Dívka příběhu - 25. kapitola

Hlavní město Denguv, o jeden den později

V srdci tržiště hlavní města to jako vždy žilo - obchodníci se překřikovali se svými občas lhavými nabídkami, občané se u stánků snažili si vyhádat lepší cenu za zboží, kdežto postarší ženy šlechticů už jen předváděly své předražené šaty a načančané účesy, přičemž těm méně ostražitým vykrádaly kapsy rozcuchané děti a navzájem se chlubily svými třpytivými úlovky.

Malá dívenka zatahala svého otce a s toužebným pohledem na překrásné karamelové, nugátové a čokoládové pochutiny. Postarší muž se usmál na dcerku a vytáhl měšec s pár cinkajícími mincemi. Ale bez ohledu na to, kolikrát je počítal, pořád jich bylo málo. Potom, co král znovu zvýšil daně, mu šly obchody bídně a přežít každý měsíc byl větší boj než jindy. Jestli si bude moci dovolit zaplatit střechu nad hlavou tento měsíc bylo ve hvězdách a z čeho zaplatí jídlo pro svou rodinu nejspíš nevěděl ani sám Spasitel.

Smutně si povzdechl a schoval váček za opasek. Když to dívenka uviděla, z jejích očích se vytratily ty šťastné jiskřičky a objevil se v nich ublížený a nešťastný výraz.

„Ale tatínku, vždyť si mi slíbit, že pokud ti v obchodě budu pomáhat, koupíš mi na trhu co budu chtít," posteskla si téměř se slzami v očích.

„Promiň, andílku, ale tohle si teď nemůžeme dovolit. Co takhle nějaké to jablíčko? Jedno šťavnaté a dobroučké jablíčko pro moje štěstí. Udělalo by ti to radost?" pousmál se muž a pohladil dívku v jejích světloučkých vlasech.

„Ale já chci tyhle! Slíbil jsi mi to!" trvala si stále na svém. Prodavač cukrovinek si toho všiml a rozhodl se popadnout svou příležitost. 

„Krásný to den, není liž pravda, milostivý pane?" pozdravil s velkým úsměvem obchodník. „Můžu nabídnout nějakou sladkost pro překrásnou slečnu?" usmál se na děvčátko a dal jí malinký kousek lahodné čokolády. Ve velkých nevinných očích se zajiskřilo a dřív než mohl prodavač mrknout, laskomina byla pryč.

„Promiňte, nebudeme nic kupovat," rychle ho s otráveným výrazem odpálkoval otec a vzal svou dcerku za ruku, aby šli dál, ale ta se nehnula ani o kousek.

„Ale pane, určitě nechcete potěšit mladou slečnu? Vypadá tak nešťastně a vysíleně, nezaslouží si trošku sladkosti v životě?" namítl obchodník a vyndal na pult další, ještě krásnější sladkosti.

„Tatínku, prosím..." škemrala dívenka a lomcovala svému otci s rukou.

„Je to jen troška zlata za více než delikatesní cukrovinky z krajů tak vzdálených, že jste o nich ani neslyšeli," podbízel se prodejce. „Lepší nabídku nenajdete, to vám můžu slíbit".

„Už jsem řekl ne, nebudu si kupovat žádnou předraženou čokoládu!" zamračil se.

„Tatííí," vypískla dívenka a trochu uhodila svého otce do nohy, aby tak zdůraznila svojí nespokojenost.

„Promiň, zlatíčko, ale teď na to nemáme peníze. Ale jakmile půjdou obchody lépe, tak ti to vynahradím, dobře?" slabě se pousmál, nicméně dívku tím vůbec nepřesvědčil a ta se stále s uraženým výrazem dožadovala čokolády.

„Ale pane, přeci si můžete dovolit lásku pro svou krásnou dceru!" s obřím úsměvem řekl prodejce a rozmáchl ruce kolem svých laskomin.

Naštvaný otec už měl chuť něco velice jízlivého obchodníkovi říci, ale jeho slova přehlušilo třeštění hromu uprostřed náměstí a celé tržiště v tu chvíli ztuhlo.

Vysoká snědá elfka, původkyně hromu, se sebejistým výrazem sledovala všechny ty zmatené a vyděšené tváře kolem ní a spokojeně pokývla na zarostlého silného muže s velkou jizvou přes tvář, který stál kousek za ní.

Ten se jen sebejistě usmál a roztáhl ruce ke všem přítomným: „Lide denguský, naše dny strádání jsou u konce!" zakřičel do davu svým hlubokým hlasem. „Revoluce je za branami naše krásného, ale králem zkaženého města!" pokračoval se a chvilku počkal, než se utišilo všechno zmatené šuškání občanů. „Nejspíš bych měl několik věcí vysvětlit," trošku se zasmál a udělal vedle sebe místo pro kouzelnici.

„Za branami Denguvu čeká povstalecká armáda. Přesně v mezodni vtrhnou do města a zničí každý odpor, který jim přijde do cesty," zamračila se eflka a pohlédla na sluneční hodiny za ní.

„Děkuji, Sayr. Ano, v přesné poledne ovládnou povstalci město," zopakoval po dívce a jeho pohled se změnil na více soucitný. „Rád bych zmenšil ztráty na životech nevinných na to největší minimum, proto vám říkám: Vraťte se do svých domovů a neopouštějte je, hrát si na hrdiny tu nemá cenu," trochu zakroutil hlavou.

Opět začal šum šeptavých hlasů vykládajících si mužova slova na nejrůznější způsoby a pár ustaranějších jedinců už zmizelo do postranních ulic, prchající jako o život do svých domovů.

„Bratři a sestry, po desítky let jsem trpěli pod tyranií krále Ensess Sin' Otro," opět začal zarostlý muž, ale jeden z obchodníků nespokojených s možností povstání mu skočil do řeči.

„Ensess je mrtvý!" poznamenal a pár dalších se polohlasem přidalo.

„Ale jeho syn nezná nic jiného než krutovládu svého otce. Jediný rozdílem je, že dnes netrpí konáním bláznivého krále pouze nelidé, ale i běžní občané!" sebejistě zakřičel jako odpověď.

Elfka Sayr ani nečekala na své slovo a sama se přidala k hlasité debatě: „Na západě i severu už začínají umírat míšenecké rodiny a i několik elfích".

„Ať elfové táhnout!" ozval se někdo z davu, kouzelnice jeho směrem poslala ten nejrozčílenější pohled, ale pokračovala.

„I svobodní walorové jsou odchycováni na chov a království samotné si z nich dělá otroky!" rozhodně řekla elfka a ozvalo se i několik překvapených údivů, nicméně také spoustu nenávisti proti této rase i Sayr samotné.

„Psi patří do klece!" vykřikl další nespokojený občan ztracený v davu.

„Zotročování walorů je proti zákonům ze založení Denguvu. Žádné ze spojeneckých pěti ras nebo dalších, jimi uznaných za rovnocenných, nesmí být upíraná svoboda! Toto řekli již zakladatelé Snoreven i Derek!" rozčíleně odpověděla na poznámku kouzelnice.

„A podle nich i elfové mají táhnout!" ozval se znovu jeden z občanů v ušmudlaném drahém oblečením.

„Klid!" přehlušil všechny překřikující nově příchozí kapitán stráží, postarší zamračený muž, který měl hustší obočí než vlasy. S ním dorazily i desítky dalších stráží s výrazem nijak víc přátelským.

„No že vám to trvalo!" naštvaně po něm štěkl jeden z přítomných šlechticů. „Zatkněte ty milovníky povstalců, už se nechci na tu uhelnou holku dívat!" přikázal, nicméně stráže na to braly pramalý ohled.

„Rozejděte se!" křikl ke všem kapitán, ale málokdo opravdu šel. Jen se snědá elfka a její doprovod pokusili ztratit v davu, nicméně se vždy našel někdo, kdo jim to nedovolil a upozornil na ně.

Kapitán opět zopakoval svůj rozkaz, ale jako by ho nikdo neposlouchal. Prostí občané si mezi sebou šuškali všechny své možné úvahy o nastalé situaci, stráže si měřily nenávistným pohledem každého, kdo by mohl způsobit jakékoliv nebezpečí a skoro odnikud se na náměstí objevili i další obrnění a vyzbrojení jedinci, kteří byli evidentně propojeni, ale jejich vzhled či zbroj to nijak nedokazovaly. Nově příchozí muži i ženy všech ras sice nikomu nevyhrožovali nebo je nenapadali, nicméně jejich tajemný pohled a ruce připravené na zbraních všechny znervózňovaly ještě víc.

Stačilo, že jeden walor silně strčil do rozčíleného obchodníka, aby se ti dva dali do bitky. Ta sice netrvala dlouho, walor ostrými tesáky rozsápal všechno, co mu obchodník dal do cesty, a kdyby naštvaného psu podobného muže neodtáhl stranou jeden ze stráží, dozajista by ho zabil. Nicméně svému chlupatému příteli se rozhodl pomoci další walor a napadl stráž, kvůli čemuž se další ozbrojení muži zákona připojit k boji. Ale naproti nim se postavili další ozbrojenci a za chvilku bojoval proti sobě každý, kdo měl poblíž nějakou zbraň a alespoň trochu odvahy.

Netrvalo to moc dlouho a zmatek se rozšířil i dál do města. Najednou se ulicemi rozléhal křik zraněných a bláznivé volání útočníků, občas dosti nesmyslné. Zavládl chaos a každý se bál o svůj život. Lidé se schovávali ve svých domech a pobláznění povstalci je z nich táhli ven a ve jménu nového soustátí je popravovali. Několik z nich i založili požáry, aby dostali podle nich zkažené obyvatele města pryč z jejich úkrytu. Stráže se snažily sice situaci uklidnit, nicméně i mezi nimi se našli zrádci, co bodali do zad své dřívější bratry ve zbrani, a tak místo chránění ostatních musely začít bojovat o své vlastní životy. A ani nově příchozí posily armády nic nezmohly, brána do města byla totiž zavřená a nezdálo se, že by byl na její druhé straně kdokoliv živý, kdo by ji jim otevřel.

Když se slunce vyhouplo úplně nejvýš a stín na slunečních hodinách ukázal pravé poledne, do ulic Denguvu se vrhla armáda. Avšak neměla na svých zbrojích a štítech znak soustátí, namísto toho na nich cenil zuby černý vlk Felgrudu, Cesmunský šedomodrý orel svíral ve svých pařátech primitivně nakreslený meč, z úst rudého Hadarského draka šlehaly plameny a spousta dalších erbů zdobila zbroj nově příchozích vojáků, kteří zavedli do zmatku trošku pořádku.

S nimi sice přestala velká část rabovat a smrtelný křik občanů, vinných i nevinných, se také ztišil, přesto krev stále špinila ulice hlavního města a smrt přijímala do svého těsného objetí každou chvilkou další a další nešťastlivce z obou stran. Poprvé za několik století ležel Denguv napospas jeho nepřátelům a už nebyly žádné pochyby o tom, že jsou povstalci skutečná hrozba.

Nicméně krále samotného nebo Velkou radu se rebelům dostat nepodařilo. Dříve než se vůbec do královského paláce dostali, všichni důležití muži i se svými rodinami již stihli utéct tajnými chodbami. Iring Ansoli, vůdce soustátí, dnes slavil vítězství, přesto k ovládnutí celého soustátí a poražení krále vedla ještě dlouhá cesta.