Převtělený XI

Konečně se jim podařilo zakoupit párek statných valachů i s vozíkem. Cena byla mírná, přesto již mnoho peněz nezbývalo.
Jejich výprava se tím stala pohodlnější a o mnoho rychlejší. Kudy se jede k Sedmihorsku, se ptát nemuseli. Roland dobře věděl, kudy se dát. Vybavovalo se mu, kde leží hory, neprostupné lesy i bažiny, skrz které by neprojeli. Názvy na rozcestích se mu zdály více než povědomé, protože je znal z Elizabetiných map. Vždy se mu ráda chodila chlubit s každým nově vyvedeným nápisem a značkou. Tehdy by nehádal, že mu to bude k něčemu dobré.

Minuli několik vesnic a podvečer se dostali do blízkosti města. Protože zatoužili po občerstvení i po lidské společnosti, zastavili vedle místní krčmy.

Všimli si, že zde panuje více než živá nálada. Roland zpozorněl a naznačil Kasparovi, aby zůstal ticho, protože lidé mluvili o novinkách na královském hradě.
Kdosi hlučně vyprávěl, že král už delší dobu nepořádá žádná zasedání a věnuje svůj čas pouze sestře. Prý se spolu od rána prochází zahradami a špitají si, nebo jsou hodiny zamčení sami u něj v komnatě. Dokonce se začali společně i koupat.
„Nevykládej! Princezna pořádá plesy, kde si hledá ženicha,“ ozvala se žena v neforemné čapce.
„Šaráda na zmatení veřejnosti. Však každého nápadníka odmítá. Ti dva spolu mají ejcest!“
Roland se zakuclal. Pak se obrátil na pořízka, který vedl nejvíc řečí.
„Prosím? Cože spolu mají?“
„Mají ejcest. To je mezi těmahle normální, že se berou mezi sebou.“
„Podívejte, dobrý muži, jejich rodiče, ani prarodiče nebyli příbuzní a jestli ejcestem myslíte incest, tak mi veřte, že nehrozí.“
Vesničané na chvilku zmlkli, nemělo to ovšem moc dlouhého trvání.
„Kdo jsi, že o nich tolik víš? Tady Borkova neteř pracuje přímo v paláci, takže to má z první ruky. My tady o nich víme úplně všechno. Víme i o tom, když se král netrefí do nočníku!“

Roland pocítil lehké trapno. Občas se holt netrefil a jindy zas o něj zakopl, to se prostě stává i větším panovníkům. S dalším přesvědčovaním to vzdal. Nechal je mlít si svou, vysrkl obsah misky, chleba hodil do fěrtochu, zaplatil a šel napřed. Jak tak postával u vozu a čekal, rozjímal o tom. Zajímalo ho, co se asi může dít doma. Elizabet si už jistě musela všimnout, že on není on a teď se to podle všeho snaží ututlat. Snad ji nenapadne falešného Rolanda zavraždit, protože pak by se nemohl do svého těla vrátit. Jenže je dost možné, že v dívčím těle uvízne navěky tak jako tak.

Z hloubání ho vyrušil Kaspar. I on se podivoval nad skutečností, že o královské rodině tolik ví a má potřebu se jí zastávat.
„Tvoje maminka asi musela být do krále zamilovaná, když ti dala královo jméno,“ usoudil.
„Eh... to by se musela zakoukat do dítěte. Král není stařík. On je mladý a k tomu urostlý, hezký, statný. Podle dvorních dam má líbivou, souměrnou tvář a o jeho krásných, zelených očích, posazených tuze daleko od sebe, píšou milostné verše...“ popisoval se.
„Tys krále skutečně někdy viděla?“
„Ano, nesčetněkrát. Je to kus chlapa, asi takhle,“ ukazoval svou přibližnou výšku a naznačil i rozpětí ramen. Kaspar pokýval hlavou na souhlas, že král je pořádný kus chlapa, ale nadšeně se netvářil.
„Že sis začala říkat jeho jménem, protože si na něj myslíš?“
Roland obrátil oči v sloup, vyhoupl se na kozlík a trhl otěžemi. Kola se dala do pohybu a Kaspar rychle naskočil vedle něj. Dožadoval se po něm vysvětlení, jenže kloudné odpovědi se už nedočkal. Zavládlo napětí, jež se Roland snažil překlenout veselými příběhy hned o tom a pak zas o tamtom, ale nebylo mu to nic platné. Měl neskutečnou chuť položit karty na stůl, ale děsil se toho.