Převtělený

Ošklivý, nízký strop nad sebou si nedokázal vysvětlit. V zatuchlém vzduchu  bezpečně rozpoznával pach hnoje. Napadlo ho, že to musel včera s vínem o kapku přehnat a ustlat si ve chlívku, nebo ve stájích. Zaklel, jenže to, co se mu vydralo z hrdla, znělo jinak než obvykle. Bylo to zvláštní, děsivé.
Posadil se, aby se  rozhlédl ve snaze zachytit cokoli povědomého a vzpomenout si.
Než se stačil v šeru rozkoukat, zaslechl neznámý hlas.
 
 
„Neválej se a neokouněj. Umyj se a běž uklidit na zápraží!“ poroučel muž a jeho tvář se zlostně křivila. 
„Cože mám... ?“  Buď si ho ten chlap s někým plete, nebo vůbec nepromlouvá k němu. Což by mu ostatně radil. Měl na sobě jen hadry a hřeben nejspíš nikdy nevlastnil. Zdál se být jen nicotným, špatně živeným vesničanem, kterého může zabít jediným úderem,  pokud svůj omyl nevysvětlí a neomluví se mu. Již ho chtěl popadnout za halenu a přitáhnout, ale nedosáhl na něj. Podíval se na ruku a ustrnul. Vždyť ta paže není jeho! A druhá zrovna tak. Po jejich síle ani památka. Úplné hůlčičky! Namísto, aby drzého chlapa srovnal, jen zalapal po dechu a křečovitě si přitáhl hrubou přikrývku až pod bradu. Možná stále ještě sní, tohle přece nemohla být pravda, říkal si. Sebral odvahu a pomalu ze sebe deku stahoval. Ne, jak se zrovna přesvědčil, jemu se tohle tělo nepodobalo ani vzdáleně.
Špinavý vesničan mezitím přistoupil až k němu, zacloumal s ním a deku mu vyrval z rukou.
 
„Všichni jsou dávno vzhůru. Jen ty si myslíš, že můžeš vyspávat  do oběda!“ halekal.
 
„Nemá horkost? Včera ji prý uštkl had,“ ozval se pisklavý hlas nějaké ženské, co musela sedět za rohem.
 
„Nic ji neuštklo. Je líná jak veš a neustále jen lže, lže a lže,“ hartusil k ní muž do přítmí chatrného stavení. S vyčítavým výrazem se rozpochodovat sem a tam. Rozhazoval rukama a křičel: „Nedá se jí už ničeho věřit. Nedávno viděla v lese smečku vlků, jen aby nemusela na dříví. Teď zas had. Já jí dám hada, jestli okamžitě nezačne pracovat...“
 
Slyšel až dost. Bylo mu jasné, že nemá smysl vyprávět, kým je. Byl v pasti! Uvězněn v této páchnoucí chatrči, v těle dívky, jejíž věk odhadoval zhruba na dvanáct let, a ti ubožáci okolo  byli podle všeho její rodinou.
 
„Jdi pracovat. Otec  nemá náladu. Ozývá se mu staré zranění z války, tak ho nerozčiluj,“ volala žena na tu dívku. Teď tedy na něj.
Vstal. Dívčino tělo ho poslouchalo, jako by mu patřilo odjakživa. Když došlápl bosýma nohama na hliněnou podlahu, zastudila. Napadlo ho, že shánět střevíce je tu asi podobně zbytečné, jako jsou stížnosti na uštknutí. Došel ke škopku, naklonil se nad něj a snažil se na vodní hladině spatřit odraz svého obličeje, což dívčina otce znovu rozlítilo:
„Hodláš takhle postávat celý den?“ zamířil k němu a zdál se tak podrážděný, až z něj šel strach.
 
 
„Hned to bude,“ odpověděl. Lekl se svého hlasu a znovu krátce zalapal po dechu. Pak do škopku smočil prsty. Voda byla ledová. Na chvíli věřil, že ho chlad dokáže probrat; zbavit toho divného prokletí. Ponořil celé paže. Nabíral vodu do dlaní jako smyslů zbavený. Brzy zmáčel všechny cáry, jež  měl na sobě. Cítil, jak mu voda stéká dolů po stehnech a na zemi tvoří kaluž. Užuž se chystal ponořit pod hladinu celou hlavu. Vtom ale za zády zaslechl:
„Co k sakru děláš? Má tu snad po tobě zůstat bažina?“
Muž ho čapl jednou rukou za krk, druhou za rameno a surově ho odtáhl před chýší; honosněji se tomu zavšivenému brlohu říkat ani nedalo. Na dvorku od něj dostal smeták a nádavkem pohlavek.
 
„Zametání je pro ženské a sluhy. Zaplatíš mi za to, hlupáku,“ zabrblal tiše. Začal přemýšlet, zda by stačilo, kdyby dcerka  svého nejdražšího tatínka praštila  násadou smetáku do týla. Odhadl však, že by mu způsobil jen bouli. Díval se okolo a hledal vhodný nástroj k odstranění toho zbytečného chlapa.
V blátě před chýší se povalovaly hromady proutí a špalků. Zahlédl stoličku z tvrdého dřeva, několik hliněných nádob, kameny... možná by tu někde mohl najít  i sekeru, nebo nůž. Jenže jak brzy seznal, neměl by ani tak moc velkou šanci uspět. I přes výhodu překvapení, bylo dívčí tělo příliš slabé. I tenhle ubožák  měl nad ním teď drtivou převahu. Pachuť bezmoci se mu  rozlévala v ústech. 
Zatím odkudsi z polí přiběhl toulavý pes. Odvážil se dojít až k nim. Začal je očichávat a vrtěl oháňkou. Jeho srst tvořil chuchvalec slepený všudypřítomným blátem. Chlap, který patrně neměl nic lepšího na práci, než celý den dohlížet jak dcera zametá, zvíře přetáhl přes záda polenem. Pes zakňučel a odtáhl směrem k chatrčím stojícím dolů po cestě.
 
„Parchante!“ napadlo ho. Psy měl rád, raději než lidi. Míval jich velkou smečku. Jenže teď se nemohl zastat ani sám sebe.
Musel zametat tak dlouho, dokud muž konečně nezmizel z dohledu. Pak koště hodil do křoví a utíkal tak rychle, jak mu dívčí, hubené nohy dovolovaly. Brzy se dostal blátivou stezkou na konec osady, kde mu začaly docházet síly. S něčím takovým nepočítal, jeho vlastní tělo slabost totiž zmohla jen zřídka. Lesem za vesnicí už sotva klopýtal, přesto se snažil pokračovat. Když se mu pěšina ztratila , dral se trním až se dostal k řece. Tam mu nezbylo nic jiného než zastavit. Proud se zdál příliš dravý , aby ho vyčerpaná dívka přeplavala. Uvažoval, co dál. Možná by měl skočit, třeba by se probudil ve svém těle, doma v posteli, jenže mohl se také utopit a ztratit tak i to málo života, co má. Přemýšlel, zda by to pro něj nebylo nakonec lepší, než vést ponižující život nějaké nuzačky. Dostal vztek.

„Jsem král. Jsem váš král!“ křičel a k nebi se vzneslo nesourodé hejno ptáků až do té chvíle schovaných v houští, ve větvích i ve vysoké trávě.
 Ještě hodnou chvíli stál v těžkém stínu lemujícícm břeh podél kalného toku neznámé řeky. Mlčky sledoval svůj nový odraz, jenž se znovu a znovu na hladině roztékal a sceloval. Takové, jaký byl odraz vod urputně spěchajících kamsi do neuchopitelna, mu náhle přišlo i všechno ostatní. Vzpomínal a okolí se mu ztrácelo v oparu večerné mlhy.
Snažil se dobrat k závěrům, které nenacházel. Potom se schouli do vysoké trávy na břehu a snažil se usnout. Doufal, že se příští ráno probere doma, jako by se nikdy nic nestalo, ale na to, aby zabral, byla příliš velká zima. Celou noc probděl a hlavou se mu k ránu honily už jen výjevy podobné stínům. Za svítání byl už tak unavený a prokřehlý, že i vzdálený zpěv považoval za přelud. Až když začal rozeznávat jednotlivá slova v nápěvku, zalezl dál do houští, aby se schoval. Hlas, co se k němu z dálky nesl, byl mužský a náramně znělý. Píseň neznal, zdála se však tuze veselá. Její slova pořádně neznal ani pěvec sám, protože co chvíli přecházel do broukání tam, kde si přestával být jistý.
„...běž zajíčku pro růže, koroptvička nemůže..., “střihl poslední noty, zastavil se a rozhlédl po zváleném podrostu. Ten pocestný byl mládenec, spíš ještě kluk, v bíle zaprášených šatech, tuze zvědavý, jaké zvíře se tu rozhodlo přes noc upelešit. Hned si všiml pěšinky, kterou se sem prodralo a možná už i odešlo zpátky do lesa nebo do polí, ale také mohlo být stále ještě blízko, protože pelášit odsud nic neviděl. A skutečně se v keři něco pohnulo. Přišel blíž a rozhrnul větve připravený uskočit. Tohle ale nečekal.
„Moc nezírej a pokračuj laskavě dál,“ drkotalo ušmudlané děvče.
„Kdo jsi a odkud? Musíš být úplně zmrzlá,“ dovtípil se mládenec a podal cizince kamizolu.
„Když ti řeknu, že jsem sám Roland ze Sedmihoří, tak mi stejně nebudeš věřit.“
„Sedmihoří je pořádně daleko a Roland není zrovna dívčí jméno.“
„Říkal jsem, že nebudeš věřit.“
„Mluvíš o sobě jako muž? Asi tě zvláště vychovali. No, co už... Tady zmrzneš. Jestli nemáš kde být, tak sedlák kus po proudu věčně někoho hledá do služby. Tebe vezme určitě.“
„Dík za radu, i když jsem se tě neprosil.“
Mládenec ji víc zachumlal do kamizoly, aby se zahřála.
„Odvedu tě tam... eh, tedy jestli chceš,“ nabídl se a usmál. Roland se nejdřív zamyslel, než uznal:
„Asi to bude lepší, než abych tu zůstal.“
Mládenec mu pomohl vstát.
„Mé jméno jer Kaspar, kdyby tě to zajímalo. Bydlím o kus dál u strýce ve mlýně. Učím se u něj, víš?“ Když dívka nic neříkala, pokračoval: „Možná se divíš, jak mohu vědět, že tě sedlák vezme do služby... to je snadné. Vím to, protože jsi hezká,“ zapýřil se.
„Aha,“ řekl Roland otráveně, ale byl rád, že když už je z něj špinavá, smradlavá nuzačka, aspoň to není ošklivá špinavá, smradlavá nuzačka.
„Jen by sis asi měla říkat jinak a nemluvit o sobě jako muž. Mně to nevadí, ale sedlákovi by se to třeba nelíbilo a pak by tě lidi i různě pomlouvali. Ono tady občas stačí, že si některá třeba moc učeše vlasy a už si o sobě prý myslí a tak.... Prostě jsou tu hloupí lidé.“
„Aha,“ opakoval Roland a mládencovy rady se mu zdály být zábavné svou objevností.
„Vymysli si obyčejný jméno. Hodilo by se ti třeba Marie. Trochu vypadáš jako jedna soška Marie, jakou jsem viděl jednou v kostele, ale to nebylo tady. Tady žádný pěkný sošky nejsou. Byl jsem jednou ve městě, víš? Takový město to je něco. To není jako tady. Prostě je to něco, víš?“
Roland si pomyslel, že je Kaspar rozený řečník. V duchu si několikrát opakoval: město to je něco, prostě něco a smál se tomu. Pak si uvědomil, jak se mu díky tomu zlepšila nálada.