Vykoupení nožem

Vládla hluboká noc. I služebnictvo již odešlo do říše snů. Jediný chlapec nedokázal usnout. Zvláštní tušení, které jej pronásledovalo téměř celý den, mu nedalo spát. Ležel ve své posteli, hleděl na malou skříň postavenou poblíž dveří. Po dlouhé době neúspěšných pokusů o propadnutí spánku, vstal. Došel ke skříni a sebral z ní šperk.
Tři kruhy v barvách praporů symbolizující tři království a větší fialový prostor uprostřed představující Meziprostor. Otec mu kdysi vyprávěl, že znak Země tří byl sestaven podle toho, jak vidí Zemi tří ptáci ze své perspektivy. Samozřejmě, že království netvoří přesné kruhy a už vůbec ne stejně veliké, ani Meziprostor nemá takto pravidelný tvar, ale přibližně to odpovídá. Každý vládce nosí na krku tento symbol na znamení míru mezi královstvími. Ovšem Heloise se toto netýká, jelikož je pouze dočasnou královnou.
Z myšlenek vytrhl mladého kralevice podezřelý zvuk kroků ozývající se z chodby. Nedávalo to smysl. Kdo by byl takto pozdě v noci ještě vzhůru? Bez přemýšlení si připnul otcův přívěšek na krk a schoval jej pod noční košili. Poté pomalu přistoupil k bělostným dveřím své ložnice. Opatrně je otevřel. Nakoukl na chodbu. Podíval se na jednu stranu. Poté na druhou… V ten moment sebou leknutím silně cukl. Jen tak tak se ubránil výkřiku.
„Bože, Hale, ty si mě vyděsil,“ lapal chlapec po dechu.
„Odpusťte, můj princi, to jsem nechtěl,“ uklonil se služebník, který stál přímo před kralevicem.
„Co tady vůbec děláš takhle pozdě?“ zajímal se princ.
„Nemohu spát, můj pane,“ přiznal Hal.
Hoch se usmál. „To ani já ne. Pojď do mého pokoje a můžeme si chvíli povídat.“
„Bude mi ctí, princi Rawkine.“
Oba tedy zašli do princovi ložnice. Hoch za sebou zavřel a nabídl Halovi, aby se usadil na jeho postel, následně si přisedl k němu.
„Co se děje, že ti bohové nedají spát, drahý Hale?“
„Upřímně, princi, trápí mne váš přibližující se veliký den. Den, kdy dospějete a budete korunován na krále,“ povzdechl si starší muž.
„To kvůli Heloise, že ano? Předpokládám, že se jí příliš nelíbí představa, že ji nahradím na trůnu,“ zamračil se Rawkin.
„Její veličenstvo skutečně miluje tuto zemi.“
„To já také, Hale! Možná se jí podařilo probudit v našich lidech nenávist vůči mé osobě, ale mého ducha nezlomí. Já budu vždy bojovat za to, co miluji, Hale. Až se stanu králem, udělám cokoliv bude v mých silách, abych získal zpět jejich lásku. Miluji je, každého jednotlivého člověka v tomto království. I přesto, že mě podrazili.“ Princ sklopil hlavu. „Můžeš svou paní ujistit, že se budu o tuto zemi starat přinejmenším stejně dobře jako ona.“
„Máte zlaté srdce, můj princi,“ pronesl Hal sklesle. Rawkin věnoval starému příteli úsměv. Halovy oči se zaleskly. Opatrně vytáhl z kapsy kapesník. „Snad mi bohové odpustí,“ vzdychl muž a povalil prince na postel, přičemž mu přitiskl svůj kapesník přes nos a ústa.
Chlapec chvíli na služebníka vytřeštěně hleděl, po chvíli mu však začala víčka těžknout. Brzy podlehl látce, kterou byl kapesník napuštěný. Svaly v jeho těle povolily. Oči se zavřely. Halovi nějakou dobu trvalo, než se dokázal podívat na výsledek svého činu. Nyní ale musel prince svázat a dopravit na smluvené místo.

Stará kanalizace na hranicích Highbornského království se nacházela daleko od hradu, přesto zde žena již čekala. Zahalená ve vyšívaném tmavě zeleném plášti vyčkávala příjezd svého oddaného sluhy a zacpávala si nos před tím zápachem, který se linul kanálem.
Konečně zaslechla zvuk koňských kopyt. Povoz zastavil před vstupem do kanálů. Muž z něho seskočil a vzal do náruče princovo bezvládné tělo. Pomalu s ním došel ke své královně. Heloise se široce usmála.
„Dokázal si to, Hale. Máme ho,“ smála se. „Za jak dlouho se ten spratek probere?“
„Každou chvíli, vaše veličenstvo,“ poklonil se Hal a položil nebohého mladíka královně k nohám. „Co s ním máte v plánu?“
Žena poklekla k chlapci. „Uvidíš, Hale. Již brzy uvidíš,“ zazubila se a popadla prince za dlouhé zrzavé vlasy spletené do nespočtu drobných copánků. Zatáhla a zvedla mládencovu hlavu do vzduchu. Princ dlouze vydechl. „Probouzí se,“ zasmála se.
Rawkin rozespale zamrkal. Jakmile však spatřil královninu tvář, okamžitě se probral. Zasyčel bolestí, jelikož žena jej stále držela za vlasy.
„Heloise...“ zavrčel.
„Chovej se slušně, Rawkine. Copak takhle jsem tě vychovala?“ ušklíbla se královna.
„Co po mně chceš?“ nechápal mladík.
„Co chci?“ zopakovala Heloise. „Chci, abys trpěl. Budeš trpět, stejně jako jsem trpěla já.“
„Vaše veličenstvo, snad nechcete…?“ zarazil se Hal.
„Nepleť se do toho, Hale!“ okřikla jej šlechtična. „Tohle je jen mezi mnou a Rawkinem.“
Hoch sklopil oči. „Nevím, co jsem ti udělal, Heloise, ale mrzí mě to...“
„Kolikrát jsem ti kladla na srdce, abys mne oslovoval vaše veličenstvo?“ Heloise naštvaně praštila s chlapcem o zem. Došla k němu a znovu jej zvedla za vlasy. Po čele mu stékala krev, což královnu očividně neskutečně potěšilo. „Tohle je moje království, Rawkine,“ zašeptala. „A ty ho nikdy nedostaneš.“ Natáhla volnou ruku ke svému sluhovi. „Hale, kudlu,“ poručila.
Hal přistoupil k ní a vytáhl zpoza opasku nůž. Nejistě se na svou paní díval. „Vaše veličenstvo, skutečně chcete tohle udělat?“
„Neodmlouvej mi, Hale!“ křikla Heloise a ohlédla se po něm. „A teď tu kudlu.“ Muž roztřesenýma rukama podal nůž královně. „Jak myslíš, že se budou lidé v království tvářit, až jim řeknu, že nás princ Rawkin zradil?“
Hoch vytřeštil oči. „Ne! Prosím, Hel… vaše veličenstvo. Nedělejte to. Prosím.“ Po princových tvářích začaly stékat slzy.
„Je pozdě, Rawkine. Já se svého království nevzdám.“ S těmi slovy pevně sevřela nůž v dlaních a odřízla mladíkovi vlasy. Hoch dopadl na tvrdou zem. „Je po všem,“ usmála se Heloise vítězně. „Vhoď ho do vody, Hale.“
„Ale vaše veličenstvo...“
„Tiše!“ napomenula jej. „Když se neutopíš ve splašcích, budeš mít na výběr, drahý Rawkine. Pokud poplaveš vlevo dostaneš se přes kanalizaci zpátky do království. Ovšem obávám se, že jakmile tvoji lidé uvidí, co si udělal, na místě tě zabijí. Nebo můžeš plavat vpravo, čímž se dostaneš na konec kanálu a do Meziprostoru. Pak můžeš jen doufat, že cestu skrz les nějak přežiješ. O čemž pochybuji… Hale, tady ti vracím tvůj nůž a teď konej svoji práci.“
Královna vrátila sluhovi nůž a vyrazila směrem z kanálu. Ten smrad již nemohla déle vydržet. Hal popadl prince a dotáhl ho k oné špinavé smrduté vodě. Chvíli se zamyslel, poté vtiskl kralevici do dlaní svůj nůž.
„Tímto přeříznete provazy, pak plavte pryč. Co nejdál od této země a především od jejího veličenstva,“ zašeptal princi do ucha.
„K čemu to, Hale? Je po všem. Je posvátnou tradicí, že členové královské rodiny si nikdy nezkracují své kadeře. Jakmile by to některý z nich udělal, bude to považováno jako neúcta k rodu a k celé zemi. Už nikdy se nebudu moci vrátit.“
„Teď je nejdůležitější, abyste přežil, vaše výsosti,“ naléhal Hal.
„To se nestane,“ trval Rawkin na svém. „Nikdo nedokáže přežít cestu přes Meziprostor sám.“
„Vy nejste sám, princi,“ pousmál se sluha. „Jsem přesvědčen, že bohové stojí na vaší straně. A teď plavte. Plavte!“ S tím Hal vhodil prince do vody, naposledy se za ním ohlédl a rozběhl se pryč. Nahoře na něho již čekala jeho paní. Bez jediného slova naskočil na povoz a práskl do koní.

Uprostřed Defenderských lesů nedaleko hranic s Meziprostorem postávala stará útulně vyhlížející chaloupka. Po jejích dřevěných zdech se plazilo mnoho zeleně, takže mohla na první pohled působit opuštěně. Za ní se rozléhalo hezounké jezírko. Přímo v prostředku rostl jeden jediný osamělý rozkvetlý leknín.
Tajemná osoba v kápi, která se rozhodla chalupu navštívit, mu však nevěnovala sebemenší pozornost. Nerozhlížela se po krásách lesa, šla si přímo za svým cílem. Přistoupila k dřevěným dveřím a chystala se zaklepat. Pak si to ale rozmyslela a rovnou vešla dovnitř.
Přivítala ji místnost po obvodu obehnaná policemi s různými baňkami, knihami, záhadnými rostlinami a zvířecími kostmi. Tato série polic byla přerušena pouze na dvou místech. Přímo naproti ní, kde se nacházelo malé okno, a vzadu po levé straně, na tomto místě visel závěs vínového zbarvení, který nejspíše zakrýval vchod do další místnosti.
Ve středu místnosti postával malý hliněný kotlík a za ním křeslo potažené dlouhou látkou ve stejném odstínu vínové jako onen závěs. Na tomto křesle posedával napohled mladý muž v černé košili s tmavě hnědou vestou a tmavě šedými přiléhavými kalhotami. Přes ramena měl přehozený dlouhý bohatě vyšívaný plášť zlaté barvy, jehož rukávy volně visely směrem k zemi. Hlavu mu zdobily nepříliš dlouhé zato husté fialové kadeře, v nichž měl na několika pramíncích zapletené korálky všemožných barev a tvarů. Oči zlaté jako jeho plášť v sobě odrážely cosi nevídaně škodolibého, což podtrhoval také úšklebek na jeho rtech.
„Dlouho jsme se neviděli, drahá Melicent,“ zazubil se.
Pohled nezvaného hosta sklouzl mírně doprava, kde vedle křesla visela ze stropu poměrně velká klec. Žena znechuceně poodstoupila.
„Není to to, co si myslím, že ne, Sewallusi?“ utrousila mezi zuby.
„Ovšemže je, milá Melicent,“ zasmál se muž, vstal a podrbal průhlednou opičku zavřenou v kleci na hlavičce. „Kdo by řekl, že se dají disperas takto krásně zkrotit?“
„A čím jí tady vlastně živíš?“ zajímala se cizinka téměř zděšeně.
„Překvapujícím faktem je, že disperas přežijí i bez potravy, pokud jsou tedy v dostatečné míře vystaveny magii. Jakmile jim magie schází, vyhladoví a začnou vyhledávat lidské maso.“
Žena si stáhla černou kápi, čímž odhalila jemné blond vlasy a nelidsky svůdné obličejové rysy. Její pomněnkové oči vypadaly, jakoby dokázaly jediným pohledem uhranout jakéhokoliv muže na světě a plné rudé rty přímo volaly po polibku.
„Hádám, že nemáš v plánu prozradit tohle své malé tajemství králi, že?“
„Samozřejmě, že ne. To by už nebyla taková legrace.“
Blondýnka zakroutila hlavou. „To jedině ty můžeš umírání lidí považovat za legraci.“
„To víš, sestro, někoho baví sledovat, jak lidé marně bojují o ty své ubohé živůtky, jiný zase nachází potěšení v tom tahat si je do postele.“
„Nepřišla jsem za tebou, abych se nechala urážet,“ odsekla žena.
„Ne? A proč si tedy vlastně přišla, milá succubo?“
Melicent se ušklíbla. „Řekněme, že jsem přišla navštívit starého přítele.“
Sewallus se široce usmál. V jeho proradných očích cosi zajiskřilo. Usedl zpět do svého křesla, nespouštěl však ze succuby pohled.
„Dobrá, sestro. Přistupme tedy k dohodě...“