Ze světa do Světa (pracovní název) - kapitola I. pokračování

Stál osamocen v obilném poli nebo spíše v tom, co dříve bývalo obilným polem. Klasy kolem něj byly tmavě šedé až černé. Vypadaly jako spálené ohněm. Tuto myšlenku přiživovala doutnající místa všude kolem něj. Rozhlížel se kolem sebe, vnímal pach spálené trávy a drobných živočichů, myší či peřím neporostlých ptáčat při zemi hnízdících ptáků.
Ať se podíval, kam se podíval, všude viděl jen černé pole a šedý dým vznášející se pomalu k obloze. Polil ho studený pot. Nikde neviděl žádný obrys stromu, skály nebo stavení. Jakoby stál v moři, v moři na souši páchnoucím popelem a smrtí.
Když ho zklamaly oči, zrak, zkusil se soustředit na další smysl, sluch. Napjal uši a snažil se zachytit každý zvuk, byť jen slabý a vzdálený. Bezúspěšně. Tento svět nevydával žádné zvuky. Žádný hlas, poryv větru či křehotající vrány. Nic.
Začal zmatkovat a rozběhl se. Nevěděl kam, chtěl z tohoto místa pryč. Krok střídal krok, utíkal, jak nejrychleji mohl. Byl vyčerpaný a rychlost jeho běhu zpomalovala. Celý udýchaný zastavil, opřel si ruce o kolena zhluboka vydechoval. Štiplavý kouř ho pálil v nose a dráždil v krku, zakašlal. Kašlal tak silně a tak nahlas, až ho kašel začal dusit. Vyvalil oči a lapal po dechu.
Po chvíli boje se dech uklidnil a kašel ustal. Nyní už dýchal klidně a pravidelně. Musí si utřídit myšlenky a promyslet, kudy se vydat. Zdálo se mu, že po pravé ruce zahlédl obrys čehosi. Rozhodl se zjistit, zda ho jen neklamalo zdání. Teď už ale půjde pomalu, rozvážně. Nechce se znovu dostat do stavu, ve kterém byl před několika málo okamžiky.
Natáhl pravou nohu a chtěl vykročit, když vtom cosi zaslechl. Odněkud za zády se mu ozval slabý zvuk, hlas či výkřik, nedokázal to přesně určit.
„Je tam někdo?“, zakřičel ze všech sil. „Slyší mě někdo?“
Nic neodpovídalo. Že by se mu to jen zdálo?
„Haló, je tam někdo?“, zakřičel znovu ještě hlasitěji.
Stále nic neodpovídalo. Nadechoval se k dalšímu výkřiku, když se zvuk ozval znovu. O něco blíže než před tím. Srdce se mu rozbušilo. Neznělo to jako lidský hlas.
Zvuk se ozval znovu. O něco blíže a o něco hlasitěji.
Točil se dokola a chtěl zjistit, odkud zvuk přichází. Hlavou se mu honil pocit strachu, který střídal pocit naděje. Přeci jen není na tomto místě jediným stvořením. Živým stvořením, blesklo mu hlavou. Měl by znovu zavolat, kdo je to?
Proud jeho myšlenek opět přeťal ten podivný zvuk. Opět o něco blíže.
Napadlo jej, že je mu ten zvuk povědomý, že už ho někde slyšel. Ale kde? Marně se snažil vzpomenout si. Nešlo to.
Zvuk se ozval znovu. Byla to slova nebo jen hlas nějakého tvora? Či snad obojí? Tentokrát byl zvuk doplněn zvukem dalším, jiným. Ten druhý zvuk připomínal mávání křídel. Obřích křídel.
Konečně! Díky tomu dalšímu zvuku už dokázal určit, odkud oba přicházejí. Otočil se nalevo, přimhouřil oči a naslouchal. Soustředil se.
Asi pět set stop od něj se z kouře začaly vytvářet dva víry, jako když se někdo snaží rozdmýchat oheň v doutnajícím mokrém dříví.
Srdce mu bušilo vzrušením. Třásl se a nasucho polykal. Druhý ze zvuků se blížil. Každým plácnutím, nevěděl, jak to lépe popsat, se kouř opět proměnil ve vír. Teď, jen na malý okamžik, se v kouři cosi mihlo. Zatracený dým, zaklel pro sebe. Plácnutí se ozvalo znovu a v dýmu se objevil obrys čehosi... velkého. Spíše obřího.
„Doprdele práce!“ zakřičel a dál už na nic nečekal. Otočil se směrem od blížícího se obrysu a dal se na zběsilý útěk. Bylo jedno, kam běžel, musel mu utéct.
„Cháááátro zlodděěěějsssská,“ ozvalo se za ním. Ta dvě slova doplnil šílený řev okřídleného plaza. Toho, kterého s Rumoldem okradli v jeskyni o zub.
Loghar utíkal, jak nejrychleji dovedl. Jeho nohy kmitaly snad rychleji než křídla kolibříka. Prorážel si cestu černým obilím, jež to mu na kalhotách kreslilo černé šmouhy. Stále před sebou neviděl nic jiného, než lány zčernalého pole. Neotáčel se za sebe, ale věděl, že se drak přibližuje víc a víc. Copak může člověk utéct před letícím drakem? V jeskyni to ještě šlo, tam musel drak po svých, teď tu však bylo prostředí ideální pro let. To je konec, pomyslel si.
Plácání dračích křídel bylo slyšet už těsně za ním. Rychle se ohlédl, nebyla šance. Drak byl od něj už necelých patnáct dvacet stop. Na zátylku ucítil teplý dech vycházející z otevřené tlamy. Slupne mě jako malinu, blesklo mu hlavou. Zavřel oči a čekal, až vyhasnou a spolu s celým jeho tělem rozkousaným tisícem zubů ostrých jako břitvy zmizí v dračích útrobách...

Znovu otevřel oči. Ležel v posteli. Na bílém, čistém, prostěradle, hlavu podepřenou peřím vycpaným polštářem, tak měkkým a hebkým jako satén.
Byl to jen sen, pomyslel si, jen sen. Nikdy ještě necítil tak silnou úlevu, jako nyní. Na tváři mu vyrazil široký úsměv. S klidem vydechoval a stále se usmíval. Srdce mu sice silně bušilo, ale ležel v klidu. Košili měl úplně propocenou, ale nic, co by nevyřešilo jedno přemáchání v mýdlové vodě.
Rozhlédl se kolem sebe, byl v podkrovní cimře, jak zjistil podle střešních trámů nad sebou a malého okna ve vikýři nalevo od sebe. Nevzpomínal si, jak se sem dostal, bylo to však přijatelnější než dračí žaludek. Znovu se mu na tváři objevil úsměv.
Vedle postele stál malý noční stolek s olejovou lampou. Jinak byl pokoj zcela bez vybavení.
Vstal z postele a protáhl se, jak byl ráno vždy zvyklý. Bylo vůbec ráno? A není to jedno? Spal v posteli, pod střechou, schovaný před deštěm a... drakem. Vyhlédl z okna, venku byla mlha, napadlo ho, zda stále nesní, ale bylo rozpoznat střechy okolních domů a na ulici pod ním projížděl povoz se senem. Ten sen je pryč, uklidnil se.

Vyšel z pokoje na malou chodbu a došel k mírně točitým schodům lemovaným zdobeným zábradlím. Tak precizní práci již dlouho neviděl.
Začal sestupovat dolů. Schody byly vyrobeny z dubového dřeva, velmi kvalitního, ale už lehce opotřebovaného, jak naznačovalo vrzání stupňů pod jeho nohama.
Sešel do velké haly, které dominoval obrovský krb naproti schodišti. Nad krbem visel erb proklatý dvěma meči. Na erbu na šachovnicovém podkladu byl vyobrazen stočený drak zakousnutý tlamou do svého ocasu. Náhodička, napadlo ho pobaveně.
Ačkoli byla hala vskutku veliká a honosně vypadající, byla vybavena snad ještě skromněji než Logharův pokoj. Veškeré vybavení tvořil jen dlouhý stůl, za nímž úplně vzadu na jediné židli seděla čísi postava. Loghar nedokázal poznat, kdo to je. Jediné okno, které v místnosti bylo, bylo ve zdi za postavou. Docela málo oken na takový obrovský prostor, napadlo ho opět.
„Haló,“ řekl nervózně. „Já... spal sem nahoře v posteli a tak nějak,“ uchechtl se. „Si nemužu vzpomenout, jak sem se do ní dostal. Ani nevim, kde to vlastně sem.“ Zloděj s propocenou košilí začal opatrně kráčet k mlčící postavě za stolem. „Pamatuju se, že sem byl v lese s mym přítelem. Neni tu taky náhodou? Užvaněnej trpaslík, s fousama do copánku.“
Postava dál mlčela a ani se nehnula. Loghar byl už jen kousek od ní, musel už alespoň rozeznávat nějaké rysy v obličeji, ale postava jako by snad ani žádný obličej neměla. Popošel ještě blíž a teď už alespoň poznal to, co měla postava na hlavě. Tu příšernou hučku vypadající jako kravské lejno.
„Rumolde, to seš ty? Proč sakra nic neřekneš? Zase si ze mě děláš dobrej den, co? Seš jak malej. Kde to sme?“
Trpaslík neodpověděl.
„Ksakru, dej s tim pokoj a vyklop, jak sme se sem u všech rohatejch dostali!“
Opět žádná odpověď. Loghara to naštvalo.
„Řikám ti,“ trhnul trpaslíkovi rukou, ozvalo se zakřupání a ruka se odlomila pod ramenem od těla. S bouchnutím dopadla na podlahu a potřísnila ji krví.
„Rumolde, co to sakra je?“ Vyděšený člověk odskočil dál od polorozpadlé postavy jeho přítele. Hleděl na ruku válející se po zemi a drkotal zuby. Ozval se sípavý zvuk, který vydávají těžko dýchající lidé. Znovu se ozvalo nechutné zakřupání a trpaslíkova hlava se pomalu otočila na vyděšeného Loghara.
„Zabil si mě, Loghare Trette. Tys mě zabil!“
„To né, Rumolde!“

Logharova hlava vyletěla z polštáře, dá-li se tak kus hadru vyplněný slámou nazývat, jako šíp vypuštěný z luku. Ihned se do ní vlila šílená bolest. Probuzený a pomatený muž si sáhl na temeno a sykl bolestí. Nahmatal suchý strup. Na polštáři si všiml červeného fleku od krve. Tentokrát už nesnil a přesně věděl, oč jde a kde pravděpodobně je.
Vstal z postele, rozhlédl se po místnosti a přešel k oknu. Mříž bránila v lepším výhledu, ale i tak dokázal poznat, kde je. Glogarrovo sídlo se mu vrylo hluboko do paměti, takže neměl sebemenších pochyb o tom, že je opět v něm.
Došel ke dveřím a vzal za kliku. Zamčeno, jak jinak, pomyslel si. Zhluboka si oddychl, sklonil hlavu a znovu bolestivě sykl. Strup na hlavě mu lehce praskl a prasklinka se zalila čerstvou krví.
„Hele, Brogu,“ ozvalo se za dveřmi. „Skoč pro Brixu, šípková Růženka se už vyhajala.“
Zpoza dveří se rozchechtaly dva hlasy. Teď to už opravdu nebyl sen.