Básníkův klíč

Další pochmurné odpoledne ve starém zaprášeném městě. Děti si jako obvykle bezstarostně hrály na náměstí. Pobíhaly, smály se a užívaly si života. Pouze některé se raději držely dál a jen zpovzdálí sledovaly své kamarády, jak vesele dovádějí.
Jeden malý chlapec seděl na okraji kašny na kolenou položenou starou knihu a na ní papír. V ruce držel husí brk a vedle sebe měl položenou lahvičku s inkoustem. Něco sepisoval a vypadal u toho hrozně vážně.
Náhle se nad jeho tvorbou rozprostřel stín. Zvedl oči od papíru a zadíval se do tváře kluka, který se nad ním skláněl.
„Co chceš, Eudone?“ zamračil se na něho.
„Jen se koukám, copak to píšeš,“ zazubil se nově příchozí. „Puč mi to!“ S těmi slovy sebral chlapci jeho papír.
„Ne, Eudone! Vrať to!“ naléhal hoch, prudce vstal a snažil se získat svůj papír zpět. Jeho kniha při tom skončila v blátivé kaluži a lahvička s inkoustem se rozlila do městské kašny.
„Hej, poslouchejte všichni!“ hulákal Eudon na ostatní děti, ty si přestaly hrát a věnovaly mu pozornost. „Miluji tvé vlasy, oči, tvář, tebe. Otevíráš mi bránu do božího nebe...“
„Eudone, nech toho! Nečti to, prosím!“ škemral malý básník se slzami v očích.
„Nevíš, kdo jsem, však pamatuj těchto pár vět. Mé srdce patří navždy tobě, Lyonnete. Slyšeli jste to? Prý nevíš, kdo jsem… Blbečku, každej ve městě ví, že ty zamilovaný veršíky posíláš Lyonnete ty. Jsi trapnej.“
Chlapci se podlomila kolena. Schoval obličej do dlaní a hořce se rozplakal. V tu chvíli k Eudonovi přistoupila plavovlasá dívenka s brýlemi a vytrhla mu list z rukou.
„Měl by ses stydět, Eudone. Copak tohle se dělá?“ hněvala se.
„Podívejme se, Libby se do toho přišla vložit. Už se bojím,“ smál se Eudon.
Ostatní děti se však nesmály. Na rozdíl o Eudona viděly, kdo se k místu sporu blíží a raději se stáhly do pozadí.
„Vážně by ses měl stydět,“ pronesla osoba tichounkým chladným hlasem.
Eudonovi z jejího tónu přeběhl mráz po zádech. Rozechvěle se ohlédl, avšak už dávno věděl, kdo to přišel zasáhnout. Dívka ve stejném věku jako všichni ostatní, přesto s mnohem vyspělejším výrazem ve tváři. Zabodla do Eudona své smaragdové oči. Ten pohled jakoby se do chlapce zarýval, bodal jej hluboko do masa.
„Lyonnete… já… totiž...“ koktal.
„Odejdi a už nikdy se nepřibližuj k mým přátelům, rozumíš?“
„Zajisté… už mizím.“ Eudon se rozběhl pryč, uháněl z náměstí a běžel celou cestu až domů.
Mezitím už se Libby nahrnula k chlapci a konejšivě jej hladila po zádech. Jeho tělíčko se třáslo pláčem. Lyonnete se pokusila o soucitný pohled, ale v těchto věcech nebyla příliš dobrá.
„Postaráš se o něho, že ano, Libby?“
„Samozřejmě. Děkuji, Lyonnete,“ usmála se Libby na kamarádku.
„Nedovolím, aby mým přátelům někdo ubližoval.“ S těmi slovy se Lyonnete otočila a dala se na odchod.
„Už je to dobré, Hitchi. Eudon už je pryč, neměj strach,“ pokračovala Libby v chlácholení malého hocha.
„Takhle to přece nejde, Libby...“ vzlykal.
„Co přesně máš namysli?“
„Měl bych se umět Eudonovi postavit. Měl bych být schopný Lyonnete chránit, ne aby ona neustále chránila mě.“
„Hitchi…“ povzdechla si Libby. „Lyonnete je speciální. Budí v lidech kolem sebe přirozený respekt. Navíc je to dcera starosty. Dává to smysl, že s ní nikdo nechce nic mít.“
„Asi máš pravdu,“ řekl Hitch. Opatrně vstal, vzal si od Libby svůj papír, zmuchlal jej a strčil do kapsy. Poté zamířil směrem ke svému domovu.
„Hitchi, počkej! Co tvoje kniha?“ volala za ním Libby, ale marně. Hoch ji již neslyšel. Nebo možná jen nechtěl slyšet.

Venator seděl v křesle ve svém malém pokojíku. Hleděl z okna na zařící měsíc, který toho dne dosáhl úplňku. Ztrácel se ve vlastních myšlenkách. Doteď mu připadalo, že jeho život konečně nabral daný směr, ale nyní si tím opět nebyl jistý.
Vstal a přešel k nočnímu stolku postávajícímu u postele. Věnoval pohled hornímu šuplíku, který byl na rozdíl od ostatních zamykatelný. Vytáhl zpod černého vyztužení šperky, které mu visely na krku. Byly dva, jakýsi světle fialový krystal, s největší pravděpodobností však falešný, a malý klíček zavěšený na šňůrce. Sundal si klíček z krku, chvíli váhal, poté jej ale zasunul do zámku. Otočil jím. Zámek cvakl. Šuplík byl odemčený. Otevřel jej. Byl přeplněný starými nažloutlými papíry, na nichž se nacházely verše. Vytáhl papír, který ležel zcela vespod. Vypadal, jakoby ho někdo před lety zmuchlal.
„Lyonnete,“ vydechl muž. „Doopravdy jsem si myslel, že už je to pryč. Jsem teď někdo jiný, už nejsem ten beznadějně zamilovaný malý básník, tak proč…? Jak to, že mě stále ovládáš? Má překrásná Lyonnete...“ Hitch si přitiskl papír k hrudi. „Myslel jsem, že už tě nikdy nespatřím. A když jsem tě dnes potkal… Všechno se změnilo. Ale stejně… je to jiné než před lety. Vždyť si to sama viděla. Já už nejsem ten, kterého si znala. Přece jen… dnes jsem zachránil já tebe, i když si to možná odmítáš přiznat. Třeba bych teď už dokázal být mužem, jakého si zasloužíš. Možná… to byl osud, že jsme se opět setkali...“
Hitchův monolog přerušilo zaklepání na dveře. „Hitchi, znovu vyrážíme,“ zněl ženský hlas.
„Jistě, Miril, jsem připraven,“ odpověděl mladík a napřímil se. Papír vrátil zpět do šuplíku, zamknul ho a klíč si pověsil zpátky na krk, schoval jej spolu s krystalem pod vyztužení, zakryl si tvář šátkem a zamířil na další misi.

Královští vojáci, kteří neměli noční hlídku, již tvrdě spali. Kasárnami se rozléhal jakýsi podezřelý hluk. Nikdo mu však nevěnoval pozornost. Pouze jedné rytířce to nedalo. Vylezla z postele, nazula si bačkory a vzala si ze stolku své brýle. Popadla lucernu a vydala se za oním záhadným zvukem.
Prošla chodbou, vyšla ven dveřmi a seběhla schody. Ocitla se na velikém nádvoří, kde Highbornští vojáci pravidelně trénovali. Konečně našla zdroj toho hluku.
„Alianor? Co tady děláš? Měla bys spát.“
Rytířka v rudé zbroji se ohlédla. „Libby? Vzbudila jsem tě?“
„Popravdě ano. Teď bys tu neměla být. Schovej ten meč a pojď se mnou, odvedu tě do tvého pokoje.“
„Nechci, děkuji,“ odsekla Alianor. „Budu raději ještě chvíli trénovat.“
Plavovláska zakroutila hlavou. „Ne, drahá. Trénuješ až moc, přepínáš se.“
„Nebo možná vy ostatní trénujete moc málo,“ utrousila druhá rytířka uraženě.
„Dej už s tím pokoj. Trénujeme víc, než je zapotřebí. Žijeme v období míru, před disperas nás chrání kouzelná bariéra, kterou pro nás čarodějové z Meziprostoru vytvořili. Není se čeho obávat.“
„Možná jsi až moc optimistická.“
„Jsem, vždyť to víš. Už odmalička jsem vždycky přemýšlela pozitivně. I tak si ale myslím, že to s tím tréningem přeháníš. Možná se jen vší tou fyzickou námahou snažíš na něco zapomenout.“
Alianor sklopila oči. „Do toho ti nic není,“ zašeptala.
„To máš pravdu, není,“ souhlasila Libby. „Tak co kdybych tu zůstala s tebou, abys tu nebyla tak osamělá? Jen si přinesu něco na čtení.“
„Dělej si, co chceš,“ pokrčila Alianor rameny a vrátila se ke slaměným panákům a dřevěným terčům.
Libby na okamžik odběhla zpět do své ložnice. Když dorazila zpátky, nesla s sebou knížku. Posadila se opodál na lavičku, rozevřela svazek a začala číst. Alianor se po ní podívala a na moment se zarazila.
„Ta knížka… spadla ti do bláta?“ zajímala se.
„Je to stará knížka,“ odvětila Libby s úsměvem.
„A je alespoň zajímavá?“ nedala se odbít Alianor.
„Ne, není.“
„Tak proč ji tedy čteš?“ nechápala rytířka ve zbroji.
Libby zvedla hlavu a podívala se na kamarádku. „Má pro mě hluboký význam,“ řekla po chvíli. „Ale nenech se rušit od tréningu.“ S těmi slovy se vrátila ke své knize.
Alianor ji ještě chvilku pozorovala, pak sevřela meč pevně v dlaních a znovu zamířila proti falešným nepřátelům.