Převtělený VI

Kaspar se vrátil, až když se na stydnoucí hrachovce vytvořil škraloup. Roland dávno načal druhý chod.
„To je dost, že jdeš," prohodil k němu a všiml, že si odsedá tak daleko, jak jen může. Zarytě mlčel a tvářil se, jako kdyby u stolu seděl sám. Teprve jakmile hostinec opustili a ušli kus cesty, pronesl:
„Neměl jsem s tebou chodit a lituju, že jsem kvůli tobě přišel o šátek po mamince, ty prostopášná poběhlice."
To Rolanda dopálilo: „Dovol! S tím sedlákem samo sebou nic nebylo, ale i kdybych byl ta nejprostopášnější z poběhlých, co tobě je do toho?"
Kaspar dal ruce v bok a zahleděl se někam do sluncem zalitého obzoru. Mrzelo ho, že nemá měkký rukáv, do kterého by si pohodlně utřel nos.
„Myslel jsem si na tebe, víš. Umíš balamutit a motat chlapům hlavy. Nevím, co se ti dá věřit. Máš pravdu, do tvé prostopášnosti mi nic není a jsem za to rád. Nechci skončit jako ten chudák sedlák!"
„Jak chceš. Dám ti peníze za tu košili a můžeš se vrátit pro svůj hloupej šáteček a pak mazat zpátky do mlejna. Já tě k ničemu nepotřebuju," dupl si Roland a sáhl do fěrtochu pro mince.
„Počkej s tím. Snad jsme se dohodli, že tě dostanu na druhý břeh. To dodržím a pak s tebou půjdu až do Brindu, protože jsem se tam stejně chtěl ještě jednou podívat a navíc si musím někde koupit novou košili, ale buď od té dobroty a už na mě raději ani nemluv."
„Když myslíš," kývl a uvědomil si, jak je rád, že mu pomůže dostat se přes řeku. Osamělé dívce by nikdo loďku nepůjčil a nechat se uprostřed řeky znásilnit paťatým rybářem, kterého jediného po třech hodinách chůze potkali, mu nepřišlo jako nejzářnější vize. Táhla z něj pálenka a nechal se slyšet, že prý má Marienka místo očíček blankytné studánky. Kdyby byl sám, určitě by si podobně přihlouplých lichotech vyslechl podstatně víc.

Hověl si na přídi pramice, žvýkal šťovík a sledoval Kaspara, jak pádluje. Dumal nad tím, že zůstat spolu, je pro něj nejspíš jediná možnost, jak omezit nepříjemnosti do té míry, aby bez úhony přežil a dostal se domů. Pouť by pro něj nebyla bezpečná, ani v jeho vlastním těle, natož takhle. Tušil, že kdyby mu vysvětloval, kým je a sliboval mu slávu a bohatství, byl by za blázna. Jenže jak si ho zavázat?
Do Brindu, jediného města které Kaspar kdy navštívil, vedla přehledná cesta přes louky, pole a lesy. Jet tudy na koni, byli by tam coby dup, ale takhle se plahočili dva dny, během kterých si neřekli jedinou kloudnou větu. Roland po celou dobu přemýšlel, čím Kaspara přesvědčit, aby neodcházel. Jak se tak na něj díval, musel uznat, že jinoch je to ztepilý; svěží pleť, zuby jako šňůra perel, k tomu oči plaché laně... Takové mládence vídal ve větším než vzácném množství jen v kohortě bratrance Ludovíta zvaného Zvoneček, jenž si na podobné panoše neobyčejně potrpěl.
Říkal si, že kdyby se ho Kaspar dotkl, asi by se nepozvracel a v hlavě se mu zrodila spásná myšlenka na oboustranně výhodný obchod.
Jakmile se navečer usadili u ohně, dodal si odvahy a spustil: „Nerad to přiznávám, ale když jsem tvrdil, že tě nepotřebuju, tak jsem se mýlil. Brachu, bez tebe jsem ztracený.“
Kaspar se ušklíbl a zadíval se do plamenů: „Jenže to mě vůbec nemusí trápit.“
„Chápu, měl bys ovšem vědět, že jsem se statkářem skutečně nic neměl. Ani s ním ani s nikým jiným a můžu to i dokázat!“ Všiml si tázavého pohledu a pokračoval. „Prostě se o tom můžeš snadno přesvědčit sám tak, že se mnou dnes strávíš noc. Budu ti po vůli kdykoli a jakkoli budeš chtít, ale slib mi, že mě doprovodíš domů.“
„Počkej, to si o mně myslíš, že jsem zvíře? Řekni, máš ty mě aspoň trochu ráda?“
Roland se zamyslel: „To je široký pojem. Líbím se ti, ne? Tak proč to řešit? Já si myslím, že jsi dobrý společník, dá se s tebou vyjít a musí se ti nechat, že ani vzhledem mě vyloženě neodpuzuješ. Takže tě mám vlastně celkem rád. Určitě tě mám radši, než jakéhokoli jiného muže, na to můžeš vsadit.“
Se svou odpovědí byl tak spokojený, až se usmál. Kaspar se k němu otočil a sevřel mu dlaň.
„Víš, jsi hezká, jenže ta holka z hostince byla o poznání víc. Nezajímala mě, víš, protože na ní nebylo nic zvláštního. Na tobě jsou ty někdy trochu krutý žerty, bystrost, odvaha a nezkrotnost. Jsi úplně jiná než ostatní. Věřím, že mě neklameš. Nechci zneužívat tvou situaci, půjdu s tebou a budu tě chránit, protože toužím po tom, abys mě milovala.“
Rolandovi se svezla čelist. Zavřel pusu, potom vstal, obešel ohniště a přihodil do něj pár klacíků.
„Na tvém místě bych s tím nepočítal. Ty si myslíš, že jsem zvláštní, ale pravda je taková, že pokud je tu někdo divnej, tak jsi to ty. Mně kdyby jakákoliv obstojná ženská tohle navrhla, tak kývnu. Jestli se bojíš, že budeme mít dítě, tak se obávat nemusíš, protože rostou bylinky...eh, to je jedno, prostě nemusíš mít strach,“ přesvědčoval ho. S představou společné noci se za ty dva dny stačil smířit tak důkladně, až se začal na tenhle neobvyklý zážitek tak trochu těšit. Jenže Kaspar byl neoblomný a trval na tom, že bez pořádné lásky nebude nic.
Předtím než usnul se Rolanda na moment dokonce zmocnila panika, že nejen že nikdy nenajde své tělo, ale navíc pak jednoho dne umře jako stará panna.