Ze světa do Světa (pracovní název) - kapitola I.

I.

Jeskyní se znovu ozval ukrutný řev, který v uších způsoboval strašlivou bolest vhánějící slzy do očí. Prchající muž znovu zalapal po dechu a přinutil nohy k ještě rychlejšímu běhu. Ta jeskyně snad nemá konec! Srdce mu bušilo tak silně, až se košile hýbala sem a tam. Bylo jen otázkou času, kdy vyskočí z těla a předhoní ho. Další ohlušující řev projel touto temnou dírou ve skále. Další bolest způsobující řev gigantického tvora dychtícího po tom, co mu bylo ukradeno.

            Cesta ven vedla spletitým labyrintem temných či slabě osvětlených chodeb. Bez předchozího vyznačení správného směru by špatné odbočení znamenalo jistou smrt. Smrt, která by nebyla vůbec ale vůbec příjemná.

 Chvíli se zamyslel a málem špatně zahnul. Nohy se pletly jedna přes druhou a byl div, že dokázaly tak dlouho bez přestávky utíkat.

            Konečně! Pronikavý záblesk světla jej na chvilku oslepil. Východ byl už blízko. Pár kroků a je venku…

Teplo. Najednou pocítil silné teplo, které se mu opřelo do zad. Ohlédl se za sebe a uviděl obrovskou ohnivou kouli letící jeho směrem.

 

Čím víc se přibližoval k východu z jeskyně, tím víc čerstvého vzduchu nasával drak do svých nozder. Dostatek kyslíku mu tak umožnil rožnout v jeho vnitřní peci hotové inferno.

 

Instinktivně skočil k zemi. Byla černá, tvrdá a chladná. To bylo o fous, málem mu shořela…

„Moje zadnice! Hoří! Hoří!“.

Muž, člověk, se otočil na svého společníka. Zavalitějšího trpaslíka s vousy spletenými do dlouhého copu, marně se snažícího uhasit plameny šlehající z jeho…

„Nečum a plácni mě po prdeli!“, zakřičel trpaslík na celé kolo.

Za jiných okolností by Loghar Trett raději poplácal nějakou děvečku v hospodě, ale trpaslíkova zadnice už začínala vonět.

„Díky, díky, brachu. Ale teď rychle vocud!“

 

Východem z jeskyně doslova vylétli. Za zády měli další drakův pozdrav, kterému jen taktak unikli a který doprovázelo šílené řvaní plné vzteku a bezmoci. Otvor z této strany jeskyně byl příliš úzký a nízký, aby jím mohl tak mohutný tvor projít. I jezdec na koni by s tím měl problém.

„Chááátro zlodějssskááá… Cháááátro zlodějssssskáááá!“ křičel drak dívajíc se při tom jedním okem na ležící, těžce vydechující uprchlíky. V oku plál oheň, při pohledu do něj pálilo srdce. Tenhle drak byl jiný...

„Pojďme, Rumolde!“ Trpaslík se pomalu sbíral ze země. „Než se drak dostane k druhýmu východu, budeme na míle daleko.“

 

Na noc se utábořili uprostřed Berdského lesa vzdáleného asi půl dne cesty od jeskyně.

Bylo chladno. Jemný severní vánek pohupoval korunami stromů. V okolí nebylo nic vidět. Možná proto, že byla tma… Na noční obloze nevysvitla ani jediná hvězda. Měsíc, který měl být za dva dny v úplňku, osvětloval prostor mezi stromy jen lehce a ztěžoval tak hledání dřeva na oheň.

V úzké kotlině rozdělali oheň. Jen malý, na zahřátí. Nestáli o žádnou společnost, zvláště pak ne o tu drakovu.

Menší z dvojice vytáhl z kapsy dýmku, malou, cestovní. Pečlivě ji nacpal svým oblíbeným tabákem a připálil větvičkou z ohně. Zhluboka natáhl, chvilku zadržel dech a s hlasitým vydechnutím ze sebe vypustil obláček voňavého dýmu. „Je to tu jak na krchově. I když tam bejvá větší rušno. Duchové, gnómové a uplakaný vdovy. Na ty je jó pohled!“

Loghara ta průpovídka vytáhla z přemýšlení. „Víš, Rumolde, já tě vobčas nechápu. Jak se dokážeš posmívat ženský, který umřel její milovanej?“

Trpaslík potáhl z dýmky a zakuckal se. „Milovanej? Chachá, co tě nemá. Ten je milovanej jen ve chvíli, když má domů přinést měšec zlaťáků! To panička vymete zpod postele všechny milence a uvaří lepší žvanec k večeři. Jinak je to prostej ňouma, kterýho si vzala jen ze soucitu.“ Rumold zachrchlal a plivl za ztrouchnivělý, mechem porostlý pařez.

„Všechny ženský nejsou jako tvoje bejvalka,“ namítl Loghar.

„Ále, všechny sou stejný“. Trpaslík mávnul rukou a znovu zhluboka potáhl z dýmky. „Jeden den tě voplakávaj u hrobu a druhej den už maj kolem sebe tři nový amanty.“ Na chvíli se odmlčel a pak razantně dodal: „Ale mě voplakávat nemusela! Mě ne! Já odešel sám!“

Loghar se podíval na Rumolda a pozvedl obočí nad levým okem. „Vyhodila tě z domu, pokud si dobře vzpomínám. Vždyť sem byl u toho! Ani sem nestačil zatlouct na dveře a už z nich letěly tvoje spoďáry a za nima hned ty!“

Trpaslík se začervenal, kousl se do jazyku a tiše zaklel. Na tuhle část příběhu zapomněl.

 

Oheň poklidně praskal a příjemně hrál do tváře. Logharovy oči začaly těžknout a hlava padat. Ohlédl se na trpaslíka, který začínal také poklimbávat. Byla zábava ho pozorovat. Hlava mu klimbala ze strany na stranu a po každém cuknutí jistým usměvavým pohledem ujišťoval, že má vše pod kontrolou. Vlevo, vpravo, vlevo, vpravo a vždy ten samý úsměv, jako když se sluníčko culí na hnůj.

Další klimb a výkřik: „Sakra práce! Nejlepší rum široko daleko, od moře k horám a je pryč! Všechen!“

Tolikrát mu Loghar omílal stále dokola, ať si čutoru zavírá…

„Že já tě nikdy neposlechnu, tolikrát si mi řikal, ať si tu čutoru zavírám! Rychle, rychle, než se to uplně vsákne!“

Trpaslík vstal tak rychle, že i první ranní paprsek slunce prorážející končící tmu noci je oproti tomu hlemýžď nad hrobem. Stáhl kalhoty a začal je olizovat, cucat, sát a kdo ví co ještě. Odborníci by to nazývali závislost na alkoholu, ne-li rovnou alkoholismus. Loghar to nazýval prostě… Rumold.

Chvíli zcela fascinován pozoroval, jak dokonalou práci v tomto směru trpaslík odvádí.

I když se oba druzi znali již velmi dlouho, Loghar se ještě nikdy nezeptal na původ trpaslíkova jména. Jeden tip měl, a ten se teď zdál být víc a víc pravděpodobný.

„Ty, Rumolde, jak jsi vlastně přišel ke svýmu jménu? Má to co dočinění s tim, co tu teď vyvádíš?“

Trpaslík po příteli zpoza nohavice loupnul okem. „Já? Aha, já. No…,“ podrbal se za uchem, které zdobil zlatý kroužek. „Moje matka…“

„Měla ráda rum,“ dopověděl Loghar za něj.

„Ale prdlajs! Moje matka pocházela z Rumánie, nejsevernější čtvrti skalního města Dok-Balthuru. A jakožto oddaná vlastenka chtěla mít kousek domova otisknutej i ve svejch dětech. Prej… Brácha mi to tak řikal, než chudák vydechnul naposled. Umřel před deseti lety na otravu.“

„Jídlem?“

„Ne… Kořalkou.“

 

Ráno Loghara vzbudilo příjemné hřání na nose. Slunce se konečně prodralo skrze mraky a mohlo se tak plnou silou opřít do své práce. Nový den začal přesným opakem toho, čím končil ten předešlý. Všude panoval typický lesní ruch. Ptáci vítali ráno cvrlikáním, datel sháněl něco k snídani hlasitým tlukotem o kmen stromu, liška poprvé vyvedla svá mláďata z nory na svět, aby jim poodhalila tajemství lovu. Vypadala tak roztomile. Komu by se teď chtělo vstávat, bylo tu nádherně.

„Ááá to je řev. Musíme rychle vypadnout, moje hlava. Tady je to hrozný!“

Rumold měl zvláštní dar. Každičkou příjemnou chvíli dokázal zkazit. Nadávky, klení neustálé brblání a nespokojenost se vším na světě.

 

Během jednoho pracovního, dá-li se to tak nazvat, pobytu v Kallaranu se v tamní cukrárně Loghar chystal sníst v celé Kertské provincii vyhlášený, samozřejmě velmi drahý, dortík Kallaránský polibek, když tu dveře rozrazil Rumold. Bez rozmyslu se lokty opřel o stůl a pravil, že z tohohle města musí vypadnout, jelikož ani v jednom bordelu nemaji, škandál, zaměstnaný trpaslice. A panuje tu prohibice. Nikde ani kapka rumu! Když odešel, všiml si Loghar, že se krom stolu trpaslík opřel i o jeho dortík. Jediný dortík, na který mu zbyly peníze po tom, co předešlou noc Rumolda nedobrovolně s dýkou na krku vyplácel v krčmě po jeho dýchánku.

 

I přes to všechno byl však trpaslík to nejlepší, co v životě tehdy mladého a světa neznalého člověka potkalo. Oddaný a obětavý společník, skvělý přítel, kterého mohl nazývat bratrem.

 

Slunce už bylo vysoko nad mraky, když se vydali na cestu předat lup a shrábnout odměnu.

 

Ano, Rumold a Loghar byli nájemní zloději, profesionálové ve svém oboru. Žádní lapkové, či loupežníci. Profesionální zloději pracující za odměnu. Jen tak mimochodem.

 

„Na co myslíš, že to potřebuje?“ zeptal se Rumold svého společníka.

„Nevím. Ale znáš čaroděje, ve svym oboru pracujou s všelijakejma podivnejma věcma. Včetně dračích zubů.“

„Máš recht“, pokýval uznale hlavou trpaslík. „Ale řeknu ti, ten zub je pěkně těžkej, boleji mě z něj už záda!“ Rumold si pohodil vak na zádech, aby jim ulevil alespoň na jedné straně.

„Za vejplatu si koupíme koníka. Né, dva koupíme. Dáme mágovi přirážku za tvůj spálenej zadek!“

„Tak o to bych se prosil! Už to vypadalo, že se nikdy pořadně …“

„Jo jo, chápu. Nemusíš tohle téma rozvádět dál!“

„…neposadim,“ vyvalil trpaslík oči a zakroutil nevěřícně hlavou. „Na co ty hned nemyslíš. Stejně by mě zajímalo, na co to sakra potřebuje…“

 

 

*

 

„Chci to dát manželce k výročí jako dekoraci na jídelní stůl. Má ráda dračí suvenýry a zuby obzvlášť.“ Čaroděj vytrhl menšímu ze zlodějů z ruky kožený vak, poodstoupil blíže k oknu a začal se do vaku dobývat. Šlo to těžce. Obě přezky, kterými byl pytel uzavřen, byly zprohýbané od trpaslíkova úskoku před drakem v jeskyni.

Loghar se ohlédl na Rumolda, který na čaroděje s otevřenou pusou zíral. Vypadal, jako by zkameněl. Nehýbal se. Ani trochu.

Čaroděj si už prohlížel zub a pokyvoval hlavou. „Perfektní, perfektní. Ten se bude obzvlášť vyjímat vedle příborů po mamince... Allesa Kattharová, nejváženější ve Velkém kongresu mágů, má matka,“ usmál se hubený mág.

Rumold se pomalu probíral a začal něco bublat pod vousy. „Za-bi-ju-ho, zabi-ju ho, zabiju ho. Na místě ho zabiju. Teď a tady! Zabiju ho!“ To už řval jak smyslů zbavený a s holýma rukama se blížil k čaroději. „Zabiju tě, ty proradnej magiči! Já lezu drakovi do tlamy, škubu mu zub, riskuju kejhák a jenom proto, aby si ho pani čarodějová vystavila k vidličce po tchýni?“ Malý muž s každým slovem rudl víc a víc.

„Pomalu, pomalu, zlodějíčku!“ Čaroděj udělal rukou nepatrné gesto právě ve chvíli, kdy se už rozezlený trpaslík málem dotýkal jeho krku.

Další gesto a trpaslík se odtrhl od země. Levitoval kousíček nad ní a znovu vypadal jako zkamenělý. Opět se nehýbal. Loghar vše sledoval v naprostém úžasu a až po chvíli si uvědomil, že ani on se nemohl pohnout.

„Pokud vím, Rumolde Skaagene, dostali jste ode mne dva elixíry. Jeden pro uspání draka a druhý, se kterým byla hračka odstranit jeden zoubek z jeho pusinky. Žes prvního použil málo, je jen tvá hloupost! A jsem mág, žádný magič!“

S obtíží vyšší ze zkamenělců otočil oči k menšímu: „Tys tam toho měl víc, Rumolde?“

„Jo, sem holt blbej. Ale myslel sem, že by se nám to ještě někdy mohlo hodit.“

„Zabiju tě, skrčku!“ vydal ze sebe v závalu vzteku Loghar.

„Jo, ale nejdřív já zabiju toho kouzelnickýho šmejda!“

„Pánové, pánové,“ skočil jim do řeči čaroděj. „Jsme tu doufám mezi gentlemany. Nehádejme se kvůli malichernostem.“

„Malichernostem?“ Trpaslík znovu vybuchl vztekem. Velkým nádechem se připravoval na další nadávku, ale z jeho úst nevyšla ani hláska. Čaroděj ho umlčel dalším gestem ruky.

„Tvůj společník moc mluví, Loghare Trette,“ mág se k němu otočil a jeho tvář zvážněla. „Co se týče naší dohody, bude naplněna ve všech směrech. Vy jste mi doručili zboží, já vám vyplatím slíbenou odměnu plus náhradu za spálené kalhoty mistra trpaslíka.“ Čaroděj pohlédl ke dveřím a kývl na postavu, která stála ve stínu. „Brixo, pánové jsou na odchodu. Postarej se, ať v klidu opustí můj dům a vyplať, co jim náleží.“

„Jak poroučíš, mistře Glogarre,“ přikývl vysoký muž opouštějící své místo v koutu mísnosti.

Čaroděj mávl rukou a oba zloději dopadli na studenou kamennou podlahu. „Teď jděte. Vlastně, ještě jedna věc.“ Mág se podíval na vstávajícího trpaslíka. „Kde je zbytek uspávacího elixíru?“

„Ztratil sem ho v jeskyni, když sme zdrhali před drakem,“ vypálil v odpovědi Rumold a byl překvapen svou rychlou nepromyšlenou odpovědí.

„Hmm, co se dá dělat. Ale nevadí,“ přikývl Glogarr. „Takhle se alespoň nedostane do nesprávných rukou. Do dračí jeskyně se jen tak nikdo neodváží. Za odvedenou práci vám patří můj dík, pánové. Bude mi ctí s vámi v budoucnu opět spolupracovat.“

„Tos uhod,“ zabručel trpaslík. „Tady už mě nikdo neuvidí!“

 „Nikdy neříkej nikdy, jak se praví,“ usmál se Glogarr. „Světlo s vámi.“

 

Brixa, hromotluk páchnoucí po pivu a špinavých trenkách, splnil, co mu pán přikázal. V klidu s jeho mečem položeným na zádech člověk s trpaslíkem opustili čarodějův dům. U východu je, neřád, počastoval kopancem, takže se ze schodů skutáleli jako dva prázdné sudy. Z opasku odepnul měšec zlaťáků a hodil je směrem ke zlodějům. „Tady sou vaše peníze, lapky!“

Měšec Loghara praštil do hlavy, až se mu zamotala. Dle váhy čaroděj pravděpodobně vyplatil celou sumu dle dohody. Rumold se pomalu zvedal a zůstal ještě chvíli sedět na zemi. Otočil se na Loghara s křečovitým výrazem ve tváři. „Člověče, ten zadek mě od včera ještě hřeje.“

Loghar se na něj s ještě stále se točící hlavou otočil. „To není zadek, sedíš v koblížku.“

„Koblížku? No chachá, to se hodí. Ráno jsem nesnídal!“

„V kobylím koblížku, ty hlupáku!“

 

Mezitím, co si Rumold obíral z kalhot kobylí lejno, prohlížel si Loghar Trett čarodějův dům. Byl velký, členitý, se třemi věžičkami a spoustou oken. Štít, zdobený runovým písmem a ornamenty, se tyčil do výše a zcela určitě se o něj musely párat mraky. Kohout na hřebeni střechy se otáčel po směru větru a dnes měl opravdu co dělat, od rána vál silný vítr.

            „Hotovo, jako nový. Mizíme pryč!“ Trpaslík do přítele šťouchl. „Tak co, vnímáš mě? Jde se!“

            Rumold vykročil na trpaslíka netypicky dlouhým krokem, už chtěl být asi opravdu co nejdále z tohoto místa. Loghar však ještě chvíli pozoroval dům, měl pocit, že je celou dobu někdo sledoval z okna jižní věže.

            „Kde se sakra loudáš, Loghare? Poledne dávno v čoudu a my sme dneska ještě nejedli. Mám hlad, že bych sněd toho včerejšího draka!“

            Loghar se otočil za trpaslíkem a překvapilo ho, jak daleko už stačil dojít. „Už jdu!“ Sebral ze země měšec s penězi a vyrazil v Rumoldových stopách.

 

            Zanedlouho dorazili do Citboru, menšího městečka při západním okraji Berdského lesa. Středem protékala malá říčka Láve, kterou po obou březích lemovaly dvou a třípatrové domy. Nevypadaly kdovíjak honosně, ale přeci jen se svým architektonickým pojetím lišily od domů na vsích. Skoro každý dům měl balkón, či terasu, zdobený vyřezávaným zábradlím. Sedlové střechy měly krytinu z tmavých dřevěných došků. Sem tam bylo vidět i došky slámové, ale domů s nimi bylo pomálu a patřily převážně chudým obyvatelům města.

            Oba břehy spojovalo několik dřevěných mostů opět s bohatě vyřezávaným zábradlím. Každý most byl olemován olejovými lampami, které každou noc rozsvěcel ponocný.

 

Toto opatření zavedla radnice města před několika lety, kdy se po návštěvě nově vystavěné krčmy začali ztrácet manželé současných vdov. Během tří měsíců bylo pohřešováno devět mužů, kteří se v noci nevrátili domů. Veškerá pátrání nepřinášela úspěch, a to ani po prohledání celého města i blízkého okolí.

Městečkem se začala šířit panika a báchorky, že ztracené muže zavraždil tajemný přízrak, snad i upír, který je prý omámené zaživa stahuje z kůže a pojídá. Strach před hrůzostrašnou smrtí byl silnější než chuť dobrého piva a řízného rumu, a proto šly tržby ve všech pěti citborských krčmách do záporných čísel.

Záhadu se nakonec podařilo rozluštit až o další měsíc později s pomocí místního bezdomovce a žebráka Tiba. Jako každý den vyrazil po východu slunce podél proudu Láve, aby si chytil čerstvou rybu k snídani. Toho dne ho ve městě nikdo nepotřeboval jako pomocnou sílu, a tak se vydal o něco dále než obvykle. Došel až k menšímu jezeru, asi jednu a půl míle od města, do kterého se řeka vlévala. Vyndal z vaku udičku, na háček napíchl časně zrána chycenou žížalu, kterou před tím nezapomněl olíznout, aby mu neklouzala v prstech, a nahodil. Po nějaké chvíli sebou udička začala trhat. Slabě, pak silněji. Tiba sebou škubl, zasekl udičku a začal s námahou vytahovat úlovek. Dle váhy to musel být pořádný sumec. Místo výstavní ryby však vytáhl napůl ohlodané lidské tělo. Po prvotním šoku rozpoznal ševce Drbu, jenž byl na seznamu pohřešovaných dva měsíce. Ve ztuhlé ruce stále ještě svíral korbel s vyraženým emblémem Hostince U ztracených duší.

Jak později vyšlo najevo, pohřešované muže nezavraždil žádný upír, pomatený abstinent ani na splacení dluhu čekající hostinský. Všichni se utopili po pádu z neosvětleného mostu do mělké řeky, kde hlavou narazili na kámen. Jeden nešťastník, kovářův čerstvě ženatý syn Harold, se při pádu napíchl na ztracenou halapartnu ponocného. Proud řeky pak bezvládná těla odnášel do jezera, kde na nich hodovaly dravé ryby.

Po zveřejnění výsledků vyšetřování brali po alkoholu vyprahlí muži krčmy doslova útokem. Hostinští odložili žebrácké hole, děti přišly o své milující otce a jejich matky znovu ulehaly do postelí samy. Do tichých ulic se vrátil opilecký zpěv, nadávky, zápach moči a zvratků. Pro citborké krčmy začaly zlaté časy.

 

Loghar s Rumoldem zahnuli do úzké uličky, kam je nasměrovala cedule ukazující cestu k jedné z místních hospod.

„Tahle hospůdka je vyhlášená široko daleko,“ poznamenal Rumold.

Loghar neodpověděl. Zaměřil se na jedno z oken domu, kolem kterého právě procházeli. Znovu se mu zdálo, že je z něj někdo pozoruje. Ve všech oknech domu byly roztažené závěsy, jen v tomto jediném byl závěs zatažený. Loghar si ve škvíře mezi závěsy všiml siluety obličeje.

Po chvilce dorazili ke krčmě U Zlámaný grešle. Na první dojem působila prostě, snad až odpudivě. Okna byla špinavá, v rozích se rozpínaly husté pavučiny a rámy už žadonily o nový nátěr. Sloupky stříšky nad vchodem byly napadené dřevokaznou houbou a červotočem. Kamenná podezdívky byla zralá na nové vymazání spár, některé menší kameny v ní už musely držet jen silou vůle. Jestli tohle byla široko daleko věhlasná putyka…

Zevnitř se linul hluk typický pro podnik tohoto typu. V hlaholu hlasů bylo rozpoznat zvuk flétny a píšťaly. Rumoldovi se rozzářily oči. Miloval kočovné šumaře, po pár korbelech piva se k nim rád přidával a vyháněl z hospod štamgasty obdařené hudebním sluchem.

Loghar zvedl oči, zhluboka se nadechl a s trpaslíkem v patách vešel.

Uvnitř vypadala krčma úplně jinak, než zvenku. První bouchla do očí vyleštěná podlaha. Poté stylově zařízený nábytek, stoly a židle. Z dřevěných ohoblovaných trámů stropu visely stříbrné lustry, které perfektně osvětlovaly celý prostor. Loghar nevěřil svým očím a vše si prohlížel s otevřenou pusou.

„To koukáš, co?“ šťouchl do něj Rumold. „Široko daleko!“

„Ale z venku vypadá…“

„Strašně,“ doplnil trpaslík. „Ale z vošklivýho kachňete taky vyrostla krásná labuť, ne?

Loghar souhlasně přikývl.

„Tak tohle je podobný.“

            „Vítejte, vznešení pánové,“ oslovil je hostinský a ukláněl se, až mu praskalo v zádech. Přiskočil k nejbližšímu stolu, vytáhl ze zástěry utěrku a pucoval, jak nejrychleji a nejlépe uměl. Čím poslouží má maličkost?“

            „Já a můj společník bychom rádi něco málo pojedli a popili!“ pronesl rázně trpaslík a plácl se do břicha.

            „Jistě, jistě. Služebník!“ Hostinský se znovu zhluboka ukláněl a pobízel oba nově příchozí k sednutí. „Co by si pánové přáli?“

 

Za chvíli se už cpali vepřovou pečení s brambory a kuřetem s chlupatými knedlíky, hovězí roládou na česneku a husími játry v bylinkové omáčce. S nevídanou chutí to zapíjeli pivem, nejdříve světlým, pak tmavým, a vínem, nejdříve bílým, pak červeným, a rumem, jak jinak.

            „Řeknu ti, člověče, dneska jí budu mít jak z praku!“ Trpaslík poslal do břicha další pohárek, hlasitě si říhl, usmál se a vrhl se znovu po jídle.

Hostinský kolem nich běhal jak nadmutá koza. Celý zpocený nestačil nosit na stůl a odnášet z něj. Když sebral asi třetí prázdný džbán od vína, potichu se zeptal: „Nenechte se vyrušovat, pánové, ale budete mít čím zaplatit?“

Trpaslík na krčmáře s nezájmem pohlédl, polkl sousto pečínky, nahnul se k němu a potichu odpověděl: „Budeme. A teď utíkej ještě pro jeden džbánek.“

„Jak pán poroučí. Jsem tu hned s dalším.“ Hostinskýse otočil na podpatku a zmizel jako pára nad hrncem.

            Pro dnešek měl Loghar už dost, tolik jídla a pití nezkonzumoval snad za celý život. Rumold zřejmě ano, pokračoval totiž v hltání jídla se zápalem jako na začátku.

 

            Venku se začalo stmívat, oheň v krbu spokojeně praskal a v hospodě začínalo být s přibývajícími návštěvníky rušno. Snad jim bude mít chudák hospodský co nabídnout po dnešním náletu.

            „Tak, konec.“ Trpaslík se podíval po hromadě nádobí a kostí na stole. „Myslíš, že tomu chudákovi ještě zbylo něco ve spíži?“

            „Proč, snad nemáš ještě hlad?“ zeptal se zděšeně Loghar a prolétl očima spoušť na stole.

            „To ne, už mám taky dost,“ rozesmál se trpaslík. „Ale když tu vidim tolik lidí, mám strach, aby jim měl co dát. Neměli sme zrovna lehkou večeři!“

            „Jo jo, taky sem na to teď myslel,“ odvětil Loghar.

            „Zajímavý, jak často myslíme na to samý,“ zakýval hlavou Rumold. „Škoda, že nejsi ženská, byli bysme skvělej pár.“

            Loghara něco zaškrábalo v krku, až musel zakašlat. „No… ještě to tak. Už jen představa prát ti ty tvoje kalhoty! Chudák ta, co by si tě zase vzala.“

            Trpaslík se zakřenil a sáhl si do kapsy. „Kde jí, sakra, mám?“ Chvíli v kapse štrachal, pak v další, až nakonec s úlevou vytáhl to, co hledal. Svou cestovní dýmku. „Tady je, holka jedna čmouďatá. Pojď k tatínkovi a udělej mu pochutnáníčko.“ Nacpal dýmku až po okraj, zapálil a vychutnával poslední loňský tabák.

            Loghar, ač nekuřák, miloval vůni Rumoldova tabáku. Trpaslík se jím na cesty vždy dostatečně zásobil. Po chvíli však už cítil, jak se do něj pouští únava. Ruce i nohy mu ztěžkly, oči se začaly pomalu zavírat. Trpaslík dál pokuřoval a vypadal spokojeně.

            „Rumolde, zeptám se hostinskýho, jestli má volnej pokoj, mám toho za ty dva dny dost.“

            „Souhlasím,“ pokýval Rumold. „Ten drak nám dal pěkně zabrat. Ještě že sme ho tak pěkně vočůrali!“

            „Pssst! Ne tak nahlas, někdo by nás moh…“

            Zbylá slova už nedořekl. Za trpaslíkem už stál velký muž, spíš hromotluk, a jeho pohled nezvěstoval nic dobrého. Vousy, které měl až pod bradu, měl naježené. Vlasy ne, ty už neměl. Pěsti měl sevřené, obě se třásly a na čele mu naběhla žíla. Pane jo, jak ta byla tlustá! Oba společníci se nevzmohli na nic, vůbec na nic. Jen na přiblblý úsměv, kterým ho naštvali ještě víc.

            „Tak ty se na mě budeš ještě culit?“ Chlap se rozhlédl po hospodě. „Chlapi, tady ty dvá věděj o drakovi! Co o něm víš, no? A nebo ty?“

            „Koukejte to rychle vyklopit,“ přisadil si další muž s pěnou od piva pod nosem, který se odsunul od vedlejšího stolu. Byl větší než ten první. Za pasem mu visel nůž.

            „Tak ven s tim!“ Další muž se zvedal od svého korbelu a pak další a další.

            Šly na ně mdloby. S jedním dvěma by si ještě poradili, ale na nohou už stála skoro celá hospoda. Hostinský se krčil za výčepem, třásl se a v rukou žmoulal hadr na otírání stolů. Jestli se strhne pranice, může hospodu nadobro zavřít. Po té poslední mu už totiž nezbyl žádný náhradní nábytek. A sháňka po dobře vypadajícím vybavení něco stojí. Navíc konečně našetřil na opravu vnějšku hostince.

Rumold pomalu uklízel svou dýmku. Polkl a nadechl se. „My o drakovi víme jen to, že umí lítat a plivat oheň.“

„Kecy! Bjerne, ke mně! Chytni ho za flígr a pořádně s nim zatřes, ať si přestane dělat prdel!“

Trpaslík se odtrhl od stolu a zaujal bojovný postoj, což však u kolem stojících mužů vyvolalo salvu smíchu. Tohle se silou nevyřeší…

„My…,“ Logharovo srdce bušilo stejně rychle jako předešlý den v jeskyni. „Včera sme cestou narazili na převrácenej vůz. Vozka u něj nebyl. Jen spadlá čepice a …“

„A?“ Zeptal se muž, kterého nazývali Bjernem.

„A posraný kalhoty.“

Rumold na Loghara koukl jedním okem, ten jen pokrčil rameny.

„A co bylo dál,“ naléhal muž, který vstal jako první.

Loghar se nadechl, zhluboka, a pokračoval: „Vozu dohořívalo jedno kolo. Bylo nám divný, co se stalo. A pak sme uviděli stín, kterej zakryl všechno kolem. Kouk sem na nebe a uviděl ho. Letěl jen pár metrů nad zemí a řval. Strašně řval a hledal. Teda vypadal… jako by někoho hledal…“

„Hledal vás dva. Popis sedí. Dvě osoby vyskakující z díry ve skále. První, štíhlej vysokej člověk s hnědejma vlasama na ramena. Druhej, trpaslík, nepříliš pohlednej, s fousama spletenejma do copu a se srandovní čepicí na hlavě,“ odpověděl jediný muž v krčmě, který zůstal sedět u stolu. Hrál si se lžící v talíři, nabíral polévku, aby jí hned zase vylil zpět do talíře. Na nikoho se ani nepodíval. „Dobře ste věděli, že druhej východ z jeskyně je daleko a napůl vomámenej drak s potlačenejma smyslama od uspávací látky přesně nezachytí váš pach, takže nebude vědět, koho konkrétně hledat.“ Upustil lžíci na stůl. „Drak si proto vylil vztek na obyčejnejch lidech, na sedlácích. Na těch, co vás teď chtějí vidět na pranýři!“

„Jak povídáš, Thade. Přišel sem o čtyři kravky, šest ovcí, dvě kozy a chlív. Bjern dokonce o celou chalupu a támhle Tavis i o ženu, i když u její ztráty je sporný, jestli je to špatný či vlastně dobrý.“

Všichni jmenovaní souhlasně přikyvovali a blížili se k oběma přátelům.

„Zajímavý,“ vzal si bez pardonu slovo Rumold, „že když ste o všechno přišli, máte tu za co jíst a pít.“

„Sou tu na moje pozvání,“ odvětil Thad. „Sezval sem je za jedinym cílem. Dopadnout ty dva holobrádky a potrestat je. Ruku na srdce, nečekal sem, že to půjde až takhle rychle.“ Thad se doširoka usmál a pokynul na obě strany.

Jako dvě hory se na oba nešťastníky valili z obou stran. Bylo jasné, že tohle dobře nedopadne.

„Zacpi si nos, Loghare!“ zakřičel Rumold a práskl o zem malou lahvičkou.

Loghar ani chvíli nemeškal a stiskl si nos, jak nejvíce to šlo. Z rozbité lahvičky se ihned po dopadu začal šířit namodralý kouř, který během mžiku pokryl celou hospodu. Všichni kolem padali jak pokácené stromy, chudák krčmář už také slastně spal za výčepem. Loghar rychle běžel ke dveřím, ze kterých akorát mizel Rumold.

Běželi jako o život směrem z města. Rumold dýchal jako smečka tažných psů. Zastavil až po nějaké chvíli, předklonil se a pak se rozesmál na celé kolo: „Vidíš! Hodila se, čarodějova uspávací vodička!“

„Víš, Rumolde,“ Loghar zhluboka dýchal, nohy se mu únavou podlamovaly. „Kdybys to včera na toho draka použil celý, nic, absolutně nic by se dneska nestalo!“ Měl chuť toho prcka znovu zabít. Podruhé v jeden den, to se mu ještě nestalo. „Ale obdivuju tvojí bleskovou rozhodnost a důvtip.“

„Díky, brachu! Ale mizíme, než se vzbudí…“

 

Dnešní noc měli spát na měkké posteli ve vyhřáté komůrce hostince. Hlavy uložené na polštáři vyplněném nejjemnějším husím peřím a přikrytí teplou prošívanou dekou. Místo toho však opět spali v lese. Na tvrdých smrkových větvích s hlavou položenou na píchajícím jehličí a přikrytí slabými cestovními dekami. Oheň pro jistotu nerozdělali, ač s nimi zima třásla jak zahradník na podzim plody obsypanou jabloní. Zbylý obsah čarodějovy kouzelné lahvičky nebyl dostatečně silný, aby takovou bandu uspal na delší dobu. Znovu se s nimi již setkat nechtěli.

Loghar spal neklidně. Ve snech se mu vracelo setkání s rozčílenými sedláky v hospodě. Ve chvílích, kdy nespal, se mu stále vracela myšlenka na to, že jeho vinou zemřel člověk. Vdaná žena, možná i matka. Jak se jmenovala a jaká byla? Třásla s ním zima, z očí mu padaly slzy a smáčely pichlavé větve pod jeho hlavou.

„Zejtra se jim pudu vydat,“ špitl do tmy. „Je to tak správný, můžu za to. Musim za to pykat.“

Tato slova opakoval neustále dokola, dokud do něj nešťouchl probuzený Rumold: „Přeskočilo ti? Stáhnou tě z kůže!“

„Tak ať,“ odsekl mu Loghar. „Copak to nechápeš, Rumolde? Kvůli nám umřel člověk! Kvůli pár zlaťákum sme obětovali lidskej život, sakra!“

„To je dost možný, ale stejně tak je možný to, že ti chlapi nebyli žádný sedláci!“ Trpaslík si popotáhl deku blíž k hlavě. „Co když je na nás poslal ten proradnej čáryfuk, aby nám dali co proto? Umlčeli nás, aby se nikdo nedozvěděl, co potřeboval čmajznout? Že je sedlák, co přišel o střechu nad hlavou, to muže říct kde kdo. O tom si nepřemejšlel? A mimochodem, všimnul sis jejich rukou?“

„Ne. Myslíš, že sem v tu chvíli měl čas čumět jim po rukou?“

Rumold zakroutil hlavou a odfrkl si. „Že zrovna ty, co všechno do mrtě plánuješ, si nevšimneš základní věci! Sedlák, rolník nebo kovář mají ruce plný mozolů od těžký práce. Za nehtama mají tolik špíny, že to nemužou do smrti umejt!“

„A jak to s tim souvisí?“

„Ti chlápci neměli na ruce mozol ani jeden. Ani malej puchejř! A za nehty by se nemusela stydět kdejaká šlechtična. Řikám ti, tady něco nehraje!“

Loghar se na chvilku zamyslel a přetočil se k trpaslíkovi. „A proč teda neposlal toho svýho Brixu?“

„Cítil si jak smrděl? Toho bysme zmerčili po tmě na dvě míle daleko! Vůbec, divim se, že si ho čaroděj vydržuje v tom svým nóbl bejváku! Mně celá ta historka vo sedlácích a spálenejch manželkách smrdí stejně tak, jako ten Brixa.“

„Možná máš pravdu. Co navrhuješ?“

„Já? Já bych to nechal bejt a šel si po svejch co nejdál. Jenže jak znám tebe, Loghare, ty musíš vědět, jak se věci maji.“

„Tak o tom nepochybuj, Rumolde. Já se potřebuju ujistit, že máš pravdu. Že kvůli mně nikdo neumřel. Sem sice zloděj, ale ne vrah!“

Rumold si povzdychl. Loghar a jeho čestné ego. Čestný zloděj, jaký to paradox.

„Vim. Však tě už chvíli znám.“ Usmál se směrem k Logharovi, který však jeho úsměv nemohl ve tmě vidět. „Navrhuju přijít tomu na kloub. Zjistit, co je celej mistr Glogarr zač a na co vopravdu potřebuje dračí zuby. Dekoraci mu nežeru!“

„A já navrhuju nejdřív se na všechno pořádně vyspat,“ doplnil Loghar.

„Konečně pořádná řeč, brachu! Zažeň chmury a na kutě. Ať sme na pátračku odpočatí!“

 

 

*

 

Bjern se pomalu sbíral z dřevěné podlahy. Hlava se mu motala a obraz před očima se točil proti směru hodinových ručiček. Mhouřil oči, aby zaostřil, což se po chvilce povedlo. Uviděl Thadea, jak si mne bouli na hlavě a kleje.

„Sakra, to byla pecka, Bjerne. Sleduj ten stůl!“ Thad ukázal směrem ke stolu, který ležel na zemi přelomený na dva kusy. „Co Tavis a Therdal a ostatní? Už se probrali?“

„Nevim, seš první, koho sem uviděl.“ Bjern se rozhlédl po hospodě, aby po chvilce zjistil, že vzhůru je zatím jen on a Thad.

„Tohle si ty dvá setsakra vodskáčou! A Glogarr s nima, že je neprošacoval, než je nechal Brixou vyprovodit ven z baráku!“ Thad sundal ruku z boule. Prsty měl od krve. „No bezva!“ praštil vzteky pěstí do podlahy, až zaduněla. „Probuď chlapy, vracíme se. Musíme s čarodějem probrat co a jak dál.“

 

Nad špičkami Strmých hor začaly vykukovat první sluneční paprsky. Thad šel v čele s provizorně ovázanou hlavou cárem látky z košile, v patách měl Bjerna. Tavise museli další dva z mužů podpírat. Stále ještě to nebyla ta vitální mlátička, kterou provázela spousta drsných historek o pěstních soubojích, ve kterých exceloval. Silné kvasnicové pivo v kombinaci s uspávacím elixírem udělaly své. V polospánku nesrozumitelně žvatlal, že z toho měli ostatní legraci.

K čarodějovu domu přišli těsně nad ránem. Za vstupními vraty nebyl slyšet žádný hluk, žádný život. Dnes ráno si všichni zřejmě přispali, což Thadea s modrající boulí na hlavě vytočilo.

„Votevřte! Rychle nebo to vyrazim i s pantama!“ řval velitel bandy na celé kolo a pěstmi tloukl do vrat jako vyšinutý.

Konečně, v zámku to zachroupalo a vrata se pomalu otevírala.

„To je dost, sakra! Kde je čaroděj?“ Thad chtěl vtrhnout na nádvoří, ale za vraty jej zastavil Brixa s družinou ozbrojenců. „Co to kruci… Brixo, neblbni a uhni. Potřebujem s Glogarrem něco vyřídit!“

„Ne tak zhurta, Thade! Kde sou? Kde je člověk a trpaslík?“ Brixa se s kamennou tváří rozhlížel po navrátivší se skupině. „Kde je máte, k čertu?“

„Nemáme je! Utekli nám. Ten trpaslík měl Glogarrovu kouzelnou vodičku…“

„Takže ste nesplnili úkol. Zase,“ přerušil ho Brixa. Jeho tvář se z kamenné změnila na rozčílenou.

„Nemohli sme sakra vědět, že jí ten skrček má! Nestačili sme se na ně pořádně připravit! Bylo to hrozně narychlo!“ Thadeovi plály oči. Nesnášel, když někdo pochyboval o jeho schopnostech.

„Půl dne, Thade, půl dne ste na to měli. Za půl dne se do prdele dá připravit na dvě neozbrojený nemehla!“

„Zase takový nemehla to asi nebudou, když vyřídili Thadea s chlapama,“ špitl jeden z Brixových lidí, za což si vykoledoval přísný Brixův pohled a určitě i deset ran holí. S vytřeštěnýma očima pohlédl na svého velitele, polkl a čekal, až Brixa poručí.

Neporučil. Chystal se pokračovat ve výčitkách, jenže z domu akorát vyšel čaroděj.

Měl na sobě noční košili pokrytou ochrannými runami, které ho formou neproniknutelného štítu chránily během spánku. Obklopen bandou hrdlořezů si nemohl dovolit riskovat, ač všechny královsky platil.

„Pánové, pánové. Dost hádek, prosím. Po ránu to nedělá dobře.“ Glogarr došel k bráně a zadíval se na Thadeovu bouli. „Asi bolí, že?“ zeptal se?

„Přelomil sem hlavou stůl vejpůl a ty se mě ptáš… Nebolí, mistře Glogarre.“ V hromotlukově mysli se odehrával souboj mezi necháním čaroděje žít nebo ho na místě zaškrtit.

 

Thad čaroděje ze srdce nenáviděl, ale Glogarr dobře platil. Domů tak ženě a třem synům nosil dostatek peněz, aby nemuseli žít v bídě. Než vstoupil do čarodějových služeb, vydělal sotva na bochník chleba. Byla to pro něj tehdy těžká doba, práce bylo málo a i to málo bylo špatně placeno. Dvě děti potřebovaly jíst a třetí bylo na cestě. Proto nabídka práce v oblasti služeb pro interní záležitosti přišla jako dar z nebes.

Jako kovář měl pro tuto práci ty nejlepší předpoklady. Vysokou postavu, silné svalnaté ruce a málo otázek. Přesně takové čaroděj sháněl. Upsal se mu do služby na deset let. Pod podmínkou vídat se s rodinou jednou za tři měsíce. Šest let služby měl za sebou. Šest let, po které mu čaroděj nedovoloval vidět jeho syny vyrůstat.

 

„Dobře, dobře. Však to zas tak hrozně nevypadá,“ pousmál se čaroděj a gestem ruky poslal Brixovy muže pryč. „Co se týče tvého úkolu, opět jsem zklamán, Thadeusi. Podruhé tento měsíc.“

Thad sklopil hlavu. „Omlouvám se, mistře. Napravím to…“

„Není třeba,“ skočil mu Glogarr do řeči. „Úkol převezme Brixa se svými hochy. Poslední dobou je na něj větší spolehnutí než na tebe. Škoda, škoda. Tak dobrý si býval.“

V Thadeovi vřela krev. Už měl dost čarodějových úkolů a proradných tužeb. V hlavě si představoval, jak z Glgarra ždíme duši, jak ho trhá na dvě půlky. Když vstoupil do jeho služeb, nečekal, že pro něj bude muset dělat všechnu tu špinavou práci. Vydírání, únosy, bití, výhružky. Příčilo se mu dělat to, ale nějak tušil, že by svým odmítáním mohl ohrozit rodinu. Glogarr byl velmi mocný čaroděj. Nejednou Thad viděl, jak manipuluje s lidskou myslí a dokáže ji ovládat. Číst v ní ale naštěstí nedokázal, jinak by už Thadeovo tělo tlelo v nejtemnějším koutě Pichlavé jeskyně. Bál se a nenáviděl se za to, že se mu upsal, ďáblovi s lidskou tváří.

 „Thadeusi, jdi za felčarem, ať se ti na to podívá,“ přikázal mág. „Dnes máš volno, ač nezasloužené.“

„Jak poroučíš, mistře.“

„A Thadeusi, abych nezapomněl. Jelikož jsem tebou opět velmi zklamán, na svou zítřejší návštěvu rodiny zapomeň.“

Thad se nadechl a chtěl odporovat, ale Glogarr ho umlčel jednoduchým kouzlem, takže z úst nevydal ani hlásku.

„A ano, jak jsi chtěl zajisté podotknout, zohledním to i ve tvé mzdě. Ale budu laskavý. Zkrácena bude pouze o dvě třetiny. Teď jdi.“ Glogarr přísně pohlédl do mužových očí

a provedl nepatrný pohyb rukou, který vrátil Thadeovi řeč.

            Vytočený, zklamaný a ponížený Thad jen pokýval na souhlas. Otočil se ke svým mužům a hlavou naznačil odchod.

            „Pokrácení mzdy platí pro vás všechny, hoši,“ doplnil Glogarr. Odpovědí mu bylo hromadné nesouhlasné zabručení. „Chce snad někdo něco namítnout?“ zeptal se čaroděj.

Bylo ticho.

„Dobře, dobře. Jděte. A až se Tavis probere k bdělosti, vyřiďte mu, že ho čeká deset, ne patnáct ran holí a týden o chlebu a vodě. Alkoholismus nestrpím!“ Čaroděj se chvíli díval po odcházejících mužích. Dobrá práce, Loghare, jen co je pravda, pomyslel si. Dobře jste to s přítelíčkem trpaslíčkem vymysleli. Přelstít mého nejlepšího muže, byť shodou náhod, to se opravdu povedlo. „Brixo, přestaň se posměšně uculovat a pojď se mnou do přijímacího sálu. Potřebuji s tebou probrat tvůj nový úkol.“

„Jak přikazuješ, mistře mágu.“

Mistře mágu, to oslovení Glogarr přímo nenáviděl, ale pro Brixu měl zvláštní slabost. Nevěděl proč, Brixa byl neomalený hrubián s nepříliš vytříbeným slovníkem a chováním. Přesto čarodějovi zvláštním způsobem přirostl k srdci. I když z jeho „vůně“ na něj padaly mdloby.

 

 

*

 

            „Vidíš, má v tom prsty, magič proradnej!“ šťouchl Rumold do Loghara, který se krčil po jeho pravém boku.

            Oba vše pozorovali z úkrytu, který jim poskytoval malý skalní útvar nad čarodějovým sídlem. Celý dům i s nádvořím z něj měli jako na dlani.

            „Co po nás sakra chtěji? „Zboží čaroděj dostal, zaplatil, tak co může ještě chtít?“ Trpaslík se sesunul o kousek níž a nohou se opřel o kmen stromku, aby nesjel ze skalky až dolů.

            „A já se jim chtěl vydat,“ plácl se Loghar do čela a sesunul se k trpaslíkovi. „Teď bych klečel zbitej před čarodějem a čekal, co se mnou bude.“

            „Šoup by tě do kobky a nechal čuchat Brixovy trencle,“ rozesmál se trpaslík na celé kolo, ale Logharův pohled ho rychle zastavil.

„Zase tě uslyší a budeme je čuchat spolu!“

Na tvářích obou přátel se při představě toho objevil znechucený škleb. Rumold sebou zatřásl a odplivl si.

„Povídám ti brachu, mně to bylo od samýho začátku divný. Suvenýry, manželka, dekorace… Za tim je něco jinýho. Neřikals náhodou, že se ti zdál ten drak nějakej divnej?“

„Řikal,“ odpověděl Loghar. „Při pohledu do jeho očí mě pálilo srdce. To se mi ještě u žádnýho nestalo.“

„Žádnýmu sme taky ještě nekradli zub, jen cetky, který shromažďovali ve svejch jeskyních. Možná byl jen víc nasranej!“

„Pochybuju. Už jen to, že uměl mluvit, je divný. A všim sis, jak byl velkej?“

„Popravdě ani moc ne. Pro trpaslíka je každej drak velkej,“ pousmál se Rumold.

„To asi jo, ale tenhle byl větší než ty ostatní. Mnohem větší.“

Loghar se zamyslel, čehož trpaslík využil, aby…

„Fuj, Rumolde! Vyndej ty prsty z nosu, seš nechutnej!“

„Mám hlad!“

„Hlad? Zase? Sežral si včera večer půl hospody. Hostinskej teď musí na měsíc zavřít!“

„Jenomže sem to všechno vyběhal, když sme z ní zdrhali. Velkej trpaslík toho víc spořádá!“ Rumold se plácl do svého břicha, které lehce přetékalo přes opasek. „Pak má sílu! Za to ty už kolik let vypadáš jako houžvička.“

„A taky si toho cenim,“ odpověděl Loghar. „Když budu vypadat jako ty, můžu na řemeslo zapomenout!“

Rumold posměšně zafrkal, zvedl se a než se stihl Loghar otočit, začal slézat ze skály.

„Kam to zase lezeš?“ zeptal se Loghar.

„Jíst!“ Zněla jednoduchá a rázná odpověď.

Loghar zvedl oči v sloup, zakroutil hlavou a začal také slézat dolů. „Ale dneska žádná hospoda! Něco si chytnem v lese.“

  

           

*

 

            Čaroděj a vysoký, urostlý muž vstoupili do přijímacího sálu. Alespoň tak toto místo Glogarr nazýval. Byla to větší místnost s minimem nábytku, který tvořil psací stůl, křeslo a dvě komody po obou stranách místnosti. Zdi byly zdobeny magickými ornamenty a obrazy Glogarrových předků. Mágů a šlechticů, kteří byli ve své době velmi váženými osobnostmi.

            Nad vchodem do sálu visel obraz čarodějovy matky, Allesy Kattharové, posledního významného člověka rodu Kattharů, mocné čarodějky a předsedkyně Velkého kongresu mágů. Obraz Glogarrova otce, Vince de´Shatrana, však v sále přítomen nebyl.

 

Glogarr se otce zřekl poté, co se dozvěděl, že patřil k nižším čarodějům, ač byla jeho moc skoro stejně velká jako Allesina. Obviňoval jej z toho, že právě díky jeho nižšímu postavení nepřevzal v Kongresu křeslo po své matce. Dokonce se proslýchalo, že nechal otce zavraždit nájemným lupičem a vrahem, goblinem Nezbedou. To se však nikdy nepotvrdilo, ale ani nevyvrátilo. Otce Glogarr nadevše nenáviděl, matku naopak nadevše miloval. Její smrt ho velmi zasáhla, stáhl se do ústraní a vyhlásil Velkému kongresu mágů osobní válku.

 

„Zavři za sebou dveře, Brixo, a ujisti se, že jsou zavřené dobře. O obsahu tohoto rozhovoru nemusí nikdo vědět,“ přikázal čaroděj.

„Ehmm, jestli dovolíte, pane… Ráda bych tedy odešla než…“ řekla rozechvěným hlasem služebná, která v sále zrovna utírala z obrazů prach. Oba muži si jí při příchodu nevšimli, byla jako myška.

„Jistě, jistě, ven. Dnes máš už volno, Lirko“ řekl nezaujatě Glogarr.

„Dě-děkuji.“ Služebná posbírala své věci ze země a rychlým krokem opouštěla místnost. „Je-ještě prachovka… Na obraze.“ Rychle se pro ni vrátila a upalovala pryč. Když míjela Brixu, přidala víc do kroku.

Dveře zaklaply. Nikdo navíc už v sále nebyl.

Glogarr se posadil do křesla za stůl a zhluboka oddechl. Zašeptal zaříkadlo a v mžiku se u stolu zhmotnilo druhé křeslo. „Posaď se, Brixo.“

Věrný sluha Brixa přikývl a usedal do křesla. Čarodějovi se třásla ruka. Opět se ho zmocnila touha nechat křeslo zmizet a vidět Brixu rozvalit se po zemi. Usmál se a ruku sklonil. Je to dětinské, pomyslel si. Sáhl do nejspodnějšího šuplíku stolu, nebo spíše jakési příruční vinotéky, a vytáhl láhev svého nejoblíbenějšího vína – Kallaránského modrého květu.

 

Kallaran, nejjižnější město Kertské provincie, vynikal vedle výborných cukrářských výrobků především svými vyhlášenými vinicemi, jejichž pověst byla známa daleko za hranicemi Provincie. Několika desítkami sudů tamní vinaři dokonce zásobovali i nejsevernější město světa Menhämn, které se rozpínalo přes dva ledovcové ostrovy Leanile a Nellim.

Kallaranem se skrz naskrz vyprávěly divoké historky přepravců, kteří se pravidelně cestou do Menhämnu setkávali s bílými polárními vlky velkými jako menší stavení, bájnými ledovými trolly či šestiokými velrybami, které jim dělaly společnost při cestě po moři.

 

„Napiješ se se mnou, Brixo?“ otázal se čaroděj. „Na uklidnění?“

„Ne, děkuji ti, mistře, mám vlastní.“ Brixa sáhl do levé náprsní kapsy své vesty, vytáhl malou placatku se švestkovou slivovicí, vyndal špunt a poslal do krku lok a ještě jeden. Větší.  „Brrrr, ta píše k čertu!“

Čaroděj to se zájmem pozoroval a poté také upil ze své sklenky. Decentně. Pohrál si s vínem v ústech a s pomalu se zavírajícíma očima polkl. „Znamenité!“

Brixa se ušklíbl. Představa nakyslé chuti čarodějova vína v něm vyvolávala odpor. Víno nebylo to, co by rád pil. Měl rád slivovici, obzvláště švestkovou. Pálil ji už děda jeho dědy a možná i děda dědy jeho dědy, těžko říct. Slivovice byla zkrátka s Brixovou rodinou spojována ještě dávno před tím, než se vůbec narodil. A sám Brixa byl svým výhradním dodavatelem. Pálit ho naučil jeho otec a on to jednou naučí i svého syna. Až nějakého bude mít.

            „O čem chceš se mnou mluvit, mistře?“ otázal se Brixa a vrátil placatku do kapsy. Před tím se ale ještě přesvědčil, že je špunt pořádně zastrčený. Nerad by přišel byť jen o kapku lahodného pití.

            „Potřebuji s tebou probrat dvě důležité věci,“ odpověděl Glogarr a usrkl vína. „Dělá mi starosti Thadeus. Poslední dobou není ve své kůži. Často se příčí mým příkazům a i výsledky jeho práce už nejsou stoprocentní jako dřív. Navíc dnes nesplnil úkol vůbec. Už podruhé!“ 

Čaroděj se rozčílil, ale navenek to nedal znát. Vždy chtěl před lidmi vypadat jako ten, kdo je klidný a vyrovnaný. Nenechával volný průběh svým emocím. Považoval to za slabost.

„Necháš ho sledovat,“ pokračoval čaroděj. „Vybereš svého nejlepšího špeha, který bude Thadeuse sledovat ve dne v noci. Ani na okamžik ho nespustí z očí a bude ti hlásit každou podezřelou věc. Každé špatné nadechnutí a každé křivé slovo, které vyjde z jeho úst. Počítám, že když jsem mu teď zakázal vidět se s rodinou, bude mi to chtít něčím oplatit. Přesolenou polévkou, uškrceným papouškem, čímkoliv. V Thadeusově hlavě se něco děje, Brixo, a já chci zjistit co!“

Brixa se pokřiveně usmál a přikývl na souhlas. Neměl Thadea rád. Neustále s ním soupeřil o čarodějovo uznání a respekt všech podřízených. Kdyby mohl, bodl by mu dýku do srdce, díval se mu do očí a točil by s ní zleva doprava.

„Nixx ho nespustí z vočí,“ řekl po chvilce.

Glogarr znovu upil vína. „Je na něj spoleh? Nechci, aby Thadeus něco tušil.“

„Je, mistře. Lepšího špeha nenajdeš. Ručim za něj.“

„Výborně.“ Glogarr se zavrtěl v křesle a dopil svou sklenku vína. Otočil se směrem k oknu a na chvíli se odmlčel.

Okno z přijímacího sálu vedlo do zahrady, která byla v tomto letním období rozkvetlá všemi možnými i nemožnými barvami. Glogarr pozoroval, jak včely opilují jeho oblíbené oranžové lilie, čmeláci sedají na růžové fuchsije, aby v zápětí přelétli na fialková krásnoočka. Zahradník plel záhon kopretin, přičemž nohou šlápl do záhonu šalvěje. Rozhlédl se kolem sebe, zda ho nikdo neviděl, narovnal ty ohnuté a ty zlomené zahrabal do země. Znovu se rozhlédl, zda ho nikdo nevidí. Vidí, ty neřáde… Čaroděj se zamračil, ale pak se jen pousmál. Mírně otočil hlavou a zadíval se na ostrůvek katalp, na nichž se začaly rozbalovat první kvítky. Rád pod nimi sedával, když byl ještě mladý, a studoval zaklínací pergameny a učebnice magie.

Na zahradu navazoval ovocný sad a makové pole, spíše políčko, avšak dost velké na to, aby pokrylo potřebu v kuchyni, laboratoři a… a soukromé účely, které povznášely ducha a mysl. Mysl především. Glogarr se zasněně zadíval na pomalu dozrávající makovice. Bude třeba část včas sklidit, zásoby dochází, pomyslel si. Tak rád si dopřával opiových dýchánků. Utíkal v nich ze světských problémů a starostí.

Ve snění ho přerušil už lehce netrpělivý Brixa. „Ehm, mistře,“ odkašlal si hromotluk snažíc se o co nejdecentnější podání. „A ta druhá věc?“

„Ano, ano,“ mávl rukou čaroděj. „Ta druhá věc je Thadeův nesplněný úkol.“

„Ty dvá drzý lapkové!“ Brixa bouchl pěstí do stolu, až převrhl čarodějovu sklenici. „Omlouvám se.“ Vstal z křesla a chtěl ji zvednout, ale Glogarr ho pohybem ruky předběhl. Sklenice se odlepila od stolu, ve vzduchu se otočila a vrátila se postavená zpět na stůl. Brixa pokrčil rameny a usedal zpět do křesla, když tu čaroděj luskl prstem, křeslo vmžiku zmizelo a Brixa se rozplácl po zemi.

„Omlouvám se, neodolal jsem,“ řekl Glogarr a rozchechtal se na celé kolo.

Brixa se nesmál. Jak dopadl na zem, ucítil, jak mu vlhne levá náprsní kapsa. Placatku zašpuntoval špatně.

„Sakra práce! Všechna je v hajzlu!“ zaklel.

„Omlouvám se ti, Brixo. Posaď se.“ Glogarr znovu luskl prsty a křeslo se znovu objevilo u stolu.

Brixa se rychle zvedl ze země, upravil si vestu a sedl si. „To je pořádku, mistře mágu,“ odpověděl škodolibě. „Však je to jen slivovice. Doleju si jí, až bude čas.“

„Nebude třeba,“ odpověděl čaroděj a pohybem hlavy naznačil, aby se Brixa podíval na levou stranu vesty.

Vesta byla suchá, vlhká skvrna byla pryč a obsah kapsy se zdál být těžší než před chvilkou. Brixa do kapsy sáhl, vyndal placatku a zjistil, že je dobře zašpuntovaná a plná. A dokonce až po hrdlo. Vyndal špunt a pro jistotu se napil, aby ochutnal.

„Je to tak správně?“ zeptal se pobavený Glogarr.

„Správně, mistře. Díky ti.“

„Rádo se stalo, ale pozor, ať neskončíš jako Tavis. Nemám to rád!“ Čaroděj na služebníka pohlédl přísným pohledem.

„Neboj se, mistře. Nejdřív povinnosti a až potom zábava. Vim to.“

„Dobře, dobře. A teď k věci.“ Glogarr se nadechl, aby se opět na moment odmlčel. „Vydrž. Ještě jedna rychlá záležitost.“  Otočil se k oknu, zašeptal zaříkávadlo a lehce foukl směrem k záhonu kopretin, který zahradník právě doplel.

Ten se zrovna shýbal pro hrabičky, když ho do zadku bodla včela, která ještě před chvílí pracovala na nejvyšší lilii. Zahradník nadskočil, ohlédl se a uviděl, že na něj letí celý roj. Nechal hrabičky hrabičkami a utíkal, seč mu nohy stačily. Dával však moc dobrý pozor, kam šlape. Někdo ho viděl a on věděl, kdo.

„Já ti dám šlapat v šalvěji!“ řekl čaroděj a otočil se zpět k Brixovi. „Kde jsme to… Aha, ta záležitost s Logharem.“

„Odpusť, mistře, že ti skáču do řeči,“ přerušil jej Brixa. „Ale proč chceš chytit ty dva zloděje?“

„Po obou netoužím,“ odpověděl čaroděj. „Chci jen Loghara.“

„Proč? Cos chtěl, dodali.“

Hubený, ale ne vyzáblý mág s kozí bradkou, kterou už před časem začaly prosvětlovat šediny, pohlédl na společníka prázdným pohledem. „Tuším, Brixo, že by mohl… Začnu od začátku.“ Zhluboka se nadechl a pokračoval:

„Jako mladý jsem studoval magii na Ratyborské univerzitě aplikovaných magických věd. Nebudu tě unavovat podrobnostmi ze svého studia. Ostatně jako syn Allesy Kattharové jsem měl ke studiu ty nejlepší předpoklady. Nemysli si ale, že jsem byl díky matce ve výhodě oproti jiným studentům. To ani zdaleka. Přibližně v polovině studia jsem se seznámil s mladou studentkou prvního ročníku, která zde studovala přírodní magii a magii živlů. Byla to láska na první pohled, alespoň z mé strany. Její kaštanově hnědé vlasy, tvář tak krásná a jemná jako květ magnolie a postava bohyně mě naprosto učarovaly. Studium šlo stranou. Soustředil jsem se jen a jen na ni. Začal jsem se ji dvořit, nadbíhat jí, být jí neustále na blízku. Být v její přítomnosti mi působilo neskonalé potěšení. Zamiloval jsem se.“

Glogarr se kousl do rtu a znovu vyprávěl:

„Měsíce snažení nakonec přinesly ovoce. Alwa, jak se jmenovala, se do mne konečně také zamilovala. Tehdy jsem ještě nebyl takhle hubený a zarostlý. Měl jsem sportovní postavu, sport jsem miloval, vlasy černé jako havran mi padaly až na ramena. Byl jsem… jiný než teď. Studium ustoupilo do pozadí ještě víc. Dá se říct, že veškerý volný čas jsme oba místo učení trávili spolu. Procházky po univerzitních zahradách, výlety po blízkém i vzdálenějším okolí, společně trávené večery a dny volna.“

Čarodějovi se zaleskly oči. Slzy však potlačil.

„Matka se o všem samozřejmě dozvěděla. I přes její výslovný zákaz jsme se však stýkat nepřestali. Ještě několik týdnů vše pokračovalo, dokud Alwu z univerzity pro neuspokojivé výsledky nevyloučili. Musela školu opustit a vrátit se domů. Chtěl jsem studia zanechat a odejít s ní, ale přemluvila mě zůstat. Však se spolu zase sejdeme, studia ti za dva roky končí, řekla. Počkám si na tebe, Glogarre. Neboj se o mne.

Po promoci jsem se za ní okamžitě rozjel. Dva roky jsem byl bez ní, dva roky bez své lásky, bez části sebe sama. Našel jsem městečko, odkud pocházela, a nakonec i dům, ve kterém žila. V něm jsem ale už zastihl jen jejího otce, na smrt nemocného starce upoutaného na lůžko, a jeho ošetřovatelku. Předal mi dopis, krátký, všeříkající. Mám ho neustále před sebou…

 

 

 

Nejdražší Glogarre.

 

Vím, co jsem slíbila, když jsme se viděli naposledy. Vím, s jakými slovy jsem tě opouštěla a věř, že tehdy jsem to tak opravdu cítila. Milovala jsem tě celým svým srdcem, ale dva roky bez přítomnosti někoho druhého ve mně vyvolaly touhu být zase někomu nablízku. Bohužel s tebou to nešlo a já ti ani nechtěla způsobit další problémy.

 Dlouho jsem s tím bojovala a přemlouvala se, že to zvládnu. Že na tebe vydržím čekat. Dokud se u dveří neobjevil Helmatt. Zprvu jsem se mu bránila, seč to šlo. Vyhýbala jsem se mu, nechtěla jsem ho mít na očích, ale něco mě k němu táhlo ohromnou a zvláštní silou. Podlehla jsem jeho kouzlu. Odpusť mi.

Prosím tě, nehledej mě už. Vše, co mezi námi bylo, pominulo. Odcházím s Helmattem do jeho země na severu. Miluji ho a on miluje mne. Chápu, je těžké to číst, ale já věřím, že to jednou pochopíš.

Nedělej si o mě starosti, Glogarre.

 

 

Se vší úctou Alwa.

 

PS: Tvého syna miluji nadevše. Je mi připomínkou tebe a jednoho z nejkrásnějších období mého života.“

 

„Syna?“ vyprskl Brixa a vybryndal na sebe trochu slivovice, kterou si chtěl přilepšit čarodějovo vyprávění. „Ty máš…“

„Syna,“ dokončil Glogarr. „Už to tak vypadá.“

„Jak to myslíš? Ty si ho nikdy neviděl?“ Brixa na čaroděje tázavě pohlédl.

„Ne, neviděl. Vše, co o něm vím, stálo v tom dopise. A ten moc sdílný nebyl.“

„Odpusť mi, mistře, ale tys ho nezkoušel najít?“

„Samozřejmě, že jsem se o to pokoušel.“ odsekl mu Glogarr. „Tři roky jsem usilovně pátral, kam Alwa s Helmattem odešli, až jsem na to přišel. Do Gallakamu, hlavního města Norwinského království. Bohužel krátce po jejich příchodu vypukly ve městě nepokoje, které přerostly v občanskou válku. Tamní lid neuznal nového panovníka, králova bastarda Aina. Polovina Gallakanu byla válkou zcela zdecimována. Helmatt, jakožto jeden z velitelů vzbouřenců, byl zajat a odsouzen k smrti. Alwa zemřela o půl roku později v žaláři na zápal plic.“

Glogarrovi při těch slovech přeskakoval hlas.

„A dítě?“ zeptal se Brixa. „Co se stalo s nim?“

„Nevím,“ odvětil čaroděj. „Nikdo nevěděl, kam se podělo. Někdo tvrdil, že zemřelo v troskách domu, někdo zas, že skončilo v sirotčinci. Tam však o něm neměli žádný záznam. Prostě zmizelo ze světa.“ Glogarr sklopil hlavu. „Matce jsem o tom nikdy neřekl. Nikdy se nedozvěděla, že měla vnuka. Bylo to zbytečné.“

„To je všechno strašně smutný,“ řekl Brixa bezmyšlenkovitě a hrubě, jak se od něj dalo ostatně čekat. „Ale jak s tim sakra souvisí ten zloděj Loghar?“

„Mám takové tušení…“ čaroděj přerušil větu a zadíval se na obraz své matky. V levém rohu byla malá, skoro neviditelná pavučinka. Promítne se do Lirčiny mzdy.

„A dál?“ dožadoval se Brixa.

„Takový pocit,“ pokračoval Glogarr. „Že ten člověk, Loghar, by mohl být můj ztracený syn.“

„Absurdní!“ vyhrkl Brixa. „Blbost. Pokud by to byl tvůj kluk, musel by mít po rodičích magický schopnosti ne? Řikal si, že Alwa studovala magii živců.“

„Magii živlů,“ opravil ho Glogarr.

„No jasně, živlů,“ mávl rukou Bixa. „A mně teda nepřišlo, že by oplejval nějakejma dovednostma. Krom vokrádání spících aristokratů a draků. Vždyť tu poletoval vzduchem a nehnul ani prstem.“

„Schopnosti, které netušíš, že máš, a které neprocvičuješ, nemůžeš ovládat, Brixo. To dá rozum!“

„Jo, tak tomu rozumim. Ale jak si přišel na to, že by to moh bejt von?“

„Při první schůzce jsem si to neuvědomil, ale včera jsem si toho všiml.“

„Čeho?“

„Rysů v jeho tváři. Hnědých pronikavých očí, lehce špičatého nosu, kaštanových vlasů. Bylo to, jako by přede mnou stála Alwa a ne Loghar. A ta podobnost našich jmen…“ Čaroděj se zavrtěl v křesle a nalil si do sklenice ještě trochu vína. „Brixo, musíš ho najít. Musíš mi ho sem přivézt. Musím si být jistý, že to je nebo není on. Prosím tě o to, já….“ Glogarra přepadl pocit, zda teď před Brixou nevypadá jako slaboch. Jako kňučící pes, třesoucí se před pánovou holí. „Přiveď ho sem!“ řekl znovu pevným hlasem. „Pokud bude třeba, zbav se toho trpaslíka. Je drzý a podezíravý. Nelíbí se mi“

„S radostí, mistře.“ Brixa se ušklíbl a zaťal pěst.

„To je vše. Můžeš jít.“

Brixa se zvedl z křesla a zamířil ke dveřím.

„Nezklam mne, Brixo. Alespoň ty ne!“

Hromotluk se na čaroděje neotočil, jen kývl hlavou, že to bere na vědomí. Otevřel dveře, aby v nich následně zmizel.

 

Glogarr chvíli pozoroval dveře, kterými před chvilkou odešel Brixa. Upíjel víno ze sklenice a cosi žmoulal v ruce. Byl to šátek. Vybledlý modrý šátek se zlatě obšitým okrajem, který mu dala Alwa na rozloučenou v Ratyboru. Nosil ho neustále u sebe. Připomínal si ji při každé možné chvíli. Měl na ni i po té spoustě let zlost. Rozčilovalo ho jen pomyšlení na ni. Nenáviděl ji. Miloval ji. Stále ji miloval. Miloval a nenáviděl zároveň.

Dopil víno a zvedl se od stolu. Sklenici nechal položenou na stole a zamířil k druhým dveřím v místnosti, o kterých věděl jen on. Ke dveřím, které byly magicky ukryty před zraky ostatních.

Zašeptal několik slov a poodstoupil. Na stěně proti oknu se s jemným zábleskem začal rýsovat obrys. Vzal za kliku a až teď si všiml, že má na sobě stále noční košili. Opravdu důstojný šat pro jednání se služebnictvem, pomyslel si. Opět cosi zamumlal a košili nahradily kožené kalhoty béžové barvy a runami obšitá černá kazajka. To je lepší.

Vstoupil do otevřených dveří, které poté, co jimi prošel, opět zmizely. Ze zdi vzal louč a jednoduchým zaříkadlem vyčaroval oheň. Sestupoval po úzkém, mírně točitém kamenném schodišti. Vzduch byl vlhký a těžký, čaroděj se musel občas více nadechnout, aby ho do plic nasál dostatek. Schodiště nemělo zábradlí, proto musel dávat pozor při každém kroku.

Hlavou mu projela myšlenka na jeho děda, který zde v době, kdy byl Glogarr ještě malý chlapec, uklouzl a přivodil si zlomeninu dvou žeber a stehenní kosti. Kost nikdy dobře nesrostla, proto musel Valann Katthar až do smrti chodit o holi.

            Vešel do temné chodby, která propojovala schodiště s labyrintem jeskyní, které se rozléhaly pod celým čarodějovým sídlem a částí přilehlého lesa. Jeskyně však nebyly jen pouhou změtí děr v zemi a ve skále. Byla to důmyslně vytvořená podzemní stavba, kterou před dávnými časy vytvořili loupeživí goblini jako své skladiště pro uchovávání kořisti po nájezdech na okolní vesnice a městečka.

 

Celých čtyři sta let byly jeskyně skryty před zraky okolního světa, až se je jednou podařilo zcela náhodně objevit v lese si hrajícím dětem. Bohužel dětská zvědavost pro tři z nich znamenala předčasnou smrt, když je povraždili z lupu se vracející goblini. Čtvrtému dítěti, sedmiletému Kobimu, se podařilo s lehkým zraněním utéct a vše povědět svému otci. Královští vojáci pak během dvou dnů jeskyně zcela vyčistili. Hodnotu v nich ukrytých pokladů se nepodařilo nikdy zcela přesně vyčíslit.

  O sto let později zakoupil pozemky nad jeskyní Glogarrův  praděd - čaroděj Yaneer. Jeskyně nechal, avšak pouze na oko, zasypat a vchod zavalit kameny z okolní skály. Nad jeskyněmi pak dal vystavět honosné sídlo rodu Kattharů. Do oficiálně zrušených a dále neexistujících jeskyní vybudoval dva nové magické vchody a během následujících deseti let jeskyně vylepšoval a zdokonaloval. Zaměřil se především na důmyslnější systém přívodu čerstvého vzduchu a odklonění podzemní říčky protékající centrální síní.

 

Glogarr došel na konec chodby, kde se za mohutnými dvoukřídlými železnými dveřmi rozléhala první a největší z celkem čtyř síní.

Ta sloužila jako laboratoř a výzkumný prostor a zpřístupňovala zbylé tři síně širokými a dostatečně vysokými chodbami.

 

Veškeré chodby nechal Yaneer zvýšit pro pohodlnější pohyb vyšším bytostem, než byli goblini.

 

Směrem na sever byla situována zásobovací síň, kde byly uskladněny potraviny a pití pro personál jeskyní. Na východě byla síň rozdělená na menší oddíly, jakési kóje, sloužící pro nocleh. Poslední, nejmenší síň, byla na jihovýchodě a sloužila jako vězení a výslechový prostor pro nepohodlné osoby.

O přítomnosti jeskyní neměl nikdo ze služebnictva nahoře, kromě Brixy, ani ponětí. Glogarr byl vůči lidem opatrný a nedůvěřivý. Brixovi věřil a navíc Brixa měl velmi cennou schopnost. Vždy dokázal z lidí dostat přesně to, co potřeboval čaroděj slyšet. Osoby vězněné v těchto jeskyních čekal pokaždé stejný osud. Po úspěšně provedeném výslechu, během kterého vypustily polovinu duše, byly utrápeny k smrti hladem a žízní. Jejich těla pak skončila jako potrava personálu. Propustit je bylo nemyslitelné. Lidé často a rádi mluví, když nejsou tázáni, a to Glogarr nepotřeboval.

 

Před dveřmi stála stráž, možná nepotřebná, ale čaroděj chtěl mít jistotu, kdyby byly jeskyně opět nechtíc objeveny. Glogarra sledovaly dva páry žlutozelených očí. Goblinních očí.

 

O goblinech se tvrdí, že nejsou původními obyvateli Světa. Dle několika spisů na něj přišli z nebes odhadem před jedním až jedním a půl tisícem let. Jelikož ale zhruba osm z deseti goblinů nedosahuje ani průměrné inteligence, předpokládá se, že byli pouze služebnictvem vyšší, nebo spíše inteligentnější formy života. Dohady se pak dále vedou v otázce, co se tedy s onou „druhou“ formou života stalo. Jedna verze tvrdí, že se vrátila zpět mezi hvězdy, druhá pak, že byla gobliny přemožena v nastalé vzpouře. Potvrdit ani vyvrátit však pro neexistují důkazy nelze ani jednu domněnku.

 

 Druhou terorií, kterou však zásadně neuznávají elfské a trpasličí národy, je, že goblini vznikli křížením elfů a trpaslíků. Tato teorie je popsána v několika vědeckých studiích. Pod nejobsáhlejší z nich, jež na šesti stech stranách detailně popisuje goblinní vývoj, je podepsán profesor Itherus Galwick.

Tento ratyborský vědec a badatel přišel ve svém díle především s vysvětlením faktu nevyzrálé goblinní mysli a inteligence. Při oplození elfské ženy byl dle Galwicka její genom narušen trpaslíčí DNA, která genom degenerovala a způsobila tak snížení inteligence a tělesné vyzrálosti jedince. Při dalším rozmnožování goblinů samotných je pak elfský genom obsažen už jen v minimální míře. Proto prý vývoj goblinní rasy nemá kam směřovat a dál se vyvíjet.

Navzdory protestům obou ras, že akt, neřku-li vztah mezi elfkou a trpaslíkem je holý nesmysl, opírá se ve svém díle profesor Galwick o dávný příběh z pera jistého Petyra Jakksona sepsaný, prý, dle skutečné události, která se měla odehrát před několika sty let. Jistá elfská lučištnice zaslíbená elfskému princi, sportovně stavěnému modrookému blonďákovi, se bezhlavě zamiluje do mladého trpaslíka, který je spolu se svými dvanácti společníky zajat elfy při cestě k hoře, kde chtějí společně zahubit obrovského draka, jenž si v hoře hlídá ukradený poklad. Celý příběh je tak prý důkazem chtíče elfských žen a bezmozkovitosti trpaslíků, kteří místo toho, aby zbohatli poctivou prací, chtějí ve třinácti porazit draka velkého jako hora.  

Má-li tedy laik shrnout Galwickovu teorii, jsou trpaslíci tupá hovada a elfové, respektive elfské ženy, nadržené rajdy, které dají i takovému tupému hovadu, jakým je trpaslík.

Itherus Galwick se stal okamžitě po zveřejnění své studie terčem výhružek a slovních

i fyzických napadení, a to jak z řad trpaslíků, tak elfů. Málokdy se obě rasy shodnou na společné věci, ale v otázce Itheruse Galwicka mají názor shodný – svléknout, vykleštit a napíchnout na rezaté vidle.

 

„Glogarre,“ zasýpal nalevo stojící přihrbený goblin ozbrojený za pasem visícím zkřiveným mečem, tesákem. Pohled na něj vzbuzoval odpor, avšak ne tak velký jako na jeho druha napravo.

Druhý goblin měl pokřivenou tvář, pravý koutek úst mu křečovitě padal dolů a vytékaly z něj napěněné sliny. Během pokusu o řeč prskal na všechny strany. Neměl jazyk. A neměl ani levou ruku, pouze jakýmsi hákem zakončený pahýl. „Gggllochcharrreee,“ vydal ze sebe námahou a uklonil se. Čaroděje si vážil, jelikož díky němu mohl být ještě mezi živými. 

„Ugungu, Darchgelle,“ odvětil čaroděj. „Otevřete dveře.“

Oba goblini mlčky přikývli a s námahou a se skřípěním otevřeli dveře.

Ačkoliv byla síň nějakých sedm osm metrů pod zemí, Glogarr nevstoupil do tmou zahaleného prostoru, ale do velmi dobře osvětlené laboratoře.

 

Yaneer se pochopitelně ve svém zdokonalování zaměřil i na vnitřní osvětlení, které bylo do té doby naprosto nevyhovující. Proto bylo nutné vytvořit důmyslný systém využívající lom světla a vhodně umístěná zrcadla pro jeho rozšíření na co možná největší plochu. Tam, kam se světlo nepodařilo takto dostat, byly umístěny křišťálové lustry využívající věčný magický oheň. Jelikož ale světlo z ohně nebylo dostačující pro náročné laboratorní a výzkumné práce, byla tato místa využívána pouze pro práce méně náročné a pro odpočinek.

 

Čarodějův příchod způsobil v jeskyni chvilkové ticho. Chodil sem jen velmi zřídka a jen při důležitých záležitostech. Jeskyně neměl rád a jejich osazenstvo také zrovna dvakrát rád nevyhledával. Goblini však málo mluvili a dobře pracovali. Bez zbytečných výmluv a dohadů splnili vše, co jim čaroděj přikázal. V tomto ohledu byli lepšími služebníky než lidé. Lidé se moc ptají a o všem zbytečně přemýšlejí. Goblini jsou přímočařejší a jednají okamžitě.

Glogarr došel ke stolu, který okupovalo šest goblinů. Stůl byl plný zkumavek, karaf s chemikáliemi a váčků s magickým prachem. Čarodějovy přítomnosti si goblini vůbec nevšímali a věnovali se zkoumání věci, která ležela mezi dvěma miskami.

„Jak jste daleko, Gal´gungu?“ zeptal se čaroděj nejstaršího goblina, který si lupou prohlížel jakýsi úlomek. „Podařilo se něco extrahovat?“

Šedinami porostlý goblin s kozí bradkou na bradě přimhouřil oči, pooddálil lupu a znovu si ji přiložil k pravému oku. „Málo času, mágu. Málo času měli jsme,“ odpověděl, aniž by se na Glgarra podíval. „Jeden den příliš málo. Přijď jindy.“

„Kdy?“ odsekl nervózně čaroděj.

„Až to bude,“ řekl Gal´gung. Na mága se stále ještě nepodíval. „Drak mocný, zdá se. Těžké obal prolomit.“

Glogarr nesnášel Gal´gungovy krátké heslovité věty. „Sebrali špatný zub?“ zeptal se znovu.

„Ne. Zub je perfektní.“ Goblin se konečně podíval Glogarrovi do tváře. Snad bylo lepší, když hleděl do lupy. Jeho vrásčitá tvář, nejmíň sto dvacet let stará, byla vyschlá, bledá a pokrytá nesčetným množstvím bradavic. „Čaroději, dej nám čas. Zub obsahuje esence dost. Avšak silná vrstva chrání jej. Drak je silný. Ale dostaneš, co chceš.“

Glogarr přikývl.

Gal´gung se vrátil ke své lupě. Čaroděje si už opět nevšímal.

  

 

*

 

Den se přehoupl do své druhé poloviny. Rumold byl nevrlý. Z hladu na něj šly mdloby, v břiše mu kručelo tak, že ze stromů padalo listí a ptáci brali do zaječích. Cestou ještě nepotkali nikoho a nic, co by se dalo sníst.

„Sakra, Loghare. Zahnem už do lesa a čapnem nějakýho zajocha. Vždyť tohle je tejrání hladem,“ vypadlo z něj po chvilce. „Pěkně ho vopečeme, posypeme bylinkama...“ Sliny se mu sbíhaly. „A pak chytnem ještě dva nebo tři. A jednoho pro tebe.“

Člověk zakroutil hlavou a pokračoval dál v chůzi.

Od čarodějova sídla byli už dobrých sedm mil daleko. Šli po vedlejší, málo udržované cestě plné výmolů a spadaných větví z okolních bříz. Vzduchem voněl nedaleký borový les.

Loghar začal pociťovat zvláštní pocit v břiše, což ho zneklidnilo. Položil si na břicho ruku a v obličeji se mu objevil pokřivený výraz.

„Co se děje?“ zeptal se trpaslík.

„Mám takovej divnej pocit v břiše.“

Rumold pokýval hlavou. „Chce se ti sr…“

„Ne nechce!“ Skočil mu do řeči Loghar.

„Ale jo chce!“

„Ne, nechce.“ Člověk to nechtěl přiznat, ale… „Mám hlad.“

„No jasně! Hlad!“ vykřikl trpaslík. „Však to sem taky myslel,“ ujistil společníka trošku rozpačitě, přičemž se snažil být co nejvěrohodnější. „Tak honem honem na zajocha!“ řekl, otočil to k lesu a zmizel v houští.

Loghar jen zamrkal a stočil to za ním. „Počkej na mě,“ křikl a přidal do běhu. Jak šlo o dlabanec, neznal bratra.

Na svou postavu byl trpaslík neuvěřitelně hbitý a rychlý. Už mnohokrát svou mrštností Loghara ohromil.

Během chvíle stál Loghar uprostřed lesa. Po trpaslíkovi jako by se slehla zem. „Rumolde?“ zavolal polohlasem. „Rumo...“

„Psssst, kruci!“ ozvalo se pod ním a než se Loghar nadál, strhlo ho něco k zemi. „Koukni se támhle,“ kývl na něj trpaslík a ukázal směrem ke dvěma prorostlým borovicím, kde byli čtyři hnědí zajíci.

„Čtyři, čtyři se nám tamhle nabízeji,“ zašeptal a olízl se.

„Co máš v plánu?“ Zeptal se potichu Loghar.

„No chytnout je, to dá rozum,“ odpověděl Rumold.

„Fakt? To bych nečekal,“ odsekl sarkasticky člověk. „Ale jak? Nic na ně nemáme.“

„Ale máme. Šlohnul sem v hostinci dva pytle a jednu síťku.“

„Kdys to proboha stihnul? A nezapomněl si náhodou, že nekradem jen tak halabala, Rumolde! Jen to, za co nám platí.“

„Vim, ale někdy se holt něco někoho k něčemu hodí,“ usmál se trpaslík a vypadal u toho jako zkouřený makovou hlavicí.

Zas ten jeho přitroublej úsměv, pomyslel si Loghar. „No dobře. Takže jak?“

„Tady máš jeden pytel. Pudem každej z jedný strany. Strašně potichu...“

Ty a strašně potichu, pomyslel si opět Loghar a oddechl si.

„A až budem pár stop od nich,“ pokračoval trpaslík. „Hodim na ně síť. Ty budeš připravenej s pytlem, kdyby se nějakej vymotal. Já to pak budu krejt druhym pytlem z opačný strany. Kapišto?“

„Asi jo,“ řekl Loghar.

„Bezva. Jde se na to!“

 

            To, co proběhlo pak, by nejeden svědek, žel bohu tam však žádný nebyl, nazval Největším fiaskem v lovu na zajíce od počátku světa.

 

            Rumoldův tichý pohyb se rovnal rámusu, který vydávají praskající lodní trámy narážející do přímořských skal za největší bouře všech věků.

            Vše odstartoval celkem hlasitý pšouk, který z trpaslíka vyšel, když se zvedal ze země. Po něm přišel pád trpaslíkovi dýmky, která mu při zvedání vypadla z náprsní kapsy a s hlasitým křupnutím se rozlomila o kámen. Rumold zrudl vztekem, ale dokázal se ovládnout.

Tři zajíci vztyčili uši, ale zatím všichni zůstávali na místě. Čtvrtý tomu nevěnoval pozornost a pokračoval v okusování mrkve, kterou... Kde se tu k čertu vzala mrkev?

Logharovi připomínal trpaslíka, který se taktéž u jídla nechal málokdy něčím rozrušit.

Akce Zajíc ale pokračovala dál.

Rumold se s roztaženou sítí vydal směrem k zajícům. Cestou nevynechal snad žádnou suchou větev, která se mu objevila pod nohama. Někdo mu je snad pod ty nohy házel! Byl chladný a bezcitný. Jejich praskání nevnímal. Viděl před sebou své čtyři chlupaté cíle. Oči se mu zalévaly krví a ústa slinami. Břicho mu kručelo jako lapený lev řvoucí v kleci.

Tři zajíci byli neklidní a rozhlíželi se kolem sebe. Čtvrtý chroupal mrkev... Kde se tu k čertu vzala ta mrkev?

Když byl už kousíček od nich, připraven vrhnout síť a neomylně a přesně zasáhnout všechny čtyři najednou, zakopl o kořen, zaklopýtal a s hlasitým žuchnutím spadl přímo mezi ně.

Tři zajíci vzali nohy na ramena a v mžiku byli pryč. Čtvrtý zajíc se leknutím zadusil mrkví.

Rumold vybouchl jako ohňostroj. Jeho řev prořízl ticho lesa. Ptáci se zvedli ze stromů, zvěř se dala na útěk.

Loghar vše sledoval s němým úžasem a ústy dokořán. Celou dobu byl fascinován trpaslíkovým promyšleným tahem. Který však ne tak úplně vyšel dle jeho představ.

Trpaslík supěl a vzteky funěl. Pak trhl hlavou směrem k Logharovi. „Kde si doprdele s tim pytlem?“

 

O chvíli později seděli mlčky na vyvráceném kmenu borovice. Rumold se klacíkem šťoural v mechu a s mručením pozoroval Loghara stahujícího udušeného zajíce.

„Pudu se podivat po nějakejch houbách a nasbírám dřevo na oheň. Nedá se na tebe koukat. Takovýho masa, co ti zůstává na kůži.“

Loghara to nevyvedlo z práce. Trpaslík měl neustále nějaké připomínky.

„Nejdřív mě tejráš hladem, pak mi necháš pláchnout tři čtvrtě oběda a z tý poslední čtvrtiny mi odepřeš půlku masa. Hrom do toho!“ pokračoval Rumold.

„A z tý půlky ti ještě polovinu sežeru, ty matematiku!“ odsekl Loghar.

„Kdybys nečuměl v křoví jak vejr, mohla bejt hostina o čtyřech chodech a pak sis moh plejtvat masem, jak bys chtěl! Jenže tys čuměl jak tele!“ Pustil se do člověka trpaslík.

„Ano, čuměl. A že bylo na co! Ta tvoje lovecká eskapáda neměla obdoby, Rumolde,“ nedal se Loghar. „Výsledek byl danej hned po tom, co ses usral na celý kolo! Bylo otázkou času, kdy utečou. A ten brajgl, cos dělal potom, to nedělá ani pluk těžkooděnců. Co pluk, celá armáda!“ Loghar supěl, trpaslík už ho dlouho takhle nevytočil.

„Měl sem hlad a jak mám hlad…“

„Tak na nic jinýho nemyslim, nad ničim jinym nepřemejšlim a chci jíst!“ dořekl Loghar. „Jdi už s tim svym hladem do háje. Od včera nemluvíš vo ničem jinym. Někdy je to s tebou fakt na hlavu. Občas by snad bylo lepší…“ Loghar nedokončil větu.

„Lepší co?“ zeptal se trpaslík. „Tak co, Loghare, co by bylo lepší?“

„Nic, nech to bejt.“

„Nenechám! Bylo by to lepší beze mě, co? Žádnej chlast, žádný jídlo, žádný ženský a mužu pokračovat. Prostě Logharova idylka.“ Rumold se zvedl z kmene a přelomil klacík přes koleno.

„Kam deš?“ zeptal se Loghar.

„Nejradši někam z tvýho života. Ale tu radost ti neudělám. Jdu na ty houby.“

 

Loghar pozoroval trpaslíka, jak se vzdaluje hlouběji do lesa, až mu zcela zmizel z dohledu. Přemýšlel nad svými posledními slovy. Hádal se s Rumoldem často, ale nikdy to nezašlo až ke slovům „snad by bylo lepší“.

Možná jsem to trochu přehnal, napadlo ho, ale Rumold ho dnes vytočil víc než jindy. Dokázal by odejít? Určitě ne. Jsou přece přátelé. Víc než to. Vychladne, jako vždycky.

Sklopil hlavu na zajíce a jedno musel uznat. Masem plýtval opravdu dost.

           

 

*

 

Brixa s pěti muži sledoval stopu obou zlodějů.

„Jak dlouho, Kytte?“

„Hodina, možná dvě. Víc ne,“ odpověděl jeho nejlepší stopař.

„Dobře, za chvíli je máme, chlapi!“ povzbudil Brixa své muže. „Tak hejbněte zadkama, ať doma stihnem teplou polívku!“

„Živý nebo mrtvý?“ zeptal se Kytt Brixy.

„Člověka živýho, Glogarr s nim má… jistý plány.“ Velitel si zatím nechal podrobnosti pro sebe. Glogarrovi by se nemuselo líbit, kdyby všichni věděli, že je Loghar Trett jeho synem. Tedy možným synem. „S trpaslíkem nezamejšlí nic, takže…“

„Chápu. Takže když se mu něco stane, na škodu to nebude,“ ušklíbl se Kytt.

Brixa přikývl a křivě se usmál.

„Tady vodbočili do lesa,“ řekl po chvilce stopař a ukázal na polámané houští.

            „Dobře chlapi, rozdělíme se na dvě skupiny, vemem je do kleští,“ zavelel Brixa. „Kytte, Brogu, vy pudete se mnou. Maliku, Jozko, Pippe, vy z druhý strany!“

            Šestice mužů se rozdělila do dvou skupin a vstoupila do lesa.       

 

 

*

 

         Postava v hnědé v kazajce s kapucí sledovala šestici mužů rozdělující se na dvě skupiny. První z nich vyrazila na severovýchod, druhá vstoupila do lesa na jihovýchodě. Přesně tam, kde asi hodinu před nimi vstoupili do lesa člověk a trpaslík.

            Pro další sledování si pozorovatel vybral první skupinu, kterou vedl ten, kterého nazývali Malikem. Počkal, až bude skupina z dohledu, a vylezl ze svého úkrytu v koruně starého dubu. Ladně přeběhl po silné větvi a lehce z ní přeskočil na vedlejší borovici.

            Jeho počínání z povzdálí sledovala malá veverka, která v úžasu upustila na zem oříšek ukořistěný na letošní zimu.

            Dalším skokem postava přeskočila na další borovici, pak na další a další. Vše tak tiše, lehce a mrštně, že se ani větévka nepohnula. Vlastně své mrštnosti mohl Eyvind děkovat při nedávném setkání s urgou.

 

            Před několika týdny byl Eyvind, mladík z lesního lidu Taulerských elfů … dalo by se říci, že ve svých pětistechšedesátiosmi letech se ještě dal považovat za mladíka, na lovu s malou skupinou dalších elfů.

            Jelikož byl vždy spíše samotář, oddělil se brzy od skupiny. Elof sice protestoval argumentem, že v okolí se dle zvědů pohybuje zřejmě páreček urg, ale Eyvind na jeho slova nedbal a s heslem: „Tichý jsem jak vánek jarní, nepřátelé mí jsou marní,“ se vytratil.

            Brzy narazil na stopu jelena. Zlehka ji osahal, aby zjistil, že jelen tudy prošel zhruba před půl hodinou. Dle její hloubky ještě neměl jelen po snídani, čemuž odpovídal i směr, kterým se vydal. K nedaleké pasece při malé bystřině.

            Pomalu, s rozvahou nad každým svým krokem, sledoval jelení stopy. Po chvíli došel k dvěma velkým balvanům, které tvořily jakousi vstupní bránu k pasece. Prošel pod branou a paseku měl již téměř na dosah.

            První, čeho si všiml, byl klid, jenž v okolí panoval. Ptáci nevydávali ani hlásku a cestou nepotkával ani další drobná zvířata, která by před ním svou plachostí brala nohy na ramena, přičemž by vydávala nějaký hluk či šum.

            Druhá věc, na kterou ho mozek upozornil, byla nenadálá chaotická změť jeleních stop sem a tam, tam a sem, zpátky a dopředu.

            Třetí věcí byla urga hodující na jelení mršině.

            Pohled na ni na chvíli Eyvindovi zastavil srdce. Z encyklopedií přibližně věděl, jak urga vypadá, ale na vlastní oči ji ještě nikdy neviděl. A nyní tu před ním stála, či se spíše hrbila, asi tři sta stop od něj. Zcela fascinován žasl nad její tělesnou proporcí a stavbou. Obří svalnaté tělo, přinejmenším osm stop dlouhé, jak zhruba odhadl, se tyčilo na čtyřech končetinách, přičemž přední byly mohutnější než zadní a byly přizpůsobeny k trhání masa, což urga právě demonstrovala na mrtvém jelenovi. Jedním máchnutím oddělila hlavu od těla, která s mlasknutím odskočila do trávy opodál. Na silném krku byla usazena hlava se čtyřma očima, dvěma špičatýma ušima a tlamou plnou ostrých zubů připomínající list pily. Z tlamy chvíli co chvíli vystřeloval dlouhý špičatý jazyk, jímž s chutí olizovala teplou krev vytékající z uloveného zvířete. Třepáním hlavy urga odháněla dotěrné mouchy a odhalila tak specialitu, díky níž získala pověst jednoho z nejúspěšnějších tvorů, co se lovu týče. Z hřbetu, z husté hřívy, jí trčely tři stopy dlouhé ostny, které byla schopna, podobně jako dikobraz, vystřelovat na svou kořist. Nejednou se podařilo najít oběť, nebo spíše to, co z ní zbylo, přišpendlenou ostnem ke stromu.

            Eyvind se dal na pomalý, tichý ústup. Pohled soustředil pouze a jen na obrovskou obludu před sebou. Hlavou se mu honily návrhy na další postup. Rozhodl se pro ústup ve větvích stromů. Jak uváděly encyklopedie, urgy měly špatnou schopnost pohybu po stromech, v níž byl naopak Eyvind mistr. Takže pokud by si ho nakonec zvíře všimlo, měl vcelku velkou naději na bezpečný útěk. Rychlým pohybem zkontroloval vzdálenost k nejbližší borovici. Třistapadesát, čtyřista stop. Byl blízko. Otočil zpět hlavu na hodující monstrum, ale cosi mu před očima blesklo. Pomalu otočil hlavu, aby zjistil co. Vytřeštil oči a mezi zuby procedil: „Kurva.“Tři stopy od něj stála urga. Páreček, blesklo elfovi hlavou. Druhá urga, samec, jak Eyvind zjistil po rychlém obhlédnutí. A jak bylo na první pohled jasné, větší než ta, před kterou couval zpět do lesa.

Samec zařval tak mocně, až elfovi zalehlo v uších a do očí se nahrnuly slzy. V řevu se jazykem téměř dotýkal lovcova nosu. Z tlamy mu nepříjemně páchlo. Sekl po elfovi levou tlapou. Cílil na krční tepnu. Eyvind duchapřítomně uhnul hlavou, odskočil a dal se na útěk. Samec znovu rozzlobením zařval a vyrazil vpřed. Dýchal na záda. Chtěl elfovo tělo roztrhat na kusy a ty poté sežrat.

Eyvind utíkal, jak nejrychleji dovedl. Srdce bušilo v závodu se smrtí jako zvony v chrámových věžích. Stojí teď bohové při mně? Napadlo ho. Nevypadalo to. Z pravého boku na něj nabíhala samice a odřízla mu tak cestu k úniku ve stromech. Nechala jelena jelenem a vyrazila na další lov. Na zábavnější lov. Samec na to zareagoval rychlou změnou směru. Zahnul do leva, aby společně dostali svou kořist do kleští.

Elf v duchu zaklel a v rychlosti vytvářel další plán. Stočil to směrem k samici, chtěl se dostat na stejnou vzdálenost od obou z nich. Poté opět změnil směr na přímý. Urgy se z obou stran rychle přibližovaly. Přesně jak potřeboval. Vše teď záviselo na jediné věci. Až bude k oběma zvířatům na dvě tři stopy, prudce zastaví a dá se na útěk opačným směrem. Jak doufal, samec po něm skočí. Pokud však Eyvind včas zareaguje, srazí se se samicí.

Větší z urg skočila se zběsile napřaženými tlapami napřed. Elfova reakce byla okamžitá. Zastavil a sklonil se k zemi. Samec letěl nad ním, nad hlavou mu naprázdno cvakl zuby. Samice instinktivně stočila tělo, aby minimalizovala následky srážky. Ozvala se rána, jako když k zemi padá podťatý strom. Obě urgy s žuchnutím dopadly na zem.

Za odbíhajícím elfem se rozlehl dvojhlas ukrutného řevu. Mířil neuvěřitelně rychlým během k borovici, která měla být jeho spásou již před chvílí. Za sebou slyšel těžké dunění, jak se za ním opět hnal samec. Samice pronásledování vzdala. Při srážce utrpěla tržnou ránu na levém boku. S vystřelující bolestí seděla a o krvácející ránu si olizovala.

Elf vyskočil na strom a zachytil se první silnější větve. Vytáhl tělo nahoru a chtěl se dostat co nejvýše. Urgy se sice po stromech pohybovat nedokázaly, ale skákat uměly velmi vysoko. Eyvindovi tak v nižší poloze na stromě stále hrozilo nebezpečí.

Samec dorazil ke stromu chviličku po elfovi a ihned po něm skočil. Zuby opět cvakly, tentokrát u boku vpravo uhýbajícího Eyvinda. Pustil se levou rukou větve nad sebou a s výskokem se pravou vytáhl na další větev o patro výše. Než se urga dostane k dalšímu skoku, bude již dostatečně vysoko.

Přeskakoval z větve na větev, ze stromu na strom. V dáli neutichal strašlivý, poraženecký řev.

 

Malik, ač velmi chtěl, nebyl tak dobrým stopařem jako Kytt. Občas přehlédl do očí bijící stopu, díky čemuž celá trojice lesem bloudila déle, než by chtěla. Díky svým upnutým koženým kalhotám navíc Malik při každém sehnutí vydal zvuk připomínající prdící polštářek, což vždy doprovázel výbuch smíchu Jozky a Pippa. I Eyvind ukrytý ve stromech v sobě často dusil záchvat smíchu.

„Držte huby, volové!“ prskl Malik a kousl se do jazyku. „Jestli nás ty dvá uslyšej, je to v pr… No, víte kde.“

Malik nerad mluvil sprostě, proto se sprostým slovům vyhýbal jako čert kříži. „Sprostá slova jsou vstupenkou do pekla, Malíčku,“ říkávala jeho babička a on se těchto slov držel jako klíště. Že ale pracovat pro mocichtivého, proradného čaroděje je hřích mnohem větší si jaksi neuvědomoval.

„To-to-to se ale ne-nedá ne-nesmát, Male,“ odpověděl mu Pipp, jednodušší levoboček kováře Pankrena z Mosalu, kterého si kovář nechtíc pořídil s dcerou pekaře Lasse, Mínou.

„Jo to je pravda, měl bys ty gatě zahodit,“ dodal Jozka, nejlepší lučištník, kterého měl Glogarr k dispozici. V turnaji lukostřelců vyznamenaný, nikdy neminoucí svůj cíl.

Jako obvykle se, když tihle tři začali o Malikových kalhotách, strhla hádka, při níž se pro sprostá slova nechodilo daleko. Ta tam bylo varování Malikovy babičky, rádoby stopař nadával jako špaček na větvi, gestikuloval rukama, že se mohou jít oba bodnout a že jsou mu u… tam u té části těla, jejíž peprný název je vstupenkou do pekla.

Eyvinda začala jejich hádka o ničem po chvíli nudit. Rozhlédl se po okolí, aby si utřídil myšlenky a pokusil se odhadnout, jakým směrem mají ti tři namířeno. I kdybych se vydal špatně, díky těm kalhotám je vždy znovu najdu, pomyslel si. Naplánoval další postup a tiše se od trojice hádajících se mužů vzdálil.

Když po chvilce šplhal výše po husté jedli, která se sama rozhodla vyrůst v obklopení pichlavých smrků, uslyšel nedaleko praskající suché větve. Vydal se tím směrem, a čím blíže byl, začínal rozeznávat hluboký tón nějakého hlasu jdoucí mu naproti. Vylezl na silnější větev, přikrčil se a vyčkával.

Za pár okamžiků se pod ním objevila postava. Na člověka nebyla tak vysoká, na skřítka zas ne tak malá. Jediní takového vzrůstu, a to jak výškově, tak i šířkově, byli trpaslíci.

Čtyři až pět stop vysocí, což v tomto případě plus mínus odpovídalo, s lehkou nadváhou, což opět plus mínus, spíše plus, odpovídalo, krátké vlasy, opět shoda, soudě dle toho, že nepřečnívaly zpod čepice, dá-li se tato parodie na pokrývku hlavy tak nazývat, dlouhé husté vousy, dle objemného vousového copu další shoda. K tomu hnědá nezdobená kazajka, prachobyčejně vypadající kalhoty, zde doplněny o skvrny na nohavicích a zadku a, ano, nezbytná čutora připnutá na opasku, avšak nenaplněna obyčejnou vodou, jak by si mnozí mysleli.

Elfovi se vybavila básnička, kterou kdysi dávno jako student četl na deskách učebnice dějepravy:

 

Vzala si smrt trpaslíčka,
nepůjde však do nebíčka.
Všechny elfy v lese štval,
tak ho jeden potrestal.

Čekal na něj časně zrána,
tam, kde často křičí vrána.
Šíp po šípu z toulce bral,
„Jémine, jak ten mě sral!“

A tak v mechu u pařezu,
jen vzpomenu, už se třesu,
leží malý trpaslíček,
vypadá jak jahelníček.

 

Trpaslík se sehnul a elf rozeznal, že ze země sbírá houbu, která mu vypadla z provizorního nosítka z cáru látky.

„K čertu s tim! Je vejpůl,“ zaklel trpaslík a vrátil houbu, respektive dvě její části zpět do svého, v uvozovkách, houbařského košíčku, jež držel v levé ruce. V pravé měl suché klestí.

Takže hledají dvě osoby, pomyslel si Eyvind. Může být tenhle nešikovný trpaslík jednou z nich? Ale co by od něj chtěli, suché dříví nebo snad houby na polévku? Elf ještě více nastražil uši, aby lépe slyšel, co si to ten malý muž brblá pod vousy.

„Rumolde, nejez tolik! Rumolde, nepij tolik! Rumolde, jedna ti stačí, dvě stejně nezvládneš, si na ně malej. Rumolde, my nekradem jen tak, kradem, na co si nás najmou!

A, Rumolde, tohle, Rumolde, támhle to! Rumolde, Rumolde,…“

Trpaslík dělal pošklebky a vypadal naštvaně.

„Ale kdo přijal nabídku od čáromága? Hmm? No kdopak, Loghare? Kdo nás dostal do týdle šlamastyky? Kdo tak pěkně zařídil, že nás hledá čaroděj, banda hromotluků a drak?“

Čaroděj? Drak? Eyvind si utřiďoval myšlenky a dával si vše dohromady. Zapletli se s Glogarrem, to je víc něž jasné. Mluvilo o něm těch šest chlapů, které sledoval už od křižovatky před lesem. Ale ten drak…

Elf chvíli přemýšlel a pak vytřeštil oči. Jediným drakem, který široko daleko žije, je Asthreeg. Poslední ze Vznešených draků, alespoň se tvrdí, že poslední. Ale co by mu chtěl čaroděj vzít, když nic nemá? Dle vyprávění žije v Zapomenuté jeskyni a už na sebe nebere ani lidskou podobu a nechodí z jeskyně ven.

Eyvinda z přemýšlení vytrhl známý zvuk Malikových kalhot. Otočil se směrem, ze kterého ho sem vítr zanesl, a uviděl ho, jak prochází hustým kapradím. Trpaslík ho neslyšel, ani nemohl. Stále mumlal svým hlubokým hlasem, že bylo snad lepší nechat Loghara v sirotčinci.

„A podívejme se, koho nám to sem náhoda přičarovala,“ řekl Malik, když byl pár kroků od Rumolda.

Trpaslík sebou trhl, až mu z ruky vypadlo znovu několik hub a na zemi se rozpadly každá na dvě až tři části. „Do prdele už!“ Vztekem rudý trpaslík zařval a škubl oběma rukama, takže postrácel další dvě houby a několik větví na oheň.

„Nečerti se, trpaslíčku. Houby už potřebovat nebudeš,“ zasmál se Malik a rázem zvážněl. „A neklej, pudeš do pekla.“

Trpaslík cizince letmo přejel očima a zjišťoval, zda je ozbrojený. Zdálo se, že není.

„Co chceš?“ odsekl.

„Já? Já nic. Ale jeden tvůj známej by tě znovu rád viděl.“

„Nevim kdo. Nemám žádný známý,“ odvětil lživě trpaslík. Samozřejmě věděl nebo aspoň tušil, že se jedná o Glogarra. Chtěl jen získat víc času, aby promyslel útěk.

„Jen se nedělej ty skrčku. Dobře víš, kdo tě hledá!“ Malika už ta hra nebavila. „Pudeš se mnou a hotovo!“

„Leda tak hovno!“ Trpaslík nemeškal, zahodil zbytek větví a hub a vrhl se na cizince. Ten, nečekajíc tak rychlou reakci, ztratil rovnováhu a po tom, co ho malý muž udeřil pěstí do prsou, upadl na zem. Trpaslík spokojený s výsledkem udělal rychle čelem vzad a chtěl se dát do útěku na opačnou stranu, jenže tam už stál Pipp.

Jedno se muselo tomuto koktajícímu nechtěnci nechat. Uměl se pohybovat tiše. Velmi tiše, jelikož přicházet ho neslyšel ani Eyvind.

Že by měl elfský původ, napadlo Eyvinda. Nesmysl, na elfa nebo půlelfa měl malou postavu a škaredý obličej. Nic, byť jen z části elfské, nemohlo být takhle ošklivé.

„Ka-kampak, p-p-p-prcku? Pu-pu-pudeš s-s-s náma!“

„Prcku? Podivej se na sebe, sotva vo hlavu větší než já, ty kokto!“

Rumold se opět rozeběhl na druhého cizince, ale ten na rozdíl od prvního útok čekal. Instinktivně uskočil před pěstí, která se mihla kolem něj. Co však nečekal, byl bleskurychlý shyb trpaslíka pro zahozenou větev a rána do kolenního vazu.

„Aůůůůů!“ zařval s bolestí Pipp a skácel se k zemi.

„Dva jedna pro trpaslíky,“ zakřičel Rumold a dal se na útěk.

Běžel jak s větrem o závod, hlavou mu blesklo, jak brilantně ty dva pitomce zvládl. Na tváři mu vyrašil pobavený úsměv, který rázem ukončil hlas za ním.

„Jo-Jo-Jozko! U-u-u-konči to-to-to s ti-ti-tim k-k-k-kreténem!“

Zhruba padesát stop před trpaslíkem se z houští zvedla postava třetího cizince. Jako jediný byl ozbrojen. Rumold rozeznal menší luk pro střelbu na krátké až středné dlouhé vzdálenosti. Jozka, jak ho nazval koktův hlas za ním, byl už připravený. Natahoval tětivu

a přizavíral levé oko.

Eyvind pronásledující trpaslíka ve stromech uslyšel hvízdavý zvuk, který jako lesní elf, lovec, velmi dobře znal. Šíp vystřelený z lučiště razící si cestu vzduchem.

Střela zasáhla trpaslíka tak velkou silou, že ho nadnesla a odhodila asi deset stop dozadu. Zasáhnutý dopadl s hlasitým žuchnutím na zem a z pravé ruky upustil větev, kterou před chvíli srazil Pippa. Šíp trčel z místa, kde mají lidé srdce. Zpod kazajky začala prosakovat krev a rychle vytvářela zvětšující se skvrnu. Trpaslíkova hruď se nenadzvedávala, nedýchal.

„Parádní rána! Jako vždy!“ volal přicházející Malik s úsměvem na rtech.

Jozka vylézal z houští a šel mu naproti. Když procházel místem, kde nešťastníka ležícího opodál zasáhl šíp, zamotala se mu do bot trpaslíkova hučka. Se zakletím začal rychle pohybovat nohama dopředu, dozadu, doleva, doprava, až se ozval zvuk trhající se látky. Nohy byly opět volné.

„Pche. Na tak krá-krá-krá-krátkou v-v-v-v-zdálenost  bych se tre-tre-trefil ta-taky,“ řekl Pipp kulhající za Malikem.

„Jo, ale nesměl bys u toho mluvit,“ odsekl lukostřelec.

„Vy-vy-vy-vyser s-s-s-i v-v-v-v-voko!“

Jozka se nadechoval, aby mu nadávku vrátil, ale Malik ho přerušil.

„Dejte pokoj, k sakru,“ sykl na ně. „Sakra, zase sem zaklel. Kurva a zase!“

„Malíčku, Malíčku, poslouchej babičku. Po sprostym slovíčku propadneš peklíčku,“ rozesmál se Jozka a Pipp se přidal.

„Te-teda, Jo-Jo-Jozko, ty ses-ses mi-mi-minul po-po-povolánim. M-m-m-ěl ses vě-věnovat p-p-p-próze.“

„Čemu?“ zeptal se Jozka.

„P-p-psaní bá-bá-bá-básniček,“ doplnil koktající levoboček.

 

Takže poezii, opravil ho v duchu Eyvind. To je ale banda kreténů.

 

„Já na peklo nevěřim, aby bylo jasno,“ přerušil Malik své dva společníky bavící se na jeho účet. „Prostě nerad používám sprostý slova, to je celý. Chci vypadat, no, nějak…“

„No jasně, chceš navenek vypadat jako chytrej chlapík,“ vzal si slovo Jozka. „Však ti to nikdo nebere. Jen je vtipný, jak vobčas mluvíš.“

Malik se na něj podíval nechápavým pohledem.

„Třeba tuhle, to z tebe měli chlapi prdel,“ pokusil se mu Jozka vysvětlit. „Prej: Odveďte toho nekňubu za stodolu, a tam mu dejte pořádně na ústa! Co to jako mělo bejt? Do prdele, když chceš mít respekt máš říct: Vodveďte toho zasranýho budižkničemu za stodolu, a tam mu dejte pořádně na držku! No nezní to líp?“

„To-to-to bych ř-ř-řek,“ přisadil si Pipp.

„Já si prostě myslim, že respekt se dá získat i jinak, než prdelí, sráčem nebo hnusnou držkou,“ zaoponoval mu Malik.

„Jo jo, však u nás máš respektu až až, ty vědátore.“ Jozka se křivě usmál a šibalsky mrknul na Pippa, který se levou rukou šťoural v nose a pravou drbal na zadku.

Malik, považující debatu za skončenou, se skrčil ke stále ještě krvácejícímu trpaslíkovi. Chtěl zjistit, zda zásah ranou z blízka náhodou nepřežil a mrtvého jen nehraje. Po letmém obhlédnutí vydedukoval, že ne.

„To nemoh přežít!“ Jozka popošel k trpaslíkovu tělu a dvakrát do něj kopl. „Vidíš? Je tuhej. Mířil sem přesně na srdce. Navíc sem si vzal šípy s hodně ostrou úzkou špičkou, aby zajely do těla co nejhloub. Srdce má skrz naskrz, za to dám krk!“

„No dobře,“ odpověděl Malik. Zvedal se od těla a jeho kalhoty vydaly opět ten vrzavý zvuk. Jeho dva společníci byli připraveni dát se do smíchu, ale přísný pohled jejich dočasného velitele je zchladil. „Už ani slovo vo mejch kalhotech, jasný?“

„Ja-ja-jasný, š-š-š-šéfe,“ odpověděl rychle Pipp. Dal si ruku přes ústa

a pevně ji stiskl, aby znovu potlačil smích. Podařilo se.

„Nebude průser, že sme toho trpaslíka sejmuli?“ zeptal se lukostřelec.

„Slyšeli ste snad, co povídal Brixa Kyttovi, ne?“

Jozka s Pippem souhlasně přikývli.

„Čaroděj s nim nic nezamejšlel. Takže nebude vadit, že sme od něj světu odlehčili.“

„A-a-ale, že s-s-s-se pěkně pr-prolít!“

Všichni tři se dali do hlasitého smíchu, který Eyvindovi připomínal řev exotických tvorů, které za moře vyplouvající obchodníci nazývali opicemi.

 

Eyvind viděl takovou opici zatím jen jedenkrát v životě, když byl se svým otcem, váženým elfským vyslancem Eaywenem, v přístavním městě Sendaarhé.

Eaywen sem byl poslán jako zástupce knížete Maevande De-eak, jenž byl Hlavním v elfském městě Hélea.

Hélea již dvakrát neúspěšně usilovala o navázání obchodní styku se Sendaarhé, ale až nyní byla díky Eaywenově důvtipu a moudrosti úspěšná. Po desetileté zkušební době byla mezi oběma městy sepsána smlouva o obchodní spolučinnosti, jež měla vypršet, nebo být prodloužena, po završení jednoho sta let.

 

Po skončení jednání naléhal tehdy ještě mladičký, asi stopadesátiletý, Eyvind na svého otce, aby navštívili pověstné sendaarhské trhy, kde se obchodovalo se zbožím z téměř celého Světa. V Sendaarhé bylo možné spatřit unikátní rukodělné práce a výrobky, vzácná koření a různé alchymistické přísady z exotických i zapadlých končin Světa. Vedle předmětů zde bylo možné sehnat i zástupce z řad flóry i fauny, se kterými se jinde ve Středosvětě neobchodovalo.

A právě zde se Eyvind setkal s tím podivným člověku podobným tvorem, opicí. Jak se dozvěděl od majitele toho zvířete, tamního obchodníka Askéhia, jednalo se o druh papio cynocephalus, nebo-li paviána babuin.

Středně velký, necelé čtyři stopy dlouhý, zástupce z čeledi kočkodanovitých s protáhlým kulatým čenichem. Srst mělo zvíře žlutošedou, v lících o něco světlejší, v obličeji, na uších a zadku však zcela chybějící.

Opici měl Askéhio zavřenou ve středně velké kleci, a když se k ní mladý elf přiblížil, protáhla svou pravou přední končetinu skrze mříže, takže to vypadalo, že si chce na uvítanou potřást rukou. Eyvind, jako správně vychovaný elf, nemeškal, stiskl jí tlapu svou rukou a potřásl s ní.

Do paviána v tu chvíli jako když střelí celý toulec šípů. Začal vřeštět, až uši zaléhaly, skákal po kleci jako vyšinutý a mlátil kolem sebe. Řev byl tak nesnesitelný, že museli všichni utéct ven z obchodu a zavřít za sebou dveře. I přes zavřené dveře byla opice stále slyšet.

Eyvindovi se chvílemi zdálo, že se směje. Směje, řve, směje a zase řve. Jak mu bylo později od Askéhio vysvětleno, pavián nebyl zvyklý na dotek cizích lidí. Mladíkovi chtěl jen posunkem naznačit, že chce ze země podat spadlý banán, exotické ovoce dovezené, stejně jako opice, z Jihosvěta.

 

Přesně jako ta opice, ušklíbl se Eyvind a ukazováčkem pravé ruky si podrbal nos, na který mu sedla malá muška.

 

„No, chlapi,“ řekl po chvilce ztěžka oddechující Malik. „Myslim, že tady sme hotový.“ Znovu kopl do trpaslíkova těla. Ne snad kvůli tomu, aby se ještě jednou ujistil, že je skutečně mrtvý, ale spíš z dobrého pocitu. Že Svět zbavili dalšího „nižšího“.

Babička Malikovi vždy říkala, že člověk je nejvyšší bytostí na Světě. Elfové, trpaslíci, goblini jsou ti nižší. Jen člověk si jde skálopevně za svým. Jde s odhodláním, přes mrtvoly, připraven zradit a porušit slib, jen aby dosáhl svého cíle, svého snu. To dělá člověka silného. Lepšího. Nejvyššího mezi všemi.

 

Trojice mužů se vzdalovala od Rumoldova ležícího těla.

Když zmizeli v hustějším porostu mladých stromků, uslyšel elf, stále ještě přikrčený ve větvích stromu, naposled jejich tiché vzdalující se hlasy.

„Ty Maliku, věděl si, co je to ta próza?“

„Se ví, že jo. Jako mladej sem napsal stohy básniček!“

„No-no-no j-j-jasně. Sa-sa-samý vo-voplzlý, co?“

„Radši drž hubu, Pippe!“

 

 

*

 

Les kolem šuměl, ve větvích stromů se proháněly proudy větru. Loghar seděl na vyvráceném kmeni a užíval si vůni pečeného masa, která mu do nosu lehce vplouvala z pečícího se zajíce. Chvíli co chvíli kontroloval, zda se maso peče rovnoměrně. Nechtěl, aby bylo někde syrové či vysušené. To už by Rumold nepřežil.

Po chvíli usoudil, že by bylo dobré maso ochutnat a případně ještě dochutit kořením, které s trpaslíkem nosili neustále u sebe. Směs soli, majoránky, zázvoru, nového koření a bobkového listu. Sundal maso napíchnuté na syrové větvi z ohně, opřel jej o kmen a přihodil do ohně poslední dvě suché větve. Právě když si chtěl znovu sednout, uslyšel zapraskání jehličí a větviček. Někdo se lehkými kroky přibližoval.

„To je dost, že seš tady, Rumolde, hodil sem tam poslední větev,“ řekl, aniž by se otočil.

Kroky se přibližovaly.

Loghar odtrhl kus masa z pečínky a vložil si je do úst. Chvěl se, když maso žvýkal. Bylo akorát. Ideální kombinace okořenění a propečenosti. Delikatesa, pomyslel si.

„Přisedni, brachu, a ochutnej. Zajíc je hotovej.“

„Ani ne, díky,“ ozval se hlas za ním.

Ten hlas nepatřil trpaslíkovi, ale někomu, koho Loghar znal. Ne moc dobře, ale znal. Chtěl se otočit a ujistit se, že ví komu, ale rázem mu hlavou projela tupá bolest. Skácel se z kmene a padl pod něj. Tvář mu dopadla do rozžhavených uhlíků, které byly na okraji ohniště. Bolest však necítil, omdlel.

Větev s opečeným zajícem při pádu upustil na zem. Když s blížícím se večerem oheň dohasl, našla zajíce kolem čmuchající liška. Potravu pro mláďata tak měla dnes zajištěnou doslova bez práce.

 

Loghar se po nějaké chvíli probral. Tvář ho příšerně pálila, hlava mu třeštila a motala se. Zkusil se pohnout, ale nešlo to. Měl svázané ruce i nohy a jak zjistil, někdo ho za sebou táhl na provizorních nosítkách z větví.

Neškubej sebou, řekl si pro sebe, ať nezjistí, že si vzhůru.

„Stát! Někdo de,“ řekl po tichu znovu ten hlas a Loghar si teď byl zcela jistý, komu patří.

Brixa! Ten šupák! Projelo Logharovi hlavou. Tak to je malér. Ale Rumolda snad nemají, ten ho z toho dostane, ujistil se. Věřil tomu nebo alespoň chtěl věřit.

„To je Malik s klukama,“ zakřičel hlas, který Loghar neznal.

Jak Loghar za tu chvilku rozpoznal, zajala ho skupinka tří osob a dle počtu blížících se kroků se další tři přibližovaly k nim.

„Maliku, tak co, našli ste toho trpaslíka?“ zeptal se Brixův hlas. „Pippe, proč sakra pajdáš? Co se stalo, máte ho?“

„Našli, našli,“ odpověděl hlas nově příchozího.

Proboha, mají Rumolda! Loghar se kousl do jazyku.

„Ale vyskytly se komplikace. Byl to haj,… neřád podšitej.“

„Komplikace?“

„Přesně tak. Komplikace vedoucí k ráznýmu řešení a vyřešení.“

„Kurva, Maliku, nemluv v hádankách. Chceš furt před náma vypadat jak učenec

a přitom máš stejnou díru do zadku jako my všichni tady kolem. Vyklop to!“  Brixův hlas zněl podrážděně až naštvaně.

„Trpaslík se nedal tak snadno, jako támhle ten, co ho Kytt s Brogem táhnou za sebou jako pytel brambor,“ odpověděl Malik, jak si dal Lohgar dohromady. „Mě srazil na zem

a Pippovi dal pěknou klackem pod koleno. Pak vzal nohy na ramena a zdrhal. Člověče, tak rychle snad neběhaji ani Glogarrovi chrti na závodech.“

„No a dál?“ dožadoval se Brixa s unuděným výrazem. „Zrychli to!“

„Jozku sme měli v záloze. A než se vztekat s takovym šmejdem, vpálil mu jednu přímo do srdce. Letěl aspoň patnáct stop zpátky.“ Malik se rozchechtal a jeho dva společníci také.

„Krajní řešení, možná unáhlený, ale ten malej ksindl se mi nelíbil vod samýho začátku. Dobrá práce, aspoň ho máme z krku! Jdeme domu, než padne tma,“ zavelel Brixa

a Loghar se škubnutím pocítil, že se dali znovu do pohybu.

Poslední, co svázanému člověku problesklo hlavou, byla myšlenka na mrtvého přítele. Takhle to skončit nemělo. Hádkou, výčitkami. Logharovi by se možná zalily oči slzami, ale to by nesměl znovu omdlít.

 

 

*

 

Thadeus Lenvill seděl ve světnici domu stojícího za zadní bránou čarodějova sídla.  Čekal, až se dostane na řadu. Kairen Botchelon, kterého Glogarr a jeho hromotluci označovali hanlivě felčar, se právě ve vedlejší místnosti věnoval Tavisovi.

 

            Kairenův dům zvenčí ani zhola nepřipomínal objekt, kde by žil a vykonával svou praxi lékař, či jiná osoba vykonávající léčitelskou nebo lékárnickou činnost. Šlo o obyčejnou roubenou chalupu se slámovými došky na střeše, jakých bylo v okolí čarodějova sídla několik a ve kterých bydlelo nižší služebnictvo. Tak Glogarr označoval sedláky, čeledíny, děvečky, zkrátka prostý lid sloužící na jeho rozlehlých pozemcích.

 K chalupě nechal čaroděj před několika lety přistavit další tři větší místnosti, jakási lůžková oddělení, kde se léčili zranění nebo dlouhodobě nemocní. Dlouhodobě nemocné však bylo potřeba brát s jistou rezervou, neboť ten, kdo se neuzdravil do dvou až tří týdnů, byl okamžitě z čarodějových služeb propuštěn, odvezen k nejbližší cestě k městu a v noční košili nebo jev v podvlíkačkách ponechán vlastnímu osudu.

Co však chybělo chalupě zvenku, vynahrazoval vnitřek. Po otevření vchodových dveří se prosté venkovské stavení měnilo na prvotřídně zařízenou kliniku, kterou by záviděl nejeden významný doktor. Glogarr, myslíc však především na své zdraví a péči o něj, dopřával Kairenu Botchelonovi nejmodernější lékařské prostředky, nástroje a medikamenty. Kairen samotný pak pečlivě dbal na čistotu a celkovou sterilitu celého objektu. V chalupě tak úplně chyběla černá kuchyně a především komín, od kterého by hrozilo znečištění sazemi a kouřem. Vytápění celého domu bylo důmyslně řešeno z malého vedlejšího stavení, kde byla umístěna velká pec, která dokázala na jedno naložení topit půl dne. Rozvod horkého vzduchu do Kairenova domu pak byl řešen pomocí měděných trubek uložených asi pět stop pod zemí, které byly v každé místnosti vyústěny v podlahách v ocelových roštech, odkud teplý vzduch sálal do místnosti.

Celá pec a rozvod horkého vzduchu byly navrženy Glogarrem a zkonstruovány nejlepšími techniky a stavebníky. Glogarr si jako správný obchodník nechal toto řešení patentovat a povolení jeho dalšího použití dobře zaplatit.

 

Thad se rozhlížel po světnici, která sloužila jako ordinace a taktéž jako menší operační sál, kde doktor Brotchelon vykonával menší a málo komplikované operační zákroky. Ty složitější vyžadovaly převoz do většího lékařského zařízení, kde by se na zákroku podílelo více lékařů.

 

To však Glogarr povoloval jen v nejnutnějších případech a jen u osob, které pro něj byly prozatím nenahraditelné. V ostatních případech se s tím musel Kairen Botchelon, dle čarodějových slov, nějak poprat sám. Ve většině případů byl Kairen úspěšný a zranění tak prozatím netleli mrtví pod nejmennými náhrobky.

 

Svýma očima na dřevěné lavici sedící hromotluk obdivoval logické rozmístění nábytku v místnosti a přehledně uspořádané lékařské náčiní, jež bylo pečlivě rozděleno podle toho, k jakým zákrokům se používalo. Na malém příručním stole, kde byl rozprostřen cár bílé látky, zůstal jeho pohled upřen na dvojici skalpelů, které Kairen chvíli před tím, než se neúspěšně vrátili napůl pomlácení z krčmy, vydezinfikoval.

            Ostré lékařské nože ležící na látce mu připomněly dětství a otce, kterého nadevše miloval.

 

            Thadeův otec, umělecký kovář Tharon Lenvill, nikdy nemusel dlouze svého synka přemlouvat, aby šel domů, když se blížil soumrak. Věděl totiž, co na malého uličníka platí. Co platilo na všechny malé uličníky v jeho věku.

            „Dobře, Thadeusi,“ říkával. „Klidně si ještě venku zůstaň hrát, ale nepřej si, aby tě dostal do rukou hrůzostraš.“

            Tato věta na malého Thadea zapůsobila vždy stejně a se stejným výsledkem. Jakmile ji uslyšel, chytl se otcovy kovářské zástěry a nepustil se jí, dokud za nimi neklaply domovní dveře. Po celou dobu se nejistě ohlížel za sebe, jestli je někdo, či něco ze stínu nepozoruje.

            „Kdo je to hrůzostraš?“ zeptal se jednou otce malý Thadeus.

            „Noční tvor s bílýma očima bez víček, se zuby ostrými jako skalpely, kterými ohlodává kosti malých neposlušných chlapců.“

 

            Hrůzostraš byl popisován vždy trochu jinak. Jednou to byl dvounohý tvor s ocasem, jindy čtyřnohý bez ocasu. Jeden tvrdil, že má dvě bílé oči, druhý, že čtyři zelené, další zase, že má oči kolem celé hlavy a každé jinak barevné. Jedni, patřil mezi ně i Thadeův otec, o něm povídali, že požírá neposlušné chlapce. Druzí o něm povídali, že naopak pojídá děvčata dloubající se prstem v nose. Na jednom znaku se však shodovali všichni. Hrůzostraši mají zuby ostré jako skalpely.

            O hrůzostraších se nepsalo v žádné encyklopedii známých živočišných druhů. Od jižních moří po severské ledohory je znali všichni. Neviděl je však ještě nikdo.

 

            Zabrán do svých vzpomínek Thad neslyšel klapnutí dveří a příchod Kairena do místnosti. Lékař jej chvíli pozoroval a pak důrazným pokašláním upozornil na svou přítomnost.

            „Kairene, já,“ Thad naprázdno polkl a rychle vstal ze židle. „Trochu sem se zamyslel.“

            „V pořádku. Měl by omezit to pití,“ řekl doktor a kývnul hlavou k pokoji, kde ležel ošetřený Tavis. „Vypumpoval jsem mu žaludek a podal lék na jeho zklidnění. Kolik toho vypil, osm? Devět?“

            „Dokud sem mu to nepřestal počítat, měl jich v sobě třináct,“ odpověděl mu naproti stojící muž a pokrčil rameny.

            Lékař na něj vytřeštil oči.

„Nedá si říct. A až se Glogarr dozví, že chlastá dennodenně… Radši nedomejšlet.“

            „Dojede na játra a nebude to dlouho trvat.“

            „Já to už vzdal. Neposlechne. Můžete to s nim zkusit sám, ale neuspějete.“ Thad sklopil hlavu a cár látky mu sjel napůl z rány. V zaschlé krvi byly nalepené vlasy a malá tříska ze stolu, který Thad hlavou přelomil vedví.

            „Tavise dořešíme později, teď se podíváme na tu tvou hlavu, Thadeusi. Po letmém obhlédnutí to tipuji na dva stehy. Možná tři.“

            Thadovi, ač statnému vysokému chlapovi, se zatmělo před očima a zamravenčilo v břiše. Šití nesnášel. Neměl rád pomyšlení na to, jak mu jehla propichuje kůži a jezdí pod ní. Zatřásl se.

            „Ale copak?“ zasmál se Kairen Botchelon. „Takový velký kluk a bál by se jehly?“

            Thad přikývl a začervenal se. „Už od mala. Když mi matka šila roztržený lejtko na levý noze. Měl sem zakázáno chodit sám do otcovy dílny. Ale znáte to, malí kluci sou zvědaví. Pět stehů.“

            Lékař pokýval hlavou a zlehka se usmál. „Posaď se, Thadeusi. Ránu ti vyčistím a zašiju. Jinak to bohužel nepůjde. Zůstala by roztažená a nelahodila by oku děvčat.“

            Thad si sedl zpět na židli a odfrkl si. „Ale kdeže, doktore. Já žádný holky nahánět nepotřebuju. Mám jednu doma a tři kluky k tomu. To mi stačí!“

            Kairen odmotal z Thadeovy hlavy provizorní obvaz a kývl hlavou. „Tři stehy, chlapče.“ Vyndal ze skříňky kus čistého obvazu, namočil jej ve vedle stojícím vědru s vodou a opatrně začal ránu omývat.

Thad sykl a škubl sebou.

„Nevypadá to pěkně, ale dáme to do pořádku,“ řekl Kairen a nalil trochu dezinfekce na další obvaz. „Teď to štípne víc.“

Štíplo, ale Thad už sebou znovu netrhl. Zatnul zuby, aby nevypadal jako poseroutka.

„Povídej mi o svých synech,“ pobídl ho lékař, když navlékal nit na jehlu. Na univerzitě je učili, aby ošetřovaný pacient, pokud to lze, stále mluvil. Myslí tak méně na bolest.

A tak Thad vyprávěl. O devítiletém Tobim, osmiletém Kobim a pěti a půlletém Khardovi. O tom, jak hrozně ho trápí, že je jako otec vlastně ani moc nezná. Tobimu byly tři a Kobimu dva roky, když vstoupil do Glogarrových služeb. Pověděl Kairenovi o čarodějově podmínce vídat se s rodinou jedenkrát za tři měsíce, takže čas s nimi strávený za rok se nechá spočítat na prstech jedné ruky.

Zmínil se také o své ženě, hnědovlasé Lithii s velkýma zářivýma očima, které ho uhranou vždy, když se s ní setká. Že se do ní znovu a znovu zamilovává a při pohledu na ni mu buší srdce tak silně, jako kdysi bušil on kladivem na kovadlině do neopracovaného železa.

Svěřil se také se svou nenávistí vůči Glogarrovi. O tom, že by mu nejraději vyškrábal oči z té jeho hubené kostěné tváře. Když o tom vyprávěl, žhnuly mu v očích rudé plamínky a hlas přeskakoval.

Chtěl vyzradit i to, že přemýšlí o útěku z čarodějových služeb, ale zasekl se a s poděšeným výrazem pohlédl na Kairena, který akorát dokončoval obvazování zašité rány.

„Neměj strach. Vše, cos mi pověděl, zůstane mezi těmito zdmi,“ řekl lékař s nepřítomným pohledem.

„Byl sem blbej, že sem tu nabídku vzal! Radši sem měl dřít bídu v kovárně, než sloužit tomu…“ Thad větu nedokončil. „Nenávidim se, Kairene. Nenávidim toho hajzla, pro kterýho dělám tuhle špinavou práci! Nejradši bych se…“

„Opovaž se říct, že by ses nejraději zabil, Thadeusi. To jsem tě nemusel zašívat!“

„Tak to sem rozhodně říct nechtěl. Chtěl bych se za něj postavit v botách s okovanou špičkou a pořádně ho nakopnout do zadku! A pak znova a znova, až by odskákal na konec Světa a spadnul přes okraj. To bych udělal, pane doktore!“

Světnicí se rozlehl smích dvou mužů. Dvou doteď vážně mluvících mužů.

„Tak to se mi ulevilo,“ pronesl po chvíli Kairen utírajíc si při tom slzy smíchu z očí.

„Kairene, nikoho sem nezabil. Ani když mi to čaroděj jasně přikázal. Vždycky sem našel jinou cestu. Sem všechno, ale ne vrah!“

„Věřím ti, hochu,“ odvětil lékař. „Bylo na tobě od začátku vidět, že nejsi jako ti ostatní tady. Především ne jako Brixa“

Thad se mírně uklonil. „I tak ale nejsem pyšnej na to, co musim dělat.“

„Nenapadlo tě někdy Glogarrův rozkaz neuposlechnout?“

„Asi tisíckrát. Ale mám strach, že za nesplnění přijde trest. A věřim tomu, že Glogarr je schopnej nemstít se mně, ale mý rodině. To nemužu riskovat.“

„Ale říkal si, žes neodstranil ty, kteří měli odstraněni být… To čarodějovi nevadilo?“

„Čaroděj o tom samozřejmě neví! Myslí si, že sou mrtví, i když ve skutečnosti nejsou. Všechno se dá vyřešit jinak.“ Thad nahodil šibalský úsměv a poškrábal se na čele. „Na tyhle akce nikdy nechci nikoho s sebou. Glogarr mi věří, nebo do dneška aspoň věřil, a tak moje přání respektuje.“

„A to mu stačí jen tvé slovo, že jsi úkol splnil? Nevyžaduje nějaký důkaz nebo tak něco?“

„Ne, pouhý slovo bohužel nestačí. Důkaz řešim podobně jako lovec v tý pohádce o princezně a sedmi trpaslících. Znáš jí?“

„Znám,“ odvětil lékař. „Jenže v té pohádce se zlá královna nakonec pravdu dozvěděla. Co když…“

„Glogarr nemá kouzelný zrcadlo!“ odsekl mírně Thad. „A jestli se to má někdy dozvědět, ať je to na smrtelný posteli.“

 

            Za okny se začalo smrákat. Slunce na západě ulehalo ke spánku a šrumec v okolí lékařova obydlí se začal pomalu uklidňovat.

            Kairen zapálil oheň v lampě na stole a dal vařit vodu. Po chvíli zahalila světnici příjemná vůně čerstvě zalité kávy.

         Oba muži pokračovali v diskusi, která započala již před několik hodinami.

            Od Thadeova života přešli k tomu Kairenovu. Lékař vyprávěl o svém mládí, o studiích a svých prvních láskách, i o tom, proč se nikdy neoženil.

            Thadea zajímal důvod, proč Kairen slouží podlému čaroději a proč bydlí mimo centrum jeho sídla.

            „Má rodina slouží rodu Kattharů již několik staletí,“ vysvětloval starší z mužů. „A i já přísahal věrnou službu Allese a jejímu tehdy ještě nenarozenému potomstvu. Naše rodina vždy dbala na dodržování svého slova, a tak jsem, v rámci zachování dobré pověsti, nucen pracovat i pro Glogarra. A co se týče mého obydlí mimo brány sídla, samozřejmě jsem před Allesinou smrtí bydlel přímo v sídle Kattharů, avšak po určitých pozdějších neshodách mě Glogarr vykázal sem. Naštěstí ale dbá na prvotřídně zařízené lékařské prostory, proto se dá s jistou dávkou ironie říct, že mi tu nic nechybí. Víš, Thadeusi, Gloggar ze začátku nebyl takový, jaký je teď. Byl nadaným čarodějem a jeho srdce nebylo černé. Zlomila ho však smrt jeho matky, pravda o jeho otci a usnesení Velkého kongresu mágů, že nenastoupí na místo po své matce.“

           

Venku padla tma. Čarodějovým sídlem se rozhořely pochodně a plameny svíček.

            Okno do světnice, kde vedl lékař Kairen Botchelon rozhovor s jedním z hlavních Glogarrových mužů, Thadeusem Lenvillem, bylo lehce pootevřené. Ne příliš, na první pohled to nebylo znát. Avšak i to stačilo na to, aby soukromý rozhovor obou mužů vyposlechla třetí osoba.

 

            Hodiny na jedné z věží Glogarrova domu právě odbíjely jedenáctou hodinu, když Thad opouštěl Kairenův dům. Oba muži se rozloučili přátelským stiskem ruky a popřáli si dobrou noc.

            Když se muž s ovázanou hlavou blížil k bráně, zaslechl hlahol, který se za ní ozýval. Jak vzápětí zjistil, Brixovi a jeho mužům se podařilo najít a přivést k čaroději Loghara Tretta. Toho muže, jehož dopadení on, stručně řečeno, zpackal.                                                        

Když mlčky míjel úspěšnou výpravu, všiml si upřeného pohledu jeho nenáviděného rivala Brixy, kterému cosi našeptával do ucha Nixx, jeden z nejlepších špehů, kterými čaroděj disponoval.

Na Brixově tváři vyrazil široký úsměv a šibalský pohled. Tak to bylo rychlý, hodně rychlý, skvělá práce, Nixxo, problesklo mu hlavou. A mám tě!

 

 

*

 

Loghara, stále ještě v bezvědomí, dovlekli Brixovi muži do malého pokoje s ještě menším zamřížovaným oknem. Položili ho na postel, i když slovo položili je nutno brát s rezervou, a k posteli položili dřevěné vědro, kdyby ho po probuzení ze silného úderu do hlavy přepadlo zvracení. Brixa si dal jako vždy na ráně záležet. Takové boule, které na hlavě vydržely i dva týdny, uměl jen on.

„No, nechtěl bych bejt v jeho kůži, až votevře oči,“ poznamenal Kytt.

Brog mlčky přikývl a upřel zrak na malou červenou skvrnku na polštáři pod Logharovou hlavou. „Nezavoláme felčara, aby se na něj podival?“

„To nic neni,“ odvětil Kytt a mávl rukou. „Zvu tě na pívo, kamaráde. Však si ho po dnešku zasloužíme!“

Brogovy oči probleskly nadšením a ústa se roztáhla do širokého úsměvu. Promnul si ruce a vzal svého společníka a kamaráda kolem ramene. Pivo měl na světě ze všeho nejraději. Hořká chuť, lepkavá pěna přichycující se na jeho knírek. To teď potřeboval, po tom teď toužil.

 

Za oběma muži vrzly dveře a na dva západy zaklapl zámek.

Logharovo bezvládné tělo leželo na posteli tak, jak ho tam ti dva uložili. Hrudník se pohyboval v klidném tempu dechu nahoru a dolů. Poklidný spánek, který ráno vystřídá příšerná bolest hlavy, narušovalo jen občasné napnutí svalů. Krvavý flíček na polštáři se již nezvětšoval. Ránu zalepily vlasy a zasychající krev.

 

 

*

 

Brixa seděl ve svém pokoji a s dumajícím výrazem zíral do hořícího ohně v krbu. Čekal na Nixxe, který ho v rychlosti na nádvoří seznámil s dosavadním průběhem svého úkolu. Brixu napadlo, že jej vyslechne až ráno, bylo už pozdě večer, ale zvědavost byla silnější než únava.

Kde sakra je, blesklo do ohně zírajícímu muži hlavou. Sáhl do levé náprsní kapsy a vytáhl lesklou nádobku. Vytáhl malý špunt, dobře zastrčený, aby se obsah nádobky nedostal tam, kam nemá, nádobku přiložil k ústům a lokl si jednou, podruhé a do třetí nohy své domácí švestkové slivovice. Jak pomalu stékala do žaludku, zahřívala každý záhyb, každý úsek své cesty do jeho nitra. Brixa obrátil blaženě oči v sloup a příjemně se zatřásl. Přemýšlel, zda si dá ještě do čtvrté nohy, avšak myšlenku zahnal, chtěl mít čistou hlavu.

Znovu pečlivě zašpuntoval placatku a strčil ji do kapsy právě ve chvíli, kdy se ozvalo slabé zaťukání na dveře.

„Poď dál, Nixxo. Kde se couráš?“ Brixa se zvedl z lavice u krbu a přihodil do ohně dvě polínka. Ač bylo stále léto, večery už začínaly být chladnější.

„Omlouvám se, šéfe. Pipp mi vyprávěl, jak se zbavili toho trpaslíka. Ale znáš ho, než se vymáčkne, je tejden v trapu.“

Brixa zívl a ukázal špehovi, aby si sedl ke stolu. Vykoukl ze dveří, jestli není někdo poblíž, dveře zavřel a zamkl na jeden západ, aby je v nejlepším nikdo nepřepadl s nějakou naléhavou pitomostí.

„Takže, Nixxo?“ zeptal se, když přisedal ke stolu. „Na nádvoří si mluvil o tom, že si o Thadeovi zjistil hodně zajímavý informace. Přiznám se, že tu celou dobu netrpělivě přemejšlim, jaký.“

Špeh si narovnal záda o opěradlo židle a s úlevou si oddychl. „No, hned, jak ste s chlapama vodešli, sem se na Thadea přilepil. Naštrádoval si to rovnou ke Kairenovi. Z hlavy mu chcala krev a…“

„Tohle přeskoč. Zdravotní stav toho křupana mě nezajímá!“ osočil se na něj Brixa. „Co bylo dál?“

„Chvíli čuměl u felčara ve světnici a čekal. Já byl schovanej ve křoví pod voknem, bylo lehce otevřený, takže sem to měl bez práce. Pak přišel Kairen, ždímal z Tavise piváky. Prej jich vychlastal nejmíň třináct… To tě taky nezajímá.“

„Ne, pokračuj. A prosím tě, vynech všechny ty kecy kolem. Měl sem těžkej den, sem unavenej a chci jít spát.“

„Jasně, jasně,“ pokýval Nixxa hlavou. „Takže při tom, co mu felčarskej látoval hlavu, si Thad pustil hubu na špacír. Nejdřív mluvil o svejch synech a starý, což mě moc nebavilo, tak sem si hrál se svym…“

„Kurva, Nixxo!“ bouchl vzteky Brixa pěstí do stolu. „Jestli se mi chceš pochlubit, jak sis hrál se svym pinďourem, tak to di radši do prdele!“

„S pinďourem ne, šéfe! Mám takovej talisman pro štěstí vod mámy. Mám ho tady v kapse, chceš ho vidět?“

„Ne!“ Brixa už řval zoufalostí. „Nechci vidět žádnýho tvýho posranýho talismana. Nechci vědět, s kym tě měla tvoje máma a kolik ran holí si dostal vod táty, když si ho nasral. Chci vědět, co ses dozvěděl o Thadeovi. A přísahám všem bohum, že jestli to bude nějaká pitomost, tady v týhle cimře tě píchnu a hodim prasatum!“

V Nixxovi škublo. Brixa všechno, co kdy řekl, myslel vážně. Takže představa, že krvácí z bodné rány někde mezi prasaty, která ho začínají pomalu okusovat, ho vyděsila.

„Vyklopil felčarovi uplně všechno. Že měl zůstat u kovařiny, že nenávidí Glogarra a nejradši by ho skopnul z konce světa, že se mu stejská po rodině, že nikdy neodstranil ty, který měli už dávno prdět do hlíny a…“

„Cože?“ vyhrkl Brixa. Naklonil se k Nixxovi, přimhouřil oči a znovu se pomalu zeptal: „Koho že neodstranil?“

„No… Nikoho. Prej to zařídil jinak. Neni prej vrah nebo co.“

„Takže Ulych Drebth, Keyla Luthová, Pett Mekesh, i ten přiblblej švec Kullyk sou furt naživu? No to se na to podivejme.“ Brixa se pomalu uklidňoval. Na jeho tvář se podíval temný úsměv a zajiskření očí.

„Jo, všichni. Glogarr prej nemá kouzelný zrcadlo, aby to zjistil,“ odpověděl špicl.

Brixa se na moment odmlčel.

„Dobrá práce, Nixxo. Opravdu dobrá. Věděl sem, že nezklameš. Ale ruku na srdce, nečekal sem, že to bude takhle rychlý.“

„Díky, šéfe. Můžu už jít?“

„Běž. Zejtra si dej voraz a nazítří se na Thadea zase přilep. Zjisti, co nejvíc pude.“

Nixxa se zvedl ze židle, kývnul hlavou, odemkl a dveře a vzal za kliku.

„Nixxo,“ zastavil ho Brixa. „Nikomu ani slovo. Teď pracuješ jenom pro mě. Kdyby se čaroděj vyptával, nic si zatim nezjistil.“

Špeh přikývl a zmizel ven ze dveří.

 

Toho včera usínal první z čarodějových mužů s hřejivým pocitem vítězství. Teď má Thadea v hrsti. Každý spor teď může vyřešit jednou větou, náznakem či narážkou. Bude si s ním hrát jako kočka s myší. Když Nixxa zjistil tohle, zjistí toho jistě daleko víc. A tak se bude smyčka kolem Thadeova krku stahovat víc a víc, až mu nakonec zlomí vaz.

A Glogarr? Ten prozatím nemusí nic vědět. Dozví se to, až Brixa bude chtít. Až se to Brixovi bude hodit do krámu.

 

Oheň v krbu dohasínal. Po obloze se naháněly mraky a malé dešťové kapky začaly dopadat na suchou zem. O chvíli později už okno Brixova pokoje bičoval silný déšť.