Převtělený XIX

„Ehm," odkašlal si, aby na sebe upozornil a ujal se slova. „Napadlo mě, že bílý had by neměl být jediným pojidlem, jelikož by se mohlo přihodit to, co posledně. Podle toho, co jsem četl, potřebujeme drobnost, jež se zdá tím, čím není. Zkuste něco vymyslet."
Princezna nakrčila nos a prsty si promnula spánky.
„To bude těžké!" povzdechla si. Rolandovi se však vybavil omyl koňského hadlíře.
„Nebude! Použijeme hlavičku hřebu potaženého rzí. Válí se všude a každý si je plete s měďáky."
„Výborný nápad," usmál se hrabě. „Na magické formuli musíme spolupracovat všichni, protože zaříkavadlo se má vkusně rýmovat a znít vznešeně, v čemž zrovna nevynikám."

Přišlo jim to snadné, pustili se do skládání a záhy zjistili, že to bude oříšek. Do večera bylo naštěstí ještě daleko a tak jakousi šroubovanou veršovánku nakonec dohromady dali.

„Jen aby nebohý pohár pochopil, co po něm chceme," strachoval se Norbert, když zkoušel recitovat výsledné dílo. Bál se, aby zas neskončil zavřený ve sklepě a tentokrát třeba i natrvalo. Na druhou stranu byl rád, že se samotného kouzla nijak neúčastí a tak se nemůže probudit jako pavouk, slepice nebo ještěrka.

Se západem slunce hrabě opustil salonek. Postupně přinesl grál, truhlici s hadem a sehnal rezavé hřeby a kleště k jejich olámání. Když bylo vše nachystáno a měsíc vystoupal nad obzor, otevřel truhlici a podráždil hada, aby rozrušené zvíře všechny přítomné pokousalo. Následně, během Norbertova zaříkávání, museli spolknout hřeb a zapít ho vínem grálu, což tvrdě spící Ditu málem zadusilo. Ani Rolandovi se hřeb polykat nejdřív nechtělo. Ptal se, jestli je to nutné a nešlo by to jinak, ale když se dověděl, že by si hřeb musel strčit do zadnice, raději polkl.
„Dřív bych nevěřil, že něco takového může způsobí víc než žaludeční nevolnost," řekl po obřadu a odříhl si.

Dál měli v plánu napít se ještě z makového odvaru, aby téhle noci vůbec zabrali, ustlat si přímo na podlaze v salonku a doufat, že se dílo podaří. Než tak stačili učinit, začalo se na stole třást nádobí. Nejdřív netušili, čím to je, pak si uvědomili, že chvění způsobuje grál.
„Určitě se zlobí a teď nás promění v chrliče," zvolal hrabě. Sepjal ruce, padl na kolena a škemral: „ Smiluj se. Já nic nechtěl, všechno mi nařídili..."
„Žalovníčku!" šeptla Elisabet a pohrdavě do něj šťouchla špičkou boty.
„Však vidíš to sám. Jsem jen služebník a musel jsem poslechnout. Odpusť mi, " fňukal, aby v příštím okamžiku vyskočil a vzal do zaječích.
„Nikdy by mě nenapadlo, že umí být takhle rychlý," pronesl Roland, podíval se na Elisabet a pokračoval: „Ať jde o cokoli, jsem připraven i na trest. Možná si ho oba zasloužíme. Jen doufám, že to neodskáče můj přítel, ten je v tom nevinně."
Kaspar ho chytil za ruku a stiskl: „Tohle neznamená nic zlého, uvidíš.... a kdyby, poprosím o trest taky."
„Máš občas neskutečně nejapný nápady. Zakazuju ti... ," rozčiloval se Roland, jenže to už se grál nadzvedl a vznesl vysoko do vzduchu. Zdálo se, že ho postupně obaluje aura žhnoucího světla. Všichni tři do ní zírali bez jediného mrknutí, dokud jim nezačaly slzet oči. Grál je nechal důkladně vybrečet a poté k nim promluvil, ač vlastně neměl žádný skutečný hlas.

„Již dvěstě let jsem slova nevyřkl. Snad porozumíte.
Elisabet, rozena princeznou, však to pro tě příliš málo! Toužíš stát se králem. Pyšná věříš, že jím jsi určena. Pýcha jest zlým hříchem, však omluvou budiž snaha lidu i zemi vší být prospěšnou, že čistou je a upřímnou.
Přání nechť vyslyšeno.
Rolande, rozen králem, pro žezlo netruchlíš. Chceš však býti mužem, neb jsi sláb, abys kráčel coby děva. Mrzká je tvá tužba. Nepatří se vznešeným, je červům vlastní. Však, že přiznáváš, jakož i jiných slabostí, činí tvůj stín světlejším.
Přání budiž vyslyšeno.
Kaspere, synu... inu, slova netřeba.
Slyšte však i přání mé. Po tisíce let bylo dáno, kdo ronit smí mé víno života. Toho já nevymyslel, neb vědomí mé jsou druzí. Přijmi omluvu za vší ženstvo, Elizabet. Prozřel já s tvou myšlenkou a křivda, jíž až dnes tak jasnou zřím, musí být napravena a více nesejde zda ryzí muž či žena.
Nyní má podoba rozpustí se ve světle věčnosti, neb musím být ztracen a nalezen... ale prve ještě jedna žádost měla by býti vyřčena: Zakažte hraběti toho plaza trápit!"

Kalich umlkl a rozzářil se světlem, které je oslepilo. Když se pak salonek znovu ponořil do přítmí, nebylo po grálu ani památky.
„Když říkal, že se rozplyne ve světle, tak jsme měli zavřít oči," bědovala Elizabet. Šmátrala přitom kolem ve snaze nahmatat opěradlo židle, aby se mohla posadit. „Skoro jsem začínala věřit, že by ho Kaspar mohl plnit i po proměně a nakonec si klidně zmizí."
„Takže jste všichni slyšeli co já?" ptal se Kaspar.
„Myslíš to, jak ti řekl, že s tebou darmo mluvit? Ano, slyšeli. Měl svatou pravdu a mělo by se to vytesat do kamene. Jinač já už trochu rozpoznávám obrysy nábytku, takže trvalá slepota to není, " radoval se Roland a vzápětí si uvědomil, že výměna těl již zdárně proběhla. Brzy to plně došlo všem a začali výskat a objímat se. Samým nadšením se snažili vzbudit i Ditu, aby se veselila s nimi. Když jí nadzvedli hlavu, musel Roland uznat, že Kaspar nelhal a je do obličeje opravdu docela hezká a podobná té soše. Celý den totiž tak přemýšlel nad veršíky, že ho vůbec nenapadlo zajít se na ní mrknout do zrcadla. Protože si vyzkoušel žít v její kůži, dohodl s Elizabet, že ji nepotrestá a v její vesnici, stejně jako jiných zanedbaných oblastech, postupně zřídí pořádné cesty a útulky pro psy, děti a veterány.

Po rozbřesku se okamžitě pustili do příprav na veselku. Roland totiž nehodlal otálet a hlavně naplánoval dlouho svatební cestu, aby toho Kasparovi co nejvíc ukázal.

Do paměti všech poddaných se pak den svatby princezny Elisabet s jakýmsi neznámým chasníkem vryl hlavně tím, že se král příšerně opil a se slovy: "Vy hajzlíci, doufám, že mi nebudete bránit navštěvovat mý děti!" odpadl od sváteční tabule. Nutno však dodat, že se jednalo o jeho poslední pochybení.