Převtělený III

Slunce se dnes opíralo nejen do posečené trávy, poctivě vysušilo i včerejší bláto. Čeledíni, jakmile spatřili Marii, všichni do jednoho zastavili a stírali si pot z tváře. Chvilku dívku sledovali a když viděli, jak si počíná, smáli se jí, že snad drží hrabě poprvé. Roland jim prozradil, že je to skutečně tak a seno jaktěživo neotáčel. Tomu žádný nevěřil a jeden přes druhého se vyptával. Dívka však již jen mlčela, hleděla si svého, a tak brzy zmlkli a měli ji za nemehlo, co nosí nos příliš nahoru.

Když se chýlilo k večeru, pojedl Roland placky a trochu Anniny přesolené polévky a pospíchal na kutě. V limbu byl ještě dřív, než dívčí tělo dopadlo na slamník. Zdál se mu sen o lovu. Projížděl se na koni lesem a kolem nich vesele poskakovali psi. Samou radostí si ze spánku broukal, když ho náhle probral až příliš hlasitý šepot.
„Maruško, spíš? Maruško, slyšíš mě?“
„Spím,“ zabručel. Sedláka to neodradilo a v mžiku seděl na slamníku vedle něj.
„Co bys řekla, Maruško... smím ti tak říkat? Schválně co bys řekla, kdybych si tě vzal za ženu a všechno tady bylo tvoje. Je to krásný statek, ne? Co, Maruško?“
„Že bychom si měli promluvit někdy jindy a ve dne!“ Roland se posadil a odstrčil sedlákovu ruku, která mu čechrala vlasy na temeni. Ten se nedal, natlačil se na něj a hned zamířil o něco níž.
„Ty se mi mocně líbíš, Maruško. Vzal bych si tě klidně hned, jenže jsi tu cizačka a tak musíme pár dní počkat, aby lidi... Chápej...“
Roland ucítil zkažený dech. Houpal se mu z toho žaludek. Napadla ho spásná myšlenka: „Jsem zasnoubená s Kasparem. Miluju Kaspara!“
„Kaspar je chudák. Takový holobrádek, ten tvůj Kaspar, pche! Co on ti dá? Holubičko moje, počkej, uvidíš, že do rána na Kaspara zapomeneš.“
Ruce pod přikrývkou mířily po dívčích stehnech neomylně vzhůru. Roland vykřikl: „Ne, to ne!“
Sedlák mu zakryl ústa.
„Nic se neboj, maličká. Bude se ti to líbit, uvidíš. Udělám z tebe ženu, jak se sluší a patří!“ utišoval ho a vesele pokračoval až k dívčímu klínu. Rolanda napadlo, že prát se s ním nemá cenu. Přestal se vzpouzet a po chvilce sevření povolilo. Přesně na tu chvíli Roland čekal.
„Mně už se to začíná líbit. I ty se mi líbíš,“ vlepil sedlákovi pusu. „Jak se vůbec jmenuješ?“
„Edgar,“ řekl zaskočeně.
„To je tak krásné jméno. Kdybych někdy byla mužem, chtěla bych být Edgar. Myslím, že tě začínám milovat.“
„A co Kaspar?“ divil se.
„Máš pravdu, on je k ničemu. Ani jako chlap za nic nestojí. Proč myslíš, že jsem panna?“
Sedlák se škodolibě zasmál. Roland si mezitím vybavil Kasparův proslov.
„To ty nejsi jako on, ty jsi něco, prostě opravdu něco! Něco úplně jiného! Jenže tady ten slamník píchá. Bylo by lepší jít k tobě do tvé postele, ta bude pohodlnější.“
„Ty jsi hlavička. Máš pravdu. Ten slamník je vskutku nepohodlný.“
„Mám ještě prosbičku.... lásko.“
„Jakoupak, holubičko?“
„Při práci jsem se opotila. Seno práší a Anna mi nedopřála vodu, abych se omyla. Bude to mé poprvé, chci abychom si to užili, když lepím a páchnu, necítím se dobře. Dej mi chvilku, já se skočím ven ke studni opláchnout a pak za tebou přijdu čistá jako slovo boží.... lásko.“
„Ach ta Anna,“ ušklíbl se sedlák a bylo znát, že bývalá nocležnice mu je nyní na překážku. „Chápu, že se potřebuješ opláchnout, Maruško. Půjdu tam s tebou.“
„Běž k sobě do pelíšku a pěkně ho zahřej. Až se vrátím, bude mi chladno, tak abych se u tebe pěkně ohřála... mi...eh... miláčku.“
„Dej mi ještě pusinku a letím nám zahřát hnízdečko,“ sedlák našpulil rty a Roland ho políbil a objal tak vášnivě, jak jen dokázal. Tím ho přesvědčil o své lásce a on konečně zmizel. Roland ještě chvilku čekal, až uslyší, že se jeho kroky dostatečně vzdálily od světnice a začal se oblékat. Navzdory naprosté tmě i vlastnímu třasu, mu to s ženskými šaty šlo tentokrát poměrně rychle. Ještě přes sebe hodil Kasparovu kamizolu a pelášil k východu. Chvíli mu zabralo nahmatat zástrčku. Cítil, jak se mu svírá hrdlo a neustále se ohlížel do prostoru za sebou. Konečně ji našel, otevřel a vyběhl na dvůr. Přemýšlel, jestli má utíkat k mlýnu, nebo k lesu, když zaslechl štěkot psů přivázaných za domem. Napadlo ho, že ho sedlák půjde za nedlouho hledat a když Marii nenajde ani vevnitř ani u studny, dojde mu, že ho napálila. Copak asi udělá takový neodbytný, zhrzený chlap? Asi hned vypustí psy a nechá je Marii stopovat. Brzy by ho našel a potom asi zbil, znásilnil a možná zabil.
Psům neuteče. Daleko se nedostane. Vlastně už teď byl celý zadýchaný. Rozhlédl se kolem a vtom v jasném svitu měsíce pře úplňkem zahlédl špalek a v něm zaraženou sekeru. Rychlost a chladnokrevnost vlastního uvažování ho příjemně překvapila, zato vytahnout sekeru ze špalku byl oříšek. Musel s ní viklat a páčit, než konečně povolila. Vydýchával se a svíral topůrko v drobné pěsti. Pak sekeru schoval pod fěrtoch. O tom, že by mohl jít zneškodnit psy, ani nepřemýšlel, ti mu nic neudělali a vlastní smečku přímo miloval.

Pomalu nakráčel zpátky do domu a tiše přicupital až k sedlákově pokoji. Tam zlehka zatlačil na dveře, vešel a stejně lehce pak za sebou zavřel. Snažil se působit jako dívka laškující s někým pohledným.
Sedlák pro ně zapálil hned několik svící, které rozestavěl po nábytku. Sám ležel na bytelné posteli mezi přikrývkami a kožešinami. Byl zřejmě dočista nahý, ale spodní část těla měl naštěstí zakrytou. Rolandovi úplně stačilo, že se musí dívat na povadlá ramena a nepěkné znaménko nad bradavkou. Oba se na sebe culili a tu se sedlák v posteli lehce napřímil, odhalil zarostlý podbřišek a natáhl směrem k Marii paže v naději, že k němu děvče přiskočí. To Roland neměl v úmyslu, místo toho v dostatečné vzdálenosti obcházel postel směrem k horní pelesti.
„Mám pro tebe překvapení, Edgarku. Zakryj si oči,“ promluvil sladce. Sedlák neměl žádné podezření a hned si je zakrýval dlaněmi.
„Dej si přes hlavu košili. Musím to chvilku chystat a ty nechtíc vykoukneš a celé mi to pokazíš,“ promluvil ještě sladčeji a hodil mu košili, jež ležela přehozená přes okraj dolní pelesti.
Sedlák nejspíš věřil, že se děvče hodlá vysvléct a hlavu si omotával s neskrývaným nadšením. Roland zatím došel na vhodné místo. Vytáhl zpod zástěry sekeru. Rozpřáhl se jak nejvíc mohl a vší silou udeřil. Sedlák ani nevykřikl, ostatně byl důkladně zabalen a tak se ozvalo jen tlumené zakňučení. Jeho tělo se částečně sesunulo a překotilo na bok, v tom, aby se položilo, mu zabránilo topůrko do lebky zaklesnuté sekery. Košile nasákla krví, ta začala odkapávat až stékala ve stružkách a máčela kožešinu pod sebou. Roland se zadíval na své dílo. Štastný nebyl, žádný pocit vítězství či zadostiučinění se nedostavoval, jenže litovat také nemohl. Ten vdavky rádoslibující obejda mu nedal moc možností. S odporem sledoval jeho ruce stále sebou rytmicky škubající ve smrtelné agónii. Znechucený tímto výjevem odvrátil zrak a rozhlédl se po místnosti. Malovaná truhlice, umně vyřezávaná skříň, za takovou ložnici by se nemusel stydět leckterý šlechtic. Blesklo mu, že tu mohou být cennosti, které mrtvému stejně k ničemu nejsou a jemu by se hodily, aby se dostal domů a zjistil, co je s jeho tělem, proč se mu tohle přihodilo a jak to zvrátit.

Otevřel truhlici a hned narazil na dlužní úpisy. Ty mi jsou k ničemu, pomyslel si a hodil je na zem. Pak jeden zvedl, krátce se začetl a musel se pousmát. „Nejsem jediný zloděj v místnosti,“ zašeptal si potutelně a listina podruhé putovala na podlahu. Nemusel hledat příliš dlouho, v truhlici ležel nejen váček stříbrných mincí, ale i několik zlatých prstenů a mistrovsky vyvedená dýka. Roland si všechno pečlivě uložil do zástěry a sfoukl svíce. Opatrně otevřel a vyšel do chodby. Už se viděl venku, když si všiml, že v rohu někdo stojí. Krev mu ztuhla v žilách, viděl se s oprátkou na krku.
Zaslechl tiché: „Mrcho!“ A už byl slyšet jen tlumený pláč a bosé nohy, jež po prknech mířil někam na druhou stranu stavení. Byla to pihovatá Anna, která o vraždě a loupeži neměla nejmenší tušení a pokud si právě utíkala do komůrky pobalit, pak se o nich ani nedověděla.