Převtělený IV

V nivách kolem oproti včerejšku klidného, nezkaleného toku se líně převalovaly tu slabší, tu silnější chomáče vodních par. Roland je nevnímal, nenaslouchal zurčení řeky, nezajímal ho ani svěží noční vzduch ani mokrá stébla trávy a rákosu, jež se dotýkala jeho bosých nohou. Věděl kudy jít, nespěchal, přesto k mlýnu dorazil drahnou dobu před rozbřeskem. Podíval se po okolí a odvážně vylezl nahoru na seník, ze kterého měl k mlýnu dobrý výhled. Tam se zavrtal hluboko do jetelinou vonící kupky a usnul. Tentokrát však nespal klidně a bylo by vlastně s podivem, kdyby tomu tak bylo. Z nepříjemných snů se probral až za světla. Vykoukl ven a hned zahlédl Kaspara, jak sedí vedle náhonu a opravuje pytle.

„Hej, ty! Nech to a pojď sem,“ zavolal. Kaspar zvedl hlavu a když ho zahlédl, celý se rozzářil úsměvem. Rychle však znejistěl, shodil z klínu rozešitý pytel a pospíchal dolů pod seník.
„Ty jsi tu spala? Co tu děláš? “ vyptával se. Roland zatím seskočil z poslední příčky řídkého žebříku.
„Nesu ti tu tvou kacabajku. Hoď si to na sebe, sbal si, co potřebuješ, a jdem!“
Kaspar na děvče nevěřícně vyvalil i jindy dost velké oči.
„Kam? On je jarmark?“
„Žádný jarmark. Zabil jsem sedláka a ty musíš pryč se mnou, protože nás Anna viděla spolu přicházet.“
Kaspar nasucho polkl: „Ty jsi zabila sedláka? Proč? Já mu nic neudělal. Nechápu tě. Co Anna viděla... proboha, Rolande, co to... “
„Uklidni se. Nemůžu za to. Sedlák se na mě vrhnul, tak jsem ho vzal sekerou. Ostatně za to částečně můžeš ty. Dobře jsi věděl, jakej je.“
„To není pravda! Na mě se nikdy nevrhnul a že jsem tam něco pytlů nanosil...“

Na tržnicové dohady neměl Roland náladu. Věděl, že vzájemné nepochopení je i jeho vina, protože zrovna nedokázal nic z toho, co se mu přihodilo, klidně popsat a vysvětlit. Připadal si hloupě. Dřív se mu takové věci nestávaly. Teď si přišel naštvaný a roztěkaný. Sám pořádně netušil proč. Najednou se v sobě vůbec nevyznal. Měl chuť začít křičet.
„Víš co? Dělej, jak myslíš! Klidně si tu zůstaň, ať si tě oběsí, nebo si v tom mlejně třeba shnij. Já jdu!“ zavrčel a dal se na pochod. Kaspar zamyšleně sledoval vzdalující se pozadí té neobyčejné dívky a když mu téměř zmizela z dohledu, rozeběhl se za ní: „Rolande, stůj!“
„Nekřič, troubo. Ještě někdo uslyší, jak se jmenuju,“ vynadal mu.
„Půjdu s tebou. Jen nevím, co strýček a mlýn, když odejdu...“ povzdechl si a tvářil se, že nad tím hloubá, aby nevypadal až příliš lehkovážně.
„Skutečně ti na mlýnu a strýci tak strašně záleží?“
„Když tak nad tím uvažuju, vlastně ani ne. Strýc je starý blázen, kolikrát se mnou i týden nepromluví, a mlýnu se vždycky někdo rád ujme,“ usmál se. „Jen si zaběhnu pro pár nezbytností a hned jsem zpátky, počkej na mě.“
„Hlavně nenápadně. Ne aby tě napadlo se loučit, nebo podobná hloupost,“ varoval ho Roland a pomalu pokračoval pěšinkou podél proudu. Věděl, že ho Kaspar bez problémů dožene. Ten se zanedlouho přiřítil s malým ranečkem a hromadou otázek.
„Čím že jsi to zabila sedláka? Jsi si jistá, že je mrtvý? Třeba jen omdlel, to se občas stává...“
Roland se zlovolně zašklebil, což na jeho nové tvářičce působilo doslova rozkošně: „Má sekeru vraženou do temene sroro až k toporu. Ale můžeš ho jít křísit.“
„A to se nebránil? Jak jsi to udělala, takhle skolit chlapa?“
„Musel jsem mu říct, že ho miluju a poprosit, aby si sám zavázal oči.“
„Vážně? A on tomu věřil? To mě mohlo napadnout, že ženská sesumíruje pořádnou lest,“ řekl bezděčně. Vtom ho Roland popadl pod krkem za cípy šátku, cloumal s ním a přitom na něj řval: „Co ty o tom víš? Myslíš, že mě to sumírování těšilo?“
Kaspar se tím zdál poděšený.
„Nevím o tom nic, nechtěl jsem tě rozčílit, víš... promiň.“
Roland náhle ucítil prudkou křeč v břiše. Pustil se šátku, dřepl si a schoulil se do klubíčka.
„Pihatá Anna mě ze samé žárlivosti otrávila. Vidíš, co jsi způsobil?“ láteřil a do očí se mu kvůli bolestem draly slzy.
Kaspar netušil, co má dělat. Začal se omlouvat a konejšit, jenže to nebylo nic platné. Naopak se zdálo, že čím víc se snaží být milý a chápavý, tím se situace zhoršuje.

Jakmile křeč ustoupila, šli zas dál. Brzy však museli stavět a tak pořád dokola, protože Roland se co chvíli svíjel v bolestech. Na pravý důvod svého trápení přišel, až když si odskočil. Nelíbilo se mu to naprosto stejně jako domnělá smrtelná otrava a z té měl coby následník trůnu hrůzu od dětství. Došlo mu, že věk děvčete odhadl nepřesně, protože byla tak drobná a hubená.

„Nebyl to jed, krvácím,“ prohlásil, když se vydral z podrostu pod strání k písčitému břehu, na němž na něj čekal Kaspar. Toho zpráva pochopitelně znepokojila.
„Odkud? Jde to zastavit?“
„Jde, ale pomohlo by to stejně jen na děvet měsíců.“
Kaspar nejdřív nechápal, pak se zakuckal.
„Jen se nezadus. Dej sem ten hloupej šátek a jdi pro dřevo, musím si odpočinout.“
Chlapec kývl a hned si ochotně šátek rozvázal. Až když ho Rolandovi podával, napadlo ho zeptat se, k čemu ho chce.
„Hádej, ty chytráku,“ opáčil.
„To ne, ten je po mamince!“
Roland ho probodl pohledem, ale dřív než stačil promluvit, si to Kaspar raději rozmyslel.
„Tak když to jinak nejde...“
„Nejde, pokud nechceš chodit bez košile... mysli na to, že já trpím víc!“
A Kaspar na to myslel a nezapomínal ani během sběru klestí. Cítil skutečnou lítost. Všeho toho vzrušení na něj bylo moc naráz. Často si říkal, jak je jeho život jednotvárný, lhostejno zda středa nebo neděle, červen nebo říjen, a teď je tu s dívkou jménem Roland, co vypadá jako Marie, zabila sedláka a krvácí z míst, o kterých slýchal jen rozporuplné, nejasné zvěsti. Nevěděl, co si o tom všem myslet a některé z těch věcí si neuměl ani představit. Třeba hlavu sedláka se sekerou zaklesnutou po topůrko, nebo osud maminčina šátku.

„To je dost, že jdeš,“ přivítal ho Roland, když se vrátil z lesa. Nad krajinou už se smrákalo. Udělali si na břehu malý ohýnek, ale měli hlad a Roland navíc nepříjemnou předtuchu, že mu šátek nebude stačit. Zatracený ženský tělo, pomyslel si. Je pomalý, slabý a teď ještě tahle otravná nechutnost. Nechtělo se mu znovu zabřednout v sebelítosti. Snažil se otočit list.
„Takhle se daleko nedostaneme, musíme si koupit koně. Nejdřív se ale musíme dostat přes řeku na druhý břeh. Tuším, že má rodná zem leží tam.“
„Tak zítra přeplaveme,“ navrhl Kaspar a Roland protočil oči v sloup.
„Občas si říkám, že nejsi zas tak hloupej a pak z tebe vypadne tohle. Copak já to můžu přeplavat tímhle,“ nastavil mu ruce před tvář, „a s tímhle,“ ukázal si do rozkroku.
„Tak si půjčíme loďku od rybářů. Spíš by mě zajímalo, za co chceš koupit koně,“ zasmál se.
Roland vstal, chvilku se přehraboval ve fěrtochu a pak mu před nos nastrčil hrst plnou stříbrňáků.
Kaspar se nadechl a otevřel pusu, aby se zeptal. Vlastně mu to celé pořád nedocházelo, nedokázal si představit rozpolcenou hlavu, ani Rolanda se sekerou. Dobře věděl, že mince musely patřit sedlákovi. Odmítal si to připustit, jenže kde jinde než u sedláka s lebkou, jež nikdy nesroste, by k nim mohla přijít. Neptal se, vydechl, sevřel k sobě rozevřené čelisti a do rána bylo ticho.