Nevzdávat se 33

„Kde je?!“

„Seleno, řekl jsem, že to zvládne.“

„Já vím, ale…. Mám o něj strach.“

„Chápu to, ale zkus mu trochu věřit.“

„Zile, tam! Něco se tam pohnulo!“ Ukázala Selena nadšeně. A opravdu, z lesa vybíhala postava s nákladem na zádech.

„Říkal jsem, že bude v pohodě.“ Prohlásil Zil se zadostiučiněním.

„Ale co tam dělá, proč rovnou neleze nahoru za náma?“

„Asi má nějaký plán.“ Pokrčil Zil rameny a poslouchal, kde se zrovna nachází štěkot.

Tamael po chvíli štráchání v trávě vyrazil po skále nahoru. Šlo to pomalu, ale dostal se k nim dříve, než se štěkání moc přiblížilo.

„Běžíme dál?“ Zeptal se Zil. Tamael ovšem zavrtěl hlavou.

„Pokud můj plán klapne, setřeseme je tak do svítání.“

„A když ne?“ Pozvedl Zil obočí.

„Když ne, tak ve tmě se se psama na zádech špatně šplhá, získali bychom nějaký náskok.“

Leželi v trávě a vyhlíželi psovody. Po chvíli z lesa vyběhli psi, doběhli pod skalní stěnu a začali na něco v trávě nadšeně štěkat.

„Co to tam máte?!“ Dobíhal je první psovod.

„Našli je?“ Ozval se jiný.

„Běželi podle té krve, třeba mají jednoho raněného.“ Těšil se další. Zil se Selenou se na sebe tázavě podívali. Krev? První psovod došel k psům a sklonil se.

„No to snad!“ Vykřikl.

„Co?“ Ozvalo se unisimo od jeho kolegů.

„Zajíc! Mrtvej zajíc!“ Zvedl psovod mrtvolku za uši.

„Táhli nás sem kvůli zajíci?!“

„Ta krev nebyla elfí ani lidská?!“ Na toto prohlášení zvedl Tamael ruku, kde byla vidět mělká řezná rána. Lišácky se usmíval.

„Ti nenažranci se jen chtěli najíst.“ Vrčel první psovod a přivázal psy na vodítka.

„Vrátíme se k tý jejich jeskyni a za světla zkusíme jích po stopách.“ Navrhl druhý psovod a všichni se vydali zpět do lesa.

Oba sourozenci se otočili na Tamaela, který se pyšně zubil.

„Nemám slov.“ Prohlásila Selena s úsměvem.

„Já mám otázku.“ Ozval se zamyšleně Zil.

„Ano?“ Otočil se k němu Tamael.

„Proč jsi toho zajíce nenechal jinde, ale dovedl jsi je až sem?“

„Až zítra půjdou podle psů, dovedou je sem. A ti psovodi si nebudou jisti, jestli ti psi nepátrají po tom zajíci. Zdrží je to.“

„Říkali, že půjdou po našich stopách.“

„To bude složité, zem byla suchá a občas jsme běželi i po skalnatém podloží.“

„Dobře ti to myslí.“ Uznal Zil. „Ale stejně je mi toho zajíce líto.“

„Ulovíme jinýho.“ Utěšovala ho Selena. Pak se podívala na Tamaelovu ruku.
„Nebolí to moc?“

„Nejsem z cukru a je to vážně jen škrábnutí.“ Usmál se. „Odpočineme si nebo chcete pokračovat?“

„Jdeme dál.“ Zavelel Zil a zvedl se. Tamael pomohl na nohy Seleně a s úsměvem ji políbil na hřbet ruky.

„Prosím slečno.“ Mrkl na ni a se smíchem vykročili za Zilem. Snažili se za sebou nezanechávat stopy a když to šlo, cestovali po stromech, aby případné pronásledování ztížili.

K ránu byly všichni unavení, ale věděli, že k odpočinku potřebují opravdu bezpečné místo.

„Nejradši bych šel spát, ale potřebujeme fakt dobrou schovávačku.“ Zívl Zil a rozhlédl se okolo. Hory se rýsovaly v dáli a kolem byly jen skály a pár stromů.

„Jsem unavená a mám hlaaaa… Au!“ Zmizela Selena do díry v zemi.

„Seleno!“ Seběhli se oba k otvoru.

„Jsem v pohodě, jen trochu pomlácená.“ Odpovídala jim zespodu.

„Chyť se, vytáhnu tě.“ Natahoval se Zil.

„Hm… Počkej chvíli.“ Zvedla se Selena a zmizela jim z dohledu.

„Kam jdeš?“ Křičel za ní Tamael.

„Páni!“ Dolehla k nim ozvěna. „Kluci, zakryjte ten vchod a pojďte sem!“

Udělali improvizovaný poklop a vlezli do otvoru, který se ukázal být ve stropě chodby. Vydali se za zvukem Seleniných kroků. Našli ji ve velkém otevřeném prostoru.

„Koukejte, to vypadá jako rampouchy!“ Ukazovala Selena na strop.

„A tamto…. Rampouchy, co rostou ze země?“ Ukázal Zil a se zájmem si šel sáhnout.

„Studí. A je to mokrý.“

„A tam,“ ukázala Selena o kousek dál, „je potok a malé jezírko. Je v něm vidět až na dno, jak je čistý.“

„Myslím, že se mi tu líbí.“ Aranžoval si Tamael plášť na zem. „A zajímalo by mě, odkud sem jde světlo.“

„Nerozdělával bych tu oheň, takže budeme o chlebu, ovoci a uzeném mase.“ Plánoval Zil a shazoval svůj vak ze zad. Selena se stále obdivně rozhlížela.

„Je to tu krásné.“ Vzdychla. „Jdu se vykoupat.“

Tamael jako na povel zvedl hlavu a nadechl se, pod Zilovým hrozivým pohledem si ovšem zase pomalu lehnul.