Převtělený XII

Jízdmo se začali blížit svému cíli. V paláci zatím proběhl další ples se stejným výsledkem a Dita se skutečně stávala nebezpečnou a nezvladatelnou. Tu chtěla zpátky své dívčí tělo a dostávala záchvaty zuřivosti, kdy rozbila na co přišla, tu si zase poroučela tanečky hradních stráží, či tříbarevného králíčka na hraní; ber, kde ber. Elisabet upnula poslední naději ke třetímu plesu.

Poslové a vyvolávači roznášeli do všech stran zprávu, že pojme za muže hocha s dobrým srdcem, ať je jakéhokoli původu a kdejaký mládenec hned rušil zásnuby v naději, že právě on je tím dobrákem, kterého krásná princezna hledá.

Na cestách vedoucích do středu Sedmihoří přibylo jezdců i vozů mířících na onen záhadný bál. Roland a Kaspar však nikde na dlouho nestavěli a s nikým příliš nehovořili, takže neměli o ničem z toho ani ponětí.
Kaspar měl stále za to, že je Roland zamilovaný do krále a byl kvůli tomu podrážděný a smutný. Roland to věděl a chtěl, aby se co nejdřív dostal domů, chlapce za službu po zásluze odměnil a netrápil ho víc, než bylo nutné.

Zrovna projížděli lesem, všude, kam oko dohlédlo, jen stromy, ticho, horko, nikde se nehnul ani list a náhle se všechno zdálo zmatené; tak zběsile rychle se to událo. Z křoví vyběhlo šest, sedm, možná i osm mužů a zatarasili průjezd. Koně se vzepjali a vůz se téměř překlopil.
Ti muži byli loupežníci. Roland si je vždy představoval coby po zuby ozbrojené hromotluky, jenže tihle vypadali jako běžní vesničané, jen měli přes obličej uvázaný hadr nebo šátek. Nejspíš to skutečně byli obyčejní chalupníci, co se prostě rozhodli si trochu přilepšit, když teď kolem projíždělo tolik ženitbychtivých i s velkou částí svého majetku.
Dvojice zakuklenců hned přiskočila ke straně vozu, kde seděl Kaspar a strhla ho do příkopu. Hoch se jim srdnatě bránil a proto se na něj vrhl ještě třetí a čtvrtý.

Roland pevně sevřel otěže. Měl šanci jimi zprudka švihnout a kolem těch zbývajících projet, ale nemohl tam Kaspara nechat. Viděl, jak muži vzpouzejícího se chlapce bijí. Dostal strach, ale víc o něj než o sebe. Muži zatím jeden na druhého pokřikovali: „Ještě ta holka.“
„Podívej se, co vezou!“
„Držte ho pořádně.“
Sledoval, jak přítel dostal ránu pěstí pod žebra, kopanec až upadl a nádavkem ještě několik pořádných políčků. Usoudil, že bude rozumnější zkusit s nimi spolupracovat. Seskočil z kozlíku raději sám a podal tomu, co se k němu blížil, fěrtoch.
Loupežník z něj vyklepal poslední stříbrňák, pár drobných, kus chleba, zbytek Kasparovy staré košile a sedlákovu dýku. Naštěstí Rolanda nešacoval. Řekl jen: „Hodná.“ Sebral, co se mu hodilo, a nechal ho být.

Další z mužů ostatním oznámil, že pod plachtou nic nevezou, načež do vozu kopl, až lehce nadskočil. Zbývající šacovali stále se vzpírajícího Kaspara, potom mu dost nevybíravě svázali ruce a nacpali roubík. Museli už vědět, že u sebe nic nemá, jenže je naštval.
Jeden z nich vytáhl kudlu a máchal mu s ní před obličejem.
„Však počkej, hošánku!“ vyhrožoval.
Rolanda přepadla tíseň. Vykřikl:
„Neubližujte mu! Vemte si vůz, naše koně, vemte si cokoli, ale neubližujte mu!“
„Nejsme žádní mordýři, slečínko, a ty neblbni, vždyť jsou to ještě děcka,“ umravňoval komplice ten, co se zřejmě považoval za hejtmana.
„Nech toho kluka.“
„Nic nemají. Jdeme,“ volali na něj i zbývající.
„Ten hajzlík mi rozbil nos. To mu nedaruju!“ okřikl je.
„Tak se mu odvděč, ale neřezej do něj,“ radil mu hejtman.
Muž se dlouho nerozmýšlel, sundal si opasek a za pomoci dalších dvou kumpánů Kasparovi stáhl kalhoty a ohnul ho přes koleno.
„To abys příště věděl, chlapečku,“ smál se. Sice ani Kaspar ani nikdo jiný netušil, co by vlastně příště vědět měl, ale na tom asi nesešlo.
Roland se snažil předstírat, že se na nedívá. Litoval ho, ale když bylo dokonáno a lupiči dílem na odchodu, nemohl se udržet a pusa se mu sama rozjížděla do smíchu. Doufal, že si toho Kaspar nevšimne, musel ho totiž rozvázat a tušil, jak se teď cítí.

„Přišli jsme o zbytek peněz,“ povzdel si, aby řeč nestála, když si Kaspar natahoval kalhoty. Všiml si, že má v očích slzy a ze soucitu ho poplácal po rameni.
„Nic si z toho nedělej.“
Kaspar uhnul a vyčítavě se na něj podíval: „Vím, že ses koukala, víš. Nemluv o tom, prosím.“
Roland mu chtěl zvednout náladu a vysvětlit mu, že se před ním nemusí cítit špatně.
„Co jsem tak viděl, tak by ti ty věci mohl závidět i král,“ uchechtl se.
„Prosil jsem, abys...“ zakroutil hlavou, narovnal se, oprášil a naskočil na kozlík. Roland ho nasledoval. Nevěděl, co má říct, ale mlčet prostě nedokázal. Pocity se v něm mísily; strach, vzrušení, škodolibý smích i pochopení a lítost...
„Hele, mohlo to být i o dost horší, kdyby je třeba napadlo strkat ti do pozadí šišku, nebo něco podobnýho.“
„Škoda, žes jim neradila!“ odsekl a pobídl koně. Roland už raději mlčel, jen občas mu při vzpomínce na výprask zacukaly koutky a další okamžik se za to utápěl ve výčitkách. Kaspar totiž působil vážně hodně přepadle. Po nějaké době už pohled na něj nevydržel, vytrhl mu opratě, zastavil vůz a objal ho. Ani nevěděl proč, ale doufal, že mu tím uleví.

Kaspar se skutečně začal tvářit šťastněji.
„Přeci ti na mně záleží?“
„Hmm, asi. Jenže nejsem žádná pitomá holka, jsem král a tohle je naprostá katastrofa!“ vyklopil. Pevně zavřel oči a čekal, co se přižene, ale nestalo se nic. Jen dál seděli a objímali se.
Kaspar ještě drahnou dobu uvažoval, jestli ho zkouší, je šílená, nebo skutečný král.
„No, nevadí. Hlavně, že mě máš ráda... nebo rád. Já mám tebe taky, až už jsi třeba sedmihlavý drak, nebo přerostlý trpaslík, víš,“ vypadlo z něj nakonec.
„Ale mně to vadí. Mám v plánu stát se znovu králem a potom ti dát, co budeš chtít, a na tuhle epizodu zapomenout.“
„Aha,“ řekl mu zklamaně, lehce se odtáhl a chtěl se s vozem znovu rozjet. Roland ho zastavil. Byl zmatený.
„Nezajímá tě snad, co všechno ti můžu nabídnout? Navíc teď ještě nejsem král a chci, abys mě objímal, dokud neřeknu dost!“ odmlčel se a dodal: „Prosím.“