo utíkat a utíkat, co nejdále od toho prokletého místa.

Jemné stíny ladně tančily na zdech vysokých domů kolem ní, oranžové světlo luceren a spadané listí v barvách podzimu dávalo malebné čisté ulici téměř magickou atmosféru a přátelské temné kočky s nezvykle přítulnými netopýry milou náladu jen dokreslovali. Přesto jediné, co Tiesis viděla, byla monstra v každém tmavém koutě a velkolepá Lyra, průvodkyně zemí mrtvých, kráčející ladným krokem ulicí za ní.

Párkrát zavrtěla hlavou, tohle si přeci musí nalhávat. Ano, není pochyb, že magie existuje, nakonec i ona má malinký kousek tohoto nadání v sobě, ale nic takového jako ohniví duchové, přetrvávající mysl zesnulých nebo vůbec samotné prokletí přeci neexistovalo. Jen se jí zdálo, že něco viděla.

Zastavila se a dívala se do temného konce prázdné ulice. Začínala se uklidňovat a celý svět se znovu stával tím milým místem, jaké znala. Trošku se sama sobě zasmála, že se dokázala tak polekat jen kvůli jednomu starému opuštěnému domu. 

Za chvilku budu jedna z těch vyděšených babiček, co křičí: „Nemrtvý!" sotva uvidí tlející kládu velikosti člověka, zachechtala se a pomalu kráčela zpátky do hostince, kde by mohla dnes přespat, s předsevzetím, že podivný dům prozkoumá až ráno. Nakonec při světle odvede daleko lepší práci.

Ale stačilo jen jedno nečekané otření kočičího kožíšku o její roztřesené nohy a děsivé myšlenky na monstra i zběsilý tlukot srdce se vrátily. Nečekala ani chviličku a úprkem se dala na útěk od roztomilého huňatého kocourka, co chtěl trošku dívčiny pozornosti. 

Rychle běžela a už se ani nedívala před sebe, jen sama sebe děsila v myšlenkách přibarvováním si svých vzpomínek na ještě děsivější. Ale najednou do něčeho narazila a hned zase padala k zemi.

Mladík, kterého srazila, měl sice nejdřív jen čistě překvapený výraz, ale sotva mu došlo, co se děje, pobaveně se usmál.

„Tak je to pravda! Krásné dívky tu opravdu skáčou mužům přímo do náruče!" zasmál se. „Jste v pořádku?"

„Omlouvám se," potichu řekla s rudým obličejem a rychle se znovu postavila.

„To není třeba, rád jsem vás potkal," pousmál se. „I přesto, že to znamenalo na chvíli spadnout na zem," trošku zavtipkoval a ona zrudla ještě víc. „Mohu se zeptat, co vás tolik vyděsilo?" starostlivě se na ni podíval, i když Tiesis si nebyla jistá, jestli svůj zájem pouze nepředstíral.

Dívka si ho změřila pohledem. Bez jakýchkoliv pochyb to byl dobrodruh, stejně jako ona. Že by možná konkurence? Nicméně do Mileru se teď sjížděli všichni s alespoň trochou odvahy a touhy po rychlém zlatu a slávě, takže začít zabývat se rivalitou by asi nemělo moc velký smysl.

„Ale nic. Jen si užívám krásy nočního města..." hloupě se zasmála. Nikdy nebyla dobrá lhářka, ale tohle bylo špatné i na ni. Přesto mu pravdu raději říkat nebude, v tom domě může být víc zlata než v doupěti draka a ona nehodlá riskovat, že by ji někdo předběhl. Čím méně lidí o tom bude vědět, tím lépe.

„Opravdu? Mohl bych se přidat? Do města jsem přijel teprve před chvilkou, takže se tu moc nevyznám," pousmál se na ni, ale Tiesis neměla zrovna náladu trávit s ním čas.

„Em, spíš už půjdu do hostince, je stejně dost pozdě," zamumlala a rychle vyrazila, ale on šel hned s ní.

„To je také dobrá volba!" široce se usmál. „Mimochodem, jsem Redyth," podal jí ruku, „pro přátele Red," dodal, když uviděl její mírně nechápavý, otrávený výraz.

„Tiesis," pouze přikývla a nechala jeho ruku dál viset ve vzduchu. Trochu si v duchu povzdechla, když se k ní mladík skutečně přidal.

Red se snažil po celou cestu s Tiesis mluvit a dával jí všemožné otázky. Ze začátku jí to sice přišlo otravné, ale čím déle šli, tím sympatičtější jí mladík byl. Její jednoslovné chladné odpovědi se postupně stávaly promyšlenějšími a důvtipnějšími, a před hostincem se už společně smáli všemu. I přes to, že se potkali teprve před chvílí, už jí přišel jako starý přítel.

Sotva otevřela dveře do plného hostince, do nosu ji praštil silný pach kořalky a hlasité říhání několika přítomných pivních břichů bylo pro někoho jako ona nechutné. Pokusila se procpat se až k baru, aniž by se dotkla jakéhokoliv špinavého stolu, zpocených zad opilců nebo šlápla do něčeho na zemi, o čem raději nechtěla hádat, co to je. To se jí sice nepodařilo, ale k baru hostinského se nakonec dostala. Ten se ji ale rozhodl ignorovat a věnoval se ostatním hostům.

Redyth si všiml její snahy a sám se ujal úkolu sehnat pokoje. Po hodné chvíli překřikování ostatních se mu dokonce opravdu podařilo získat si pozornost hostinského. Prý dostal poslední dvě postele, nicméně Tiesis o tom velice pochybovala. Vsadila by se, že ten příplatek za poslední pokoj si nechal majitel hostince zaplatit už několikrát a měl v plánu to tento večer ještě párkrát udělat. Možná, že nejvíce zlata v Mileru nezískají dobrodruzi, ale spíš hostinští, kterým nově příchozí doslova cpali do rukou kupy zlata za jejich malé, zatuchlé pokoje. Ale alespoň mohla dnes Tiesis spát v teple a pod střechou.

I přesto, že se jí pokoj trošku hnusil, skočila do postele hned, jak mohla. Ale tvrdá matrace, tedy spíš tvrdé prkno místo matrace, a podivně vonící polštář ji brzy omrzely, takže než do pokoje přišel i Red, rozhodla se podívat na všechny svoje úlovky z toho údajně prokletého domu. Znovu zakroutila hlavou nad tím, jak hloupá historka ji vyděsila.

Ale poklady tam byly vskutku skvostné. I když v to předtím ani nedoufala, podivná soška nejspíše draka se třemi ocasy a utrženou hlavou nebyla pouze pozlacená, ale celá byla z tohoto drahého kovu. Jen za ni určitě dostane celé jmění a hodnotu náhrdelníku se třpytivými kamínky, nejspíše drahokamy, se neodvážila ani odhadovat. Už se nemohla dočkat, až se tam zítra zase vydá a získá si další překrásný poklad. Nicméně jen dnešní úlovky by jí stačily na celý život.  

Red přišel do pokoje, když Tiesis zrovna zkoumala další sošku, co byla bohužel pouze keramická, přesto velice podivně krásná.

„Rodinné bohatství?" trochu se usmál a otevřel lahev, kterou ještě se dvěma poháry donesl.

„Co? Ne! Z až tak bláznivé rodiny nejsem," zasmála se a pohladila malého vymodelovaného čtyřrukého démona s jednou půlkou těla lidskou, ale druhou býčí. Jeho drahý obleček a překvapivě milý výraz však z něho nedělal až tak hrozivé monstrum, působil skoro lidsky.

„Tak odkud to máš?" zeptal se a nalil do obou pohárů víno.

„Můžu ti věřit?" nervózně řekla, Redyth na ní nechápavě povytáhl obočí. „No, nikomu to neříkej, dobře?"

„Jasně."

„Je tu jeden dům, který ještě nikdo nestihl vykrást-" začala, ale Red jí skočil do řeči.

„Tys to ukradla někomu z jeho domova?" založil káravě ruce, přesto z jeho výrazu to téměř vypadalo, jako by to i skoro schvaloval.

„Ne! Je to opuštěný dům. Myslím, že se mu říká Obydlí rudého ohně-"

„Jako to, kde má být ten bájný ztracený rod?" opět ji přerušil.

„Ano. Nicméně z nějakého důvodu tam nikdo ještě nebyl. Tyhle věci se tam jen tak válí, jen je sebrat." 

„Hm, to je podivné. Proč je nedotčeno zrovna toto místo? Známé je dost a jen blázen by mohl věřit těm povídačkám o nějakém prokletí...," posměšně se zasmál a podal dívce pohár.

„To místo je podivné, sama jsem se tam trošku vyděsila," malinko se zastyděla, ale Redův úsměv jí dodal sebevědomí.

„Tak můžu jít příště s tebou," nabídl se, nebylo pochyb o tom, že sám by chtěl také trochu toho zlata.

„Em, jo, asi jo," nervózně se napila vína. „Nicméně chci slyšet ještě víc o tvých dobrodružstvích!" usmála se Tiesis. Red neváhal ani chvilku a s hrdým leskem v očích začal vyprávět o svém dokonalém hrdinství na severu země.

I když jeho vychloubačné vypravování ji vůbec nezajímalo, moc dobře věděla, že tomu neodolá a celá ta záležitost s dělením se jejího překrásného pokladu mezi ně dva se zamete alespoň pro teď pod koberec.