Převtělený V

Vlažné červnové noci na druhém břehu, daleko za kopci a údolími, za palisádou a silnými, kamennými stěnami, sestupovala po točitých schodech žena v šatech z černého brokátu. Před ní kráčela stráž. Ve světle loučí, se co chvíli zaleskly tmavé safíry na jejím náhrdelníku, stejně jako zlaté kadeře dlouhých vlasů.
Hlavu nesla hrdě vzpřímenou. Měla jemnou, ušlechtilou tvář, ale pohled tvrdý a plný hněvu. Plavně prošla kolem výklenků plných zrajícího sýru, bez povšimnutí minula řady vzorně vyrovnaných sudů a pokračovala spletencem chodeb dál, dokud se nedostala až na samý konec té nejdelší z nich.
Po celou dobu třímala klíč, kterým odemkla velký zámek na řetězu, jenž jistil vlhkosti pokroucené dveře. Když padající řetěz zarachotil o dlážku, otočila se ke strážím.
„Běžte, dnes už vás nepotřebuji."
Počkala až zmizí z doslechu a pak pomalu otevřela. Za dveřmi stál ušmudlaný, do světla mžourající muž, oblečený v dlouhém rouchu, co svou zdobností prozrazovalo, že ani on původem a postavením nepatří mezi spodinu. Vznešenost a půvab by mu však zůstaly cizí, i kdyby zrovna nestrávil hezkých pár hodin zavřený ve sklepní kobce. Čekal na její ortel a ona si jeho lehce čitelné napjetí vysloveně užívala. Nahnula hlavu ke straně, zkřížila ruce a špičkou střevíčku si začala rytmicky poklepávat.

„Máš štěstí, Norberte. Vztek mě už trochu přešel a proto ti dám volnost, i když si ji nezasloužíš."
„Děkuji, madam," uklonil se, aby hned nato poklekl a zuřivě jí zlíbal celé zápěstí.
„Přestaň! Dobře víš, jak tohle nesnáším," odstrčila ho a otřela hřbet ruky o vzácnou látku své suknice.
Muž vstal, klaněl se a couval chodbou, aby byl co nejdřív pryč. Nemohl se dočkat, až se zas nadechne čerstvého vzduchu. Žena se vydala v jeho stopách. Šla sice o dost rychleji, ale zastavovala se se zhášedlem u všech loučí, které míjeli.
Opatrně k ní promluvil: „Nic není ztraceno, Elizabet. Stačí jen získat další víno z grálu a kouzlo opakovat."
„Nic není ztraceno? Jak to můžeš říct?" rozčílila se. „Ta holka, co je v něm, ani netuší, jak se jmenuje cokoli poblíž vesnice, kde žila. Podle čeho ho mám najít? Chtěla jsem Rolanda ztrestat, ale ne ho rovnou zabít!"
Muž raději zrychlil krok.
„Ji... ji... jistě není mrtvý," zakoktal se.
„Jak dlouho si myslíš, že bratr přežije v těle zavšivené venkovanky? A co to může být za život?"
„Určitě se sem vrátí sám. Možná to bude pár let trvat, ale uvidíte, jednou se shledáte. Potom to už nějak zařídíme. Teď musíme počkat na úplněk a najít hocha s čistým srdcem, jak jsem říkal..." vysvětloval ve snaze ji trochu uklidnit. Zatím postoupil pozpátku až ke schodišti a neustále se ukláněl.
„Hocha, hocha, pořád jenom hocha... to i ta kouzla potřebují koule, aby fungovala! Už když mi bylo sotva deset let, vytvořila jsem otci mapu. Obkreslovala jsem ji týdny bod po bodu a víš co on? Pěkné děvenko, ale tobě to k ničemu není, raději se usmívej, ať se brzo vdáš. Mou mapu ani nevzal s sebou na cestu, protože jí nevěřil... ," povzdechla si a na chvíli se odmlčela. „Ani nemůžu sednout na koně a Rolanda hledat, protože, ač jsem nejlepší jezdec v kraji, zákony mi to prakticky znemožňují."
„Má paní... můj jediný pane! Máš právo sedět v sedle, máš právo střílet, hrát karty... jsi prvorozená, máš právo vládnout!"
„Tak ty zvyky a zákony změň, chytráku. Nesvedeš to. I tohle kouzlo jsi zbabral. Tvrdil jsi, že bílý had je již poslední a přitom..."
„Já tomu skutečně věřil," skočil jí do řeči. „Vsadil bych na to krk. Nikdy by mě napadlo..."
„Ještě teď mě brní celá paže.“ Vyhrnula si rukáv a ukazovala dvě drobné, ale hluboké ranky. „Podívej, nehojí se! Teď abych pořádala bál a s grálem hledala kašpara, kterému se v rukou sám naplní,“ vzdychla, sňala ze stěny poslední z loučí a vydala se za mužem po schodišti. Zatímco on už raději mlčel, ona se rozhovořila: „Že si ještě někdy promluvím s Rolandem, raději nepočítám, ale musím se aspoň snažit trochu krotit tu hloupou holku. Jen se cpe a válí, takhle brzy udělá z krále hromadu špeku. Navíc nemůžu věčně všem tvrdit, že je nemocný... už mně zas začíná třeštit hlava. Radši mně zmiz z očí, než si to rozmyslím a nechám tě cvičně protáhnou na skřipci."
Muž se naposledy uklonil natolik hluboce, až se čelem téměř dotýkal bot, poté nadzvedl roucho, otočil se a pelášil pryč.
…...

Ráno Roland zjistil, že se svou předtuchou nemýlil a šátek nestačí. Štouchl do Kaspara tlustým klackem tak, aby ho probral.
„Vážně mě to mrzí, příteli, ale budu potřebovat i košili. V nejbližší vesnici ti seženeme novou.“
Kaspar si naposledy otřel ospalek do rukávu a pak se svlékl. Košile skončila na cáry z velké části uložené ve fěrtochu do zásoby.
„Máš to u mě. Opravdu si toho vážím a jednou se ti možná i bohatě odměním,“poklepal ho Roland po holé kůži kolem klíční kosti.
„Možná by můj šátek šel vyprat. Je mi líto ho zahodit, byl po mamince, víš,“ řekl tiše.
„Já ti ho prát nebudu. Nejsem pradlena. Jestli ho chceš máčet, nechal jsem ho támhle v mlází slepenej krví.“ Oba se zachvěli odporem a Kaspar se rozhodl, že šátek raději oželí.
„Stejně by na něm určitě zůstaly skvrny," zabručel si pro sebe.

Vydali se na cestu a doufali, že narazí na něco k snědku, protože začali mít z hladovění mžitky.
Když se za zákrutou vynořil zpoza stromů hostinec, podívali se na sebe a pustili se do běhu.
Kaspar se pak posadil na schůdek před vchodem a vyčkával až dorazí i Roland. Ten se dobelhal celý brunátný.
„Proč tu dřepíš?“ zalapal po dechu. „Už jsme mohli mít objednáno!“ Šťouchl do něj nohou, aby mu šel z cesty a nakročil dovnitř. Než se stačili usadit na lavici, uvítala je jindy bodrá hospodská podezíravým: „Odkud jste? Vás dva jsem tu ještě neviděla!“
Kaspar se jí zrovna chystal odpovědět, že ze mlejna, ale vtom se odhrnul závěs oddělující kuchyni. Tudy se do místnosti linula vůně právě smažených pokrmů a v jejím opojném oblaku vstoupila lepá děva bujných tvarů. Hned sklopila dlouhé brvy řas a zapíchla oříškové oči do Kasparovy odhalené hrudi.
„Pěkná, co?“ šťouchl do něj Roland, zamrkal na ní a úplně zapomněl, že zrovna není ve své kůži, ani ve svých svalech.
„Maminko, nevyptávej se tak každého. Copak jsou to dvě ženské a k tomu jedna zrzavá?“ řeklo děvče, když si uvědomilo, jak na napůl vysvlečeného mládence civí a s ruměncem ve tváři se raději zahledělo jinam.
„Jsme z daleka; Marie a Kaspar- sourozenci,“ řekl Roland.
„Dáte si polévku?“ zeptala se hospodská a když oba přikývli, zaplula za závěs. Krasavice si k nim kradmo přisedla.
„Moc se za maminku omlouvám. Je vyděšená. Ve vedlejší vesnici někdo zavraždil sedláka. Je to k neuvěření, ale prý to byly dvě děvečky. Spolčily se proti němu, zabily ho a pak ho ještě potupně vysvlékly. Jedna má být zrzavá. Takže pokud takovou potkáte, dejte si pozor.“
„Jo zrzavý, to bejvaj pěkný potvory,“ ozval se zarostlý chlapík od vedlejšího stolu.
„On byl celý svlečený?“ vyhrk Kaspar. Děvče se k němu naklonilo, aby se mu mohl podívat za živůtek.
„Byl prý dočista nahatý, ležel ve své posteli se sekerou vraženou v hlavě až po topůrko.“
Kaspar se o obsah její blůzičky pranic nezajímal, zhluboka se nadech, podíval se na Rolanda s němou výčitou a odkráčel od stolu s tím, že si potřebuje odskočit. Roland se pokoušel odhadnout, co se mu zrovna odehrálo v hlavě, ale doufal, že ať už to bylo cokoli, vrátí se aspoň kvůli polévce.
„Tvůj bratr je opravdu hezký,“ nechala se slyšet krasavice. „Nevíš, zda má milou?“ vyptávala se. Ale dřív než mohl Roland cokoli odpovědět, přistála na stole polévka. Hostinská si odfrkla, čímž dceři naznačila, že si má jít po svém a nevybavovat se s hosty. Děvče poslechlo, vstalo a šlo.