Tiesis Ger - 3. kapitola

Její bolestivě sevřené srdce bylo těžší než cokoliv na světě a svou vahou ji táhlo dolů. Při každém kroku jí přišlo, že se její nejisté nohy podlomí a ona spadne na zem. Po celém těle jí mrazilo, jako by byla v nějakém chladném objetí, a z hlavy nemohla dostat ty příšerné obrázky. 

Ošila se při myšlence na bytosti v chodbě. Ten škrábavý zvuk jejich drápů po tvrdé stěně se jí zaryl hluboko do duše a ona si nebyla jistá, jestli ho někdy dostane pryč. A celá ta nesprávnost jejich existence jí tělem prohnala další vlnu chladu. Pokaždé, když zavřela oči, viděla ty namalované tváře vytržené z obrazů a nalepené na temných postavách.

Objala se a začala si potichu odříkávat, že všechno bude v pořádku, ale ani to moc nepomohlo. Každou vteřinou ji trápily vzpomínky na ten dům víc a víc a ona byla jen malinký kousek od zhroucení.

Zaťala nehty do svých odhalených ramen. Bolelo to, přesto tahle bolest nebyla tak úplně nepříjemná. Bylo to něco, nad čím měla moc, co mohla ovládat. To ji trošku zklidnilo a ten ztrápený pocit, ve kterém byla utopena předtím, začal ustupovat. Obrazy v její hlavě začaly malinko blednout a příšerné zvuky drásajících stvůr se rozplývaly do normálního šumu ulice.

Povolila stisk a hluboce se nadechla. Tohle stále může zvládnout. Jen vážit každý krok a být příště opatrnější. Všechno bude v pořádku. Jen musí jít dál.

S hlavou stále skloněnou zrychlila, až téměř běžela. Tmavé domy kolem se míhaly a dlažební kostky pro ni teď představovaly jediný svět. Minula několik lidí i do několika z nich narazila, ale přestože se jí pokusili pomoci, ona jen utíkala dál. Nebyla si jistá kam. Prostě kamkoliv, kde se bude cítit bezpečně. Pokud takové místo vůbec existuje. Možná bude utíkat tak dlouho, dokud nebude doma.

Na rameni ucítila něčí ruku, nejspíš vrazila do dalšího člověka. Rychle a trošku nesrozumitelně se omluvila a vyvlékla se z jeho sevření. Ale sotva tak udělala, chytil ji znovu, tentokrát mnohem silněji.

„Ty!" Muž za ní byl Redyth, velice nabručený a podle svého dechu i lehce opilý.

„T-ty?" nejistě zakoktala Tiesis. Možná si s ním předtím chtěla vyříkat pár věcí, ale teď se jí při myšlence na hádku sevřelo srdíčko.

„Hmmm, překvapená? Nedám se tak snadno, jak sis myslela," mručivě se zasmál. „Poslalas mě na smrt!" zuřivě zakřičel a Tiesis musela přemáhat slzy, které se jí draly do očí. „Myslíš si, že ti tohle projde? Že dokud nejsou žádní svědci, není žádný zločin?! Že když všichni umřeme, tak to bude v pohodě?!" řval dále a zbytek ulice na dva dobrodruhy upřel svůj zvědavý pohled. Nejdřív to rozčileného opilého muže naštvalo ještě víc a jeho výraz byl děsivější, ale pak mu došlo, co další oči znamenají a jeho vztek se z části vytratil.

Dal si pořádný doušek čirého alkoholu z lahve v ruce a smutně si povzdechl, „Já prostě nechápu jak jsi to mohla udělat. Co tě k tomu vlastně vedlo. Kruci, byl to jen malej kluk, proč mu ubližovat?" potichu si posteskl a vztek v jeho výrazu vystřídal zármutek.

„O-o čem to mluvíš?" zmateně se zeptala Tiesis, snažíc se tím nevyvolat v mladíkovi další vztek.

„O tom klučinovi v domě," polohlasem vysvětlil, ale dívka se na něho jen nechápavě koukala, „byl tam dole, ve společenské místnosti. Nevím, co se mu stalo, ale ten jeho vykulený pohled mě bude děsit až do smrti."

„Tam jsem nejspíš včera byla, ale nic takového jsem tam neviděla," odpověděla trochu bezmyšlenkovitě.

„Ne?" povytáhl na ni obočí Red. Chvilku byl potichu, přemýšlející, než opět o trochu přátelštějším tónem pronesl: „Možná za to nemůžeš ty."

„Nikdy bych nikomu neublížila," okamžitě odvětila Tiesis, „myslím, že v tom domě sídlí nějaké temné síly."

„Jasně..." posměšně si odfrkl, i když jeho samotného to také napadlo. Ale vysmát se za to někomu jinému bylo daleko jednodušší než přiznat svůj vlastní strach z podivných postav.

„Hej! Mluvím pravdu! Opravdu jsou tam démoni! Nebo aspoň bytosti jim podobné. Copak jsi neviděl ty osoby v pláštích?" ohradila se dívka.

„Hehe, ne každý v černém plášti je nemrtvý. Teď se chováš jako malá vystrašená holka," řekl pobaveně Red a do svého hrdla poslal další proud alkoholu, který mu pomohl zamaskovat jeho vlastní úzkost z myšlenky na ně. „Nejspíš jí i jsi," škodolibě se zazubil.

„To je ubohé..." otráveně poznamenala Tiesis.

„Když myslíš, strašpytlíku. Nejspíš mám tedy partičku démonů na skolení, že? A díky za upozornění na ten dům, to zlato se určitě bude hodit," vlil do sebe poslední kapičky z láhve a na jeho tváři se objevilo něco, co nejspíš měl být úsměv, ale stalo se z toho něco naprosto jiného, divného. „Dej si pozor, ať ti duchové neukradnou sušenky a mlíčko, když budeš spát. Jeden čtyřletý mi řekl, že tohle dělají nejraději," zachechtal se a protivně pohladil dívku po vlasech. Těžko uvěřit, že tenhle opilecký idiot jí byl někdy sympatický. 

Red se ještě jednou zasmál a pak se se svým motavým krokem odpotácel pryč. Tiesis ho ještě chvilku sledovala, než se konečně i ona otočila a šla si svou cestou. Už trochu klidnější si prohlížela výlohy obchodů v ulici, hledajíc něco, čím by mohla ukojit svůj zesilující hlad. Ale mastné špekáčky ani podivně zbarvené koláčky jí nezpůsobovaly nic jiného než menší nutkání ke zvracení.

Jih přeci býval zemí mágů, kteří dozajista byli velice inteligentní a jejich zvyky byly velice vytříbené. Za těch dob by tu určitě narazila na překrásné zákusky se šlehačkou a jahodami, decentně upečené libové maso se zeleninou a pouze ty nejvybranější vína. Ale teď? Běda! Z toho příšerného zápachu nechutného piva se jí zvedal žaludek, najít něco bez hromady tuku by byl zázrak a... Co bylo vůbec tohle? Nějaká měsíc zkažená přepálená ryba plující v ještě starší nahnědlé polévce s citrónem na sobě? Těžko uvěřit, že tohle mohl někdo sníst a přitom nezemřít. Ale i přes nechutnost pokrmu se jím jeden otylejší zákazník hostince spokojeně ládoval.

Tiesis s jistou dávkou odporu minula podivný podnik a s celkem milým překvapením si všimla, že hned vedle něho se krčilo malé pekařství. Dovnitř se sice vešli sotva dva lidé a celá nabídka se skládala jen z chleba, chleba a chleba, nicméně to dívce ani moc nevadilo. Hodila prošedivělému majiteli jednu starověkou minci na pult a s velkým úsměvem si koupila svačinu.

S menší spokojeností ze svého křupavého pečeného pokladu se vydala dál do ulic Mileru. Měla by najít nějaké místo, kde by mohla všechny úlovky z prokletého domu prodat. A také někde získat postel pro dnešní noc. Bez ohledu na to, že i když peníze teď měla, stále jí chyběla nějaká práce, trošku toho úspěchu i slávy s ní spojené nebo vůbec jakákoliv světlá budoucnost. Určitě si potřebuje stanovit plán na nějakou výpravu, která by jí pomohla vymanit se z okovů, ze kterých se jí podařilo tak pracně uniknout. Nicméně nesmí pouze plánovat moc dlouho, s cenami tady se všechno její zlato brzy vytratí a určitě jen tak nenajde další místo překypující cennostmi. A vrátit se poníženě domů by nic neřešilo, pouze by to původní problém udělalo ještě větší.