Převtělený VII

Před polednem třetího dne dorazili do Brindu; menšího města, spíš městyse, s přilehlým prosperujícím koželužstvím a na něj navazující výrobou. Kdyby sem Roland někdy zavítal coby Roland, jistě by si vybral ze zručně opracovaných řemenů a možná by koupil i pěkné sedlo. Dnes si však nemohl dovolit utrácet za to, co by se mu líbilo, a tak vystavené zboží ani zbytečně nezkoumal. Ostatně by bylo trochu zvláštní, kdyby si děvče v onošených šatech obhlíželo ty nejlepší pánské řemeny. Ještě by ho měli za zlodějku.

Zatímco Kaspar zapadl do krejčířské dílny, Roland se přemístil na dolní část náměstí, kde byl dobytčí trh. Na výběr toho tady pochopitelně moc nebylo, leda by sháněl slepici k obědu. Koně prodával všehovšudy jeden handlíř. Měl jich dnes s sebou naštěstí rovných sedm a žádný z nich nevypadal na zdechnutí.
Roland přišel blíž a díval se jim na nohy. Když si otypoval dvojici, kterou by byl ochoten vzít a chtěl usmlouvat cenu, narazil:
„Se ženskými zásadně neobchoduju.“
„Proč? Peněz mám dost!“ naštval se. Handlíř se opatrně sehnul pro něco, co zahlédl ležet na zemi a vykládal:
„Mám s vámi špatné zkušenosti. Ženské si vybírají podle barvy srsti a jejich muži mi je pak vodí zpátky. Ty koně mi vodí, ne ty ženské, ty bych ani nechtěl... Jsou s tím jen nepříjemnosti.“
Narovnal se a protáhl v kříži. Nejspíš si myslel, že zvedl měďák, ale byla to jen rzí potažená hlavička hřebu, kterou odhodil bokem, aby napálila někoho dalšího.
„Já se v koních vyznám dobře. Podle barvy jsem nevybíral...eh... la a co teprv má sestra Elizabeta, kdybyste jen věděl, jak ta koním rozumí.“
„Nebudu se s tebou dohadovat, holčičko. Pochybuju, žes na koni kdy seděla. Však v té sukni dle práva ani nesmíš,“ vysmál se mu a Rolandovi došlo, že za zbytek peněz bude muset koupit vozík, protože přes území, kde jsou zákony striktně vymáhány, by jinak neprojeli. Přitom minulý měsíc hned poté, co usedl na trůn, mohl tenhle zákon zrušit. Mávl nad tím rukou a řekl: „Baby nemají co kde samy poletovat a když je tu takový řád odjakživa, pak nikdy nebyl důvod něco měnit.“
Elizabet se tehdy rozčílila a pohádali se. Ona mu vždycky pila krev. S tichým souhlasem otce se dokonce naučila i střílet a šermovat. Nejhorší na tom bylo, že jí to šlo a bavilo víc než jeho. Na smrtelné posteli mu otec řekl:
„Kdyby byla Elizabet muž, pak se o království nebojím. Jenže když vidím tebe, mám strach navždy zavřít oči.“
Vždycky sestře nadržoval. Nechal jí čmárat mapy a celé dny ležet v knihách, zato k vdavkám ji nikdy nepřiměl. Přitom je pěkná a dobře vyženěný spojenec by se zemi hodil.
To zbytečné vzdělání jí moc stouplo do hlavy. Po otcově skonu se začala chovat, jako kdyby ji jmenoval dvorním rádcem pro všechno. Pokud jí něco neodkýval, nedalo se s ní vydržet. Ano, možná to minulý týden trochu přehnal, když jí zakázal mužské kratochvíle a dal jí ultimátum, že se buď vdá, nebo pomaže do kláštera, kde se s čumákem zabořeným do knih může třeba zahrabat, ale neměla ho věčně otravovat...

Roland se ponořil hluboko do vzpomínek. Přestal vnímat okolí a neuvědomoval si, že se pořádně dlouho nepohnul z místa a hledí kamsi mimo tento svět. Handlíř na něj mezitím začal křičet: „Táhni mi už od těch koní, mám tě snad vzít potěhem?“
„To si zkus a uvidíš, co s tebou udělám já,“ ozval se za nimi Kaspar oblečený ve zcela nové, běloskvoucí košili. Roland se sice ihned probral z vytržení, ale bylo pozdě, protože handlíř si to nechtěl od takového holobrádka nechat líbit a už byli v sobě. Kasparovi se ho sice podařilo pořádně vyválet po zemi i v koňských koblihách a vyrazit mu pár beztak bolavých zubů, ale ani jeho nová košile nezůstala bez poskvrny. Navíc odešli s nepořízenou, protože handlíř by jim už neprodal z koně ani klobásu.

„Jak daleko je odtud další město?“ zeptal se Roland a Kaspar jen pokrčil rameny.
„To byl ale neřád, dobře žes ho zbil. Prý všechny ženy nakupují jen podle barvy. Netvrdím, že některé naivní nejsou, ale i mezi muži se najde dost těch, co volí zvláštně. Každý by měl mít právo koupit si koně třeba i podle vemene, když bude chtít...“ řekl rozhořčeně a provinilým tónem dodal: „ ...a jezdit na něm.“
Kaspar mu přitakal: „Nechápu, proč taková omezení. Snad jen kvůli nim bych holkou být nechtěl, víš. Nebuď z toho smutná. Pojď, vezmu tě do toho kostela, abys viděla tu sošku,“ navrhl. Roland souhlasil, sice na ono světové veledílo nebyl ani trochu zvědavý, ale půl hodiny zdržení mu už vlastně nemohlo vadit.