Převtělený II

Kaspar pusu nezavřel. Jeho promluvy, když se nad jejich obsahem víc zamyslel, nepřišly Rolandovi až tak špatné na někoho, kdo téměř nevytáhl paty z vesnice plné hlupáků. Bylo mu chlapce téměř líto, že nic jiného nepoznal a nikdy nepozná, ale patrně zas jen díky oné neznalosti dokázal být se svým životem spokojený.
Však nikdo nemůže toužit po tom, o čem nemá ani tušení, říkal si pro sebe, ale to už před sebou měli stodolu a za ní dvůr a obytné stavení statku, ke kterému mířili.
Stavba to byla vcelku honosná, alespoň proti těm boudám ze slámy a proutí, jaké viděl dole ve vesnici. Z toho domu čouhaly peníze. Stačilo pohlédnout na pěkně tmavě mořené dřevo a trámy co do sebe zapadaly přesně tak, jak měly; Roland měl oko na práci řemeslníků a věděl, že tady se na ničem nešetřilo.

Kaspar na nic nečekal a rázně zabušil. Dveře zůstaly zavřené, místo nich se otevřela okenice a objevila se pihovatá tvář a zrzavé vlasy děvečky.
Ta si příchozí změřila pohledem a nechala se slyšet, že o pomocnici nestojí a Marie, jak Kaspar dívku pohotově představil, je na lopotu příliš hubená.
„Zeptej se hospodáře, Anno.“ navrhl jí Kaspar prozřetelně. Pihatá Anna se zatvářila kysele.
„Ještě spí, nebudu ho kvůli vám budit.“
„Tak my počkáme,“ řekl na to Kaspar a sedl si před vchodem na lavici. Anna ještě cosi nesrozumitelně zabrblala, stáhla rezavou hlavu dovnitř a zavřela za ní okenici. Roland se hned na to posadil vedle Kaspara, opřel se mu o rameno a usnul.
Vzbudil ho až Kasparovo drcnutí, když vyšel na dvůr statkář, menší, šlachovitý mužík s počínající pleší.
„Ty bys chtěla pracovat, děvenko?“ ptal se mžourajícího Rolanda. Ten přikývl.
„Anno, dej jí svoje šaty a vykliď jednu komoru, máme novou děvečku,“ poručil si hned. Anna marně protestovala, že všechnu práci zastane sama. Také se jí nelíbilo, že by měla Marie spát v domě.
„Proč nemůže lehat na slámě jako čeledíni? Však ji neznáme a může mít nenechavé prsty,“ vyptávala se.
„Přece nechceš, aby jeden z těch pacholků tady pannu Marii... měj rozum, Anno!“
Roland si hned všiml, že se pihatá Anna na statkáře kouká jako nevěsta u oltáře a když viděl, jak se dívá sedlák na něj, bylo mu jasné, že tady dlouho nezůstane.
„Tak pojď,“ chytla Anna děvče za rukáv a smýkla s ním směrem do stavení. Než se za nimi zabouchly dveře, ještě se v nich objevil Kaspar, usmíval se a volal: „Tu kamizolu si nech zatím u sebe a někdy mi jí přines do mlýna, víš, tam já pracuju.“
Anna pak prohledala nejednu truhlici, aby našla ty nejstarší staré šaty a hodila je Marii na hlavu.
„Na, tady máš a támhle budeš bydlet, tak se běž převlíct,“ postrčila děvče do malé, studené místnosti s očazeným a pavučinami zakrytým světlíkem.
Přesně tohle jsem od ní čekal, napadlo Rolanda a lemem sukně setřel nános pavučin aby aspoň něco viděl. Svlékl se z hadrů a chtěl si nové tělo trochu prohlédnout, jenže neměl času nazbyt.

Když se mu podařilo se do všech těch ženských věcí nastrojit, udělil by sám sobě metál, ale Anna ho zpucovala, že to příliš trvalo a má vestičku ustrojenou šejdrem. Poté vyslala Rolanda na louku otáčet s čeledíny seno, protože, jak se předtím nechala slyšet, veškerou ženskou práci stejně zvládne sama.
„Hrábě najdeš opřené o stodolu a je jich tam dost. Můžeš si i vybrat, princezno!“ vybafla a otočila se zády.