Převtělený XIII

Kaspar sice dělal drahoty, ale dlouho mu to nevydrželo, a tak pokračovali v objímaní, dokud Rolanda neomrzelo.
Čím víc se blížili hlavnímu městu, tím větší závrať je zmáhala. Koně střídavě popoháněli a zase brzdili. Ani jeden nepostřehl, jak se to všude hemží zájemci o Elisabetinu ruku. Až před branami se Roland na okamžik probral, rozhlédl a vykřikl: „Do háje, tolik chlapů tady nepamatuju!“

Začal se u kolemjdoucích zajímat, kam jdou a co se děje, a když zjistil, že Elisabet shání manžela; prostého hocha s čistým srdcem, začalo mu to být jakési podezřelé.
Dočista se probral z malátnosti a horečně uvažoval, proč, když se sestra rozhodla vdávat, urputně hledá zrovna takového muže a jak ho chce mezi ostatními poznat. Otevře mu hrudník? Upustí na zem zlaťák a počká, jestli ho vrátí? Poručí mu, aby šlápl kočce na ocas a když to neudělá, tak je ten pravý?

Vybavil se mu ten otravný, už od dvaceti let připlešlý, hrabě Norbert a večeře, při níž vzrušeně vyprávěl o svatém grálu, který prý zdědil. Přinesl ho i ukázat. Ten slavný grál, nebo spíš to, co za něj vydával, byl oprýskaný kalich z neurčitého, tmavého kovu. Roland však musel uznat, že na něm něco bylo, i kdyby pouze to, jak omšele a křehce vypadal a přesto se nerozbil ani nepomačkal, když jím silou udeřil do dubového stolu.
Norbert se tehdy urazil, schoval kalich do kabátu a prohlásil, že kdyby měl dobré, čisté srdce, pohár by se naplnil a víno by svedlo zázraky. Prý měl doušek schovaný z pozůstalosti praprastrýce mystika a esotera.

Onehdy mu nevěřil. Nevěřil v žádná kouzla a čarodějné povídačky ho nezajímaly. Zato Elisabet o podobných hloupostech dlouze rozmlouvala a ráda si půjčovala zažloutlé svitky, zašlé pergameny a další smradlavou veteš pomalovanou klikyháky. Měla tedy prostředek i zatraceně dobrý motiv...
„Mrcha!“ vyslovil nahlas.
„Kdo?“ zeptal se Kaspar.
„Má sestra! To ona ze mě udělala tuhle holku. Ale proč? Chápu, že se mě chtěla zbavit, ale proč zrovna takhle? Nedává to smysl.“
„Jak myslíš, že tě proměnila? Vy se asi nemáte moc v lásce, že?“
„Nechce se tomu věřit, ale musela to být ona. Dokázala to díky grálu. Proto teď vyhlásila tyhle divné zásnuby, potřebuje k něčemu další víno... “
„Nechápu.“
„Podle pomatence jménem Norbert, mimochodem strašný hňup, ale o tom někdy jindy, se pohár naplní pokud ho třímá někdo s čistým srdcem. Ona se vdávat nechce. Jen potřebuje další víno, kterým mě proměnila.“
„Co budeš dělat? Myslíš, že stojí o tvůj návrat? Víš, možná tě vítat nebude, když...“
Roland svraštil čelo. Zahloubal se.
„Běž večer na ples a Elizabet řekni, že zruším ultimátum a všechno jí odpustím, když otočí kouzlo. Já bych se k ní stejně nejspíš nedostal. Pokud nebude souhlasit, odjedeme a já zůstanu s tebou jako holka, protože nic víc stejně nezmůžu... ,“ úkoloval ho a přitom si uvědomil, jakou v něj má důvěru. Bylo přece v Kasparově zájmu, aby zůstal uvízlý v dívčím těle už napořád. Přesto věděl, že by ho neošidil a nezalhal by.
„Takže, pokud chápu správně, tak jsi sestře dal nůž na krk a ona...“
„Ano. Věřím, že co učinila bylo ze zoufalství a ne z nenávisti. Nechoval jsem se k ní zrovna pěkně, ani nebyl tím nejlepším králem, přiznávám.“