Nevzdávat se 32

Probudila se a podle barvy oblohy poznala, že je těšně před západem slunce. Zvedla se na loktech a rozhlédla se po jeskyni. Tamael balil svůj vak a něco si mrmlal.

„Kde je brácha?“ Zeptala se. Tamael se na ni otočil.

„Šel do lesa zkusit něco ulovit. Když už jsi vzhůru, pomůžeš mi sbalit jeho vak tak, abys něco nesla i ty? Je vidět, že tu nohu nemá ještě úplně v pořádku, chtěl bych mu odlehčit.“

„Teď z tebe mluví doktor.“ Usmála se Selena a přešla k němu. Rozdělili Zilovo zavazadlo na dva a vyšli před jeskyni. Zil se zamračený vracel.

„Mám jednoho mizernýho zajíce! Nic víc jsem tu neviděl. Jako kdyby to tu bylo vylovený!“

„Tak se nerozčiluj.“ Zacukaly Seleně koutky a podala mu vak.

„To je to nejhorší, co můžeš někomu naštvanýmu říct!“ Zaprskal Zil. „Není lehčí?“

„Je. Reklamace neberu.“ Mrkla na něj Selena.

„Vyrážíme?“ Nahodil si Tamael svůj vak na záda a tázavě se na ně podíval. Sourozenci taky zvedli svá zavazadla a za doprovodu Zilova bručení vyrazili.

Selena se po pár metrech zastavila a natočila hlavu.

„Slyšeli jste to?“

„Co?“ Zeptali se oba muži současně.

„No, štěkot. Teda aspoň to tak znělo…“

„Já nic neslyšel.“ Pokrčil Zil rameny.

„To se ti asi zdálo.“ Pousmál se Tamael.

„Nemyslím si…“ Povzdechla si Selena, ale pokračovali dál.

Po pár minutách chůze se Selena znovu zastavila.

„Zase to slyším.“ Oznámila. „A je to blíž.“

„Selíku, to se ti….“ Začal Zil, ale nedokončil.

„Už to slyšíš taky?“

„Štěkot. Jde ze směru, odkud jdeme.“

„Počkej… Nemyslíš, že jdou po nás?“ Otočil se na ně Tamael.

„Že by na nás šli se stopovacími psy?“ Zděsila se Selena. Utéct vojákům je
jedna věc, ale psům?!

„No, pobili jsme celý oddíl, možný by to bylo…“ Naznačil Tamael. „Slyšíte ještě něco?“

Oba elfové chvilku poslouchali. Pak Selena zbledla.

„Stopa! Říkal stopa!“ Vykřikl Zil. „Pryč!“

Rozběhli se lesem. Tamael si všiml, že všichni běží stejným tempem. Ani jeden z nich není ještě úplně v pořádku. Štěkot se ovšem začínal ozývat tak blízko, že už i Tamael ho slyšel. A přibližoval se.

„Běžte dál, zkusím je odlákat. Doženu vás.“ Křikl Tamael, vytrhl Zilovi zajíce a zmizel mezi stromy.  

„Co?! Ne! Tamaeli!“ Zakřičela Selena a chtěla se rozběhnout za ním.

„Seleno! Poslechni ho a poběž! Věř mu, zvládne to.“ Chytl ji Zil za ruku a táhl ji dál.

„Ale! Co když se mu něco stane?“ Strachovala se.

„Nestane! Nevěřil bych, že to někdy řeknu o člověku, ale tenhle klučina je šikovnej.“

Selena tedy poslechla a utíkala se Zilem dál. Běželi za nosem, místní lesy neznali, a proto doběhli do slepé uličky. Před nimi se zvedala skalní stěna.

„No to snad ne!“ Vykřikla Selena s náznakem zoufalství.

„Nelamentuj a polez! Rychle!“ Popoháněl ji bratr.

Oba se snažili dostat co nejrychleji nahoru a nezabít se. Vzhledem ke skoro zapadlému slunci byl šplh nebezpečný a v podstatě na slepo. Jeden špatný úchyt a letím. Uvědomila si Selena a pevněji se chytla. Udýchaně vylezli nahoru a Selena se okamžitě převalila na břicho, aby viděla dolů. Vyhlížela Tamaela, který se ale neobjevoval.