Nevzdávat se 35

„Tamaeli.“ Ozvalo se mu šeptem u ucha.

„Hm?“ Otevřel neochotně oči a zjistil, že zírá Seleně do obličeje. „Co se děje?“

„No, um…“ Selena najednou vypadala nerozhodně. Držela v ruce svůj plášť a deku. Když Tamael stočil oči k Zilovi, zjistil, že ten pořád spí.

„Copak Seleno?“ Usmál se rozespale a držel víčka násilím otevřená.

„No… Je mi zima, a když jsem minule spala vedle tebe… Ne, zapomeň na to, omlouvám se, že jsem tě vzbudila.“ Celá červená se chtěla zvednout, Tamael ji ale jemně vzal za ruku.

„Jestli chceš, nemám problém se zahřátím.“ Usmál se. „A nemusíš se kvůli tomu červenat.“

„Já se nečervenám.“ Bránila se Selena, když si pokládala deku vedle něj.

„Moje oblíbená silná elfka se červená kvůli takové maličkosti.“ Škádlil ji Tamael dál.

„Praštím tě.“ Zamračila se na něj, po červenání už ani stopy. Otočila se k němu zády.

„Dobrou.“

„Neurážej se.“ Naklonil se nad ni Tamael tak, aby jí viděl do obličeje. Otočila k němu oči, ve kterých nebylo po zlobě ani stopy. Využil příležitosti a políbil ji na rty.

„Dobrou.“ Pošeptal ji do ucha a přitáhl si ji k sobě. Napodruhé usínal mnohem spokojeněji.

Probudil ho zvláštní zvuk. Otevřel oči a zjistil, že je to Zil, který při pohledu na ně skřípe zubama. Zabije mě. Když se jejich oči setkali, Zil se k tomu začal vražedně mračit. Tamael políbil spící Selenu do vlasů a zvedl se.

„Pojď ven.“ Řekl Zilovi.

Venku se k němu otočil čelem. „Zile, neměl jsi žádné výhrady k tomu, co je mezi mnou a Selenou, proč ta změna?“

„Před tím mi to přišlo jako nevinné flirtování, teď ale vidím, že je to vážné. Minimálně z její strany.“

„Bojíš se, že bych jí mohl ublížit?“

„Jsem její starší brácha, je to má práce.“ Založil Zil ruce.

„Máš pravdu. Já ti ale přísahám, že nemám v úmyslu Seleně jakkoliv ublížit. Neprošel jsem tím vším jen proto, abych si s ní nějak pohrál.“ Přesvědčoval ho Tamael.

„I přes to, Tamaeli, na ni budu dávat pozor.“

„V pořádku, ale nemusel bys mě pohledem vraždit pokaždý, když se jí dotknu nebo jinak projevím náklonnost.“

„Hm… Pokusím se.“ Povzdechl si Zil.

„Díky. Neboj, nic jí neudělám.“ Zopakoval Tamael. Zil se na něj smířlivě podíval. Přežil jsem! Zajásal Tamael v duchu a oba muži se vrátili do domku v relativně přátelském naladění. Selena měla zavřené oči, proto oba předpokládali, že spí. Ve skutečnosti je oba slyšela, vzbudila se ve chvíli, kdy se Tamael zvedl. Vyslechnutá rozmluva ji hřála u srdce. Po chvíli se jakože probudila a pozdravila oba kluky připravující jídlo.

„Jak ses vyspala?“ Usmál se na ni Tamael se škádlivou jiskrou v oku.

„Ale jo, šlo to.“ Odpověděla s úšklebkem a sedla si k nim.

„Každou chvíli by se naše cesta měla zvedat.“ Zamyslel se Zil při jídle.

„V tuhle chvíli jsme v lesích na úpatí hor, měli bychom to pomalu stáčet nahoru.“ Kývl Tamael.

„Ale taky bychom měli být připraveni na tu zimu nahoře.“ Připomněla Selena problém s oblečením.

„Pravda… Bez mapy ale těžko víme, kde bychom mohli narazit na vesnici.“

„Já upřímně pochybuju, že nějaká mapa hor existuje.“

„Takže půjdeme nahoru a budeme doufat?“ Zeptala se Selena.

„V podstatě. Stopy lidské činnosti jsou snadno rozpoznatelné, tak když na ně narazíme, začneme hledat vesnici.“ Rozhodl Zil a začal si balit věci. Selena dojedla a pomohla Tamaelovi dobalit. Vykročili ven a směřovali svou cestu výše do hor.

Bylo to vyčerpávající a okolo půlnoci museli udělat přestávku.

„Mám dost.“ Prohlásil Tamael a svalil se do trávy. Selena se posadila vedle něj a natáhla si nohy. Zil napodobil Tamaela a rozvalil se na zemi.

„Uznávám, že jsem docela vyčerpaný.“ Prohlásil Zil s pohledem upřeným na hvězdy.

„Teda kluci, jak je možný, že máte menší výdrž, než já?“ Škádlila je Selena.

„Máš z nás nejlehčí vak.“ Zaprskal Zil uraženě.

„Celkově jsi nejlehčí.“ Poznamenal Tamael.

„Dobře, tak odpočívejte.“ Zasmála se. „Jdu se podívat okolo.“