Nevzdávat se 34

„Studenýýý!“ Ozvalo se od jezírka a oba kluci se začali smát.

Tamael koukal do stropu a obdivoval visící rampouchy, když ucítil dopad na břiše.

„Uf! Co to?“ Posadil se a sebral jablko. Tázavě se otočil na Zila.

„Když si sem dojdeš, dostaneš k jídlu možná i něco dalšího.“ Ušklíbl se Zil. Tamael se tedy neochotně zvedl a přešel k němu. Posadil se a viděl, že se Selena vrací. Na mokré tělo se jí lepilo oblečení, proto rychle odvrátil pohled. Posadila se k nim a zachumlala se do pláště.

„Voda je studená, ale i tak je to příjemné.“ Usmála se a zakousla se do jídla.

„Asi taky využiju.“ Kývl Tamael, který se na ni mohl zase podívat.

„Taky bych měl.“ Protáhl se Zil a zvedl se. Za chvilku bylo slyšet šplouchnutí a rychlý nádech. Selena se uvědoměle ušklíbla.

„Um, Seleno?“ Začal Tamael.

„Ano?“ Podívala se na něj.

„Mám takový dojem, že v tomhle chladu ti ten plášť neuschne, na čem chceš spát?“

„Ups.“ Zamyslela se Selena.

„Co řešíte?“ Vracel se Zil a z vlasů si mačkal vodu.

„Že nemám na čem spát.“

„Ha, si můžeš lehnout k Tamaelovi.“ Zašklebil se škodolibě Zil.

„Pravda.“ Usmála se Selena a stočila k Tamaelovi pohled.

„He? Ne?! Já to myslel jako vtip!“ Zašermoval Zil rukama.

„A máš lepší nápad?“ Podívala se na něj sestra tázavě.

„Ne, ale tak co když to bude Tamaelovi vadit? Chceš se přeci pořádně vyspat, ne?“ Otočil se Zil k Tamaelovi o pomoc. Ten se ale usmál.

„Ani v nejmenším mi ten nápad nevadí.“ Odpověděl a vyhnul se Zilovu vražednému pohledu. Pak se zvedl a odešel k jezírku. Zil zatím uraženě mlčel, zato Selena vzala svou deku a položila ji k Tamaelovu plášti.

Když se Tamael vrátil, Zil balil zbytky jídla. Selena se snažila vyklepat si z vlasů vodu.

„Nebudeme hlídkovat?“

„Nemusíme, ten poklop je dost silný, aby se nepropadl, když na něj někdo stoupne. A ani by nemusel jít tak snadno zvednout.“ Odpověděl Zil a lehnul si na svůj plášť. Tak, aby na ně viděl, jak si Tamael všiml. Sám si lehl a viděl, že se Selena přibližuje dosti stydlivě. Udělal jí místo a vzal do ruky deku. Lehla si několik centimetrů od něj a bylo vidět, že je červená. Oba je přikryl a podložil si hlavu rukou.

„Je ti zima?“ Zeptal se šeptem. Zavrtěla hlavou a spadly jí vlasy do obličeje. Natáhl se a jemně jí je zastrčil za ucho.

„Jsi úplně červená.“ Usmál se.

„To se ti zdá.“ Bránila se.

„Když myslíš.“ Ušklíbl se. Potom se natáhl a políbil ji na čelo. „Dobrou.“

„Dobrou.“ Odpověděla a zavřela oči. Za moment už pravidelně oddychovala. Tamael ji s úsměvem sledoval. Podíval se, zda už Zil spí, a přitáhl si Selenu blíž k sobě. Neprobudilo ji to, naopak se k němu sama přitulila a spala dál.

Když se Tamael vzbudil, Selena i Zil ještě spali. Selena spokojeně oddychovala, a dokonce ho ve spánku objala. Opatrně a neochotně se z objetí vymanil a šel se podívat k poklopu, jak to venku vypadá.

Slunce bylo ještě na obloze, ale klonilo se k západu. V blízkosti neviděl ani neslyšel žádné vojáky nebo psy. Vylezl ven a rozhlédl se, zda by nenašel něco čerstvého k jídlu. V okolí ale nic nenašel, a proto se zklamaně vrátil zpět do jeskyně. Selena zrovna seděla na jeho plášti, deku přes sebe a zmateně se rozhlížela. Když ho viděla vracet se, rozlil se jí po tváři úsměv.

„Bála ses o mě?“ Zeptal se ji Tamael s úsměvem a políbil ji do vlasů.

„Uznávám, divila jsem se, kde jsi.“

„Chtěl jsem najít něco čerstvého k jídlu, ale… smůla.“ Vysvětlil a posadil se vedle ní.

„Začnu ze zásob připravovat nějakou snídani.“ Zvedla se Selena.

Tamael kývl a sklidil jejich spaní. Zil se při ruchu, jaký působili, probudil. Pak, jako by si na něco vzpomněl, se rychle posadil a podezíravě se na Tamaela podíval. Ten na něj v návalu škodolibosti mrknul a šel pomoci Seleně.

„Zile! Jsi vzhůru.“ Usmála se Selena na bratra.

„Hm.“ Zabručel v odpověď. „Jak jsi se vyspala?“

„Skvěle.“ Odpověděla a sedla si na zem vedle Tamaela. Ostrého pohledu svého bratra si nevšimla.

Po jídle doplnili vodu a vydali se znovu na cestu.

„Ta jeskyně byla tak krásná, vůbec se mi nechce pryč.“ Prohlásila Selena s lítostí v hlase.

„Máš pravdu, taky se mi moc nechce. I když, budu rád, až najdu nějakou teplejší vodu ke koupání.“ Odpověděl Zil. Všichni se zasmáli při vzpomínce na jezírko a postupovali k horám. Dál šli mlčky, každý ponořený ve svých myšlenkách.

Zil se najednou zastavil. Stáhl ze zad luk a šípy.

„Bude maso.“ Usmál se a zamířil. Vypustil šíp a podle zvuku poznali, že trefil. Jeho trofejí bylo malé divoké sele.

„Měli bychom se ztratit, nechci se tu potkat s jeho rodiči.“ Poznamenala Selena, a proto i s úlovkem zmizeli dál do lesa.

Když si byli jistí, že je vzdálenost bezpečná, rozdělali oheň, sele zpracovali a začali opékat. Dávali si pozor, aby plameny nebyly moc vidět.

Nesnědené kusy zabalili do listů, které Tamael našel nedaleko a vyrazili dál. Po vydatném jídle se jim šlo lépe.

Místo na spaní začali po zkušenostech z předchozího dne vyhlížet dříve, což se vyplatilo. V lese na ně čekal opuštěný domek, zpola pohlcený přírodou. Střechu měl děravou, ale suché místo se našlo.

„Určitě myslíte, že tu nikdo nebydlí?“ Ptala se Selena a rozhlížela se.

„Však se podívej, příroda už to skoro celý přebrala.“ Ukázal Zil a vybral si místo na spaní.

Selena si rozprostřela plášť sama, což Tamaela trochu zamrzelo, ale pomlčel. Brzy se domkem ozývalo jen trojí oddychování.