Převtělený IX

Cesta dál pěšky ubíhala jen pomalu a jak noc střídala den, týden uplynul.

„Nožka nožku na paloučku, lesní žínky v těsném hloučku. Střež se jejich pohledu; rety jejich jsou tak sladké, jsou tak rudé, žhavě žhnouci, od třešní a od jedu...“ notoval si Kaspar vesele znějící, leč poněkud ponurou píseň. Roland jeho zpěvnému hlasu snadno navykl, líbil se mu. Někdy neodolal nutkání a tajně si potichu broukal spolu s ním.
Náhle však píseň skončila a chlapec zvedl hlavu, aby se podíval vzhůru k nebesům.
„Žene se sem pěkná bouřka, víš, měli bychom si najít úkryt.“
I Roland se otočil k obloze z části azurové z části šedočerné.
„Žádný strachy, Kaspare. To se přežene za těmi kopci.“

Jenže nepřehnalo a zemi za nedlouho skropily první velké kapky. Bylo zřejmé, že přijde průtrž a pokud nechtějí skončit promočení na kost, měli by si vcukuletu někam zalézt. Zrychlili krok do běhu. Setmělo se. Kapek kolem nich přibývalo až padaly tak hustě, že bránily jasnému výhledu.
Se štěstím se dostali pod skalní převis, ale oděv už měli tou dobou mokrý skrznaskrz. Pod převisem na ně sice nepršelo, ale profukovalo tu. Začali se třást a drkotat zuby. Aby se zahřáli, přitulili se k sobě. Roland cítil, jak ho chlapec v náručí příjemně hřeje. Určitě si dokázal udržet v těle mnohem víc tepla než on.

Moc dobře si uvědomoval, co taková blízkost děvčete může udělat. Sám to párkrát zažil. Říkal si, že má teď skvělou příležitost k tomu ho svést. Aspoň se pořádně zahřejí a on si to jednou zkusí z druhé strany. Od posledně mu to nepřestalo strašit v hlavě. Kaspara při té příležitosti může trochu zasvětit a naučit pár dobrých triků, které se sám na ženských učil léta, což by se tomu vesnickýmu moulovi ze mlejna mohlo jednou hodit.
Pevněji se k němu přivinul a lehce se třel o jeho hruď jako mrouskající kočka. Nasával přitom z jeho kůže vůni sena, v němž nocovali. Slyšel jak divoce mu bije srdce, vnímal ho, jako by bylo jeho vlastní. Dařilo se, protože začal dýchat přerývaně vzrušením. Už ho skoro měl. Když lehce posunul a zvedl nožku tak, aby se ho stehnem mohl dotknout v rozkroku, Kaspar sebou cukl a odtáhl se: „Tohle je příliš blízko pro někoho, kdo mě nemá rád, nebo že by?“
„Kdybych byl jakékoli jiné děvče, byl bych z tebe určitě blázen.“
„To neposoudím. Jiné mě nezajímají, víš.“
Roland se otevřenou dlaní pleskl do čela.
„Jsi naivní. Tolik je po světě krásek štíhlých i buclatých, světlých, tmavých, rezatých i těch v barvě ebenu... Takovou jsi ještě ani neviděl! Když máš štěstí můžeš jich mít i několik najednou a ty vyvádíš alotria kvůli jedné vyzáblé...“
„Občas mluvíš jako starý obšourník,“ přerušil ho.
Roland se nadechl. Bude mi pětadvacet, starý se necítím, jen jsem toho hodně stihl, pomyslel si. Pak se loktem opřel o skálu a pokračoval.
„Já to s tebou myslím dobře, příteli. Kdyby pro mě bylo tak snadné dát ti lásku, jako dát ti tělo, tak...“
„Co ti na mně vadí? Změním se... nebo se aspoň pokusím změnit.“
„To není tebou. Důvod je ve mně. Jednou to možná pochopíš,“ řekl sklíčeně a doufal, že až bude znovu králem, zasype ho penězi, soškami ze dřeva i z kamene a sošnými ženskými a vším, co bude chtít.
„Možná bych to pochopil už teď,“ promluvil Kaspar a kdesi v dálce zaburácel hrom.
„Pokud brzo neumřeme, což je mimochodem taky výborná a dost pravděpodobná možnost, zjistíš o mně nevyhnutelně něco, co se ti nebude líbit. Takže bys měl žít tím, co je teď, nečekat, nedoufat a hlavně příliš nemilovat!“
„Vlastně se bojíš, že já potom nebudu mít rád tebe. Pak tedy počkej a přesvědč se,“ uzavřel Kaspar.
„Ale tak to není, pitomče!“ vykřikl Roland a vzteky udeřil hlavou do kusu šutru, který měl před sebou, což ho pořádně zabolelo.

Přeháňka potom začala pomalu slábnout, co nevidět vysvitlo slunce a kaluže se vpily do vyschlé půdy tak rychle, jako kdyby žádná průtrž mračen ani nezačala. Zato boule na Rolandově čele vydržela až do večera.

Roland nebyl sám, kdo si na své tělo a nové postavení zvykal. Ditka začala přicházet na to, že být králem umožňuje víc než jen vyžádat si jídla, co hrdlo ráčí, což začalo princezně Elizabet nahánět husí kůži. Snažila se být milá a zabavit ji. Chodila s ní na procházky, ukazovala jí hezké obrázky, šperky, různé cetky a jiné zbytečnosti, učila ji tančit, předčítala z knih a všechny hloupé nápady se jí snažila vymluvit. Byla z toho unavená a Dita každým dnem smělejší. Jednou ji dokonce z královské komnaty málem vykázala, když od ní nedostala to, o co si řekla. Elizabet měla strach, že pokud s grálem neuspěje nejpozději do třetího plesu, můžou začít pořádné trable.
Pokud totiž Dita zjistí, že její moc je téměř neomezená, může se okamžitě rozpoutat hrůzovláda kterou nikdo nepamatuje. Potom by bylo nutné bratrovo tělo radši odklidit, což by ovšem znamenalo zase jiné, dosud netušené, problémy. Elizabet navíc ve skrytu duše doufala, že má Norbert pravdu a bratr se dokáže dostat zpátky domů. Nechtěla o jeho tělo přijít.
Až Rolandovi dojde, že za tím, co se stalo, stojí ona, bude mít pořádný vztek. Možná ji nikdy nepochopí, natož aby jí odpustil. S tím se ovšem smířila předem a proto jí to příliš netrápilo, jenže nechtěla vypadat neschopně, jako někdo, kdo zmotal kouzlo a nakonec přišel o tělo a postavení, o nějž tolik usiloval.
Tohle mu totiž předvést nechtěla.

„Jsem silný chlap. Zvládnu to!“ říkala si ráno, když v zrcadle sledovala svůj strhaný výraz a nasazovala si safírové náušnice. Pak si nechala přivolat osobního poradce, hraběte Norberta.
Ten se vždy rád chlubil tím, že je potomkem starého rodu, majícího ve svém středu mnoho význačných okultistů a mágů. On sám ale před dvorem nepředvedl nikdy nic, co by se dalo považovat za kouzla, ač ho k tomu Roland na nejedné slavnosti posměšně vyzýval.

Během jemné masáže kruhů pod očima, jež vznikly během posledních dní, se na něj Elizabet vážně podívala, odložila veškerou noblesu a pravila: „Asi jsme se na to měli vysrat!“