Nevzdávat se 36

Když odešla, promluvil Zil jako první.

„Ty jo, skoro se za svou formu stydím.“

„Mi povídej. Ona si tu běhá jako srnka a já přemýšlím, kde jsem nechal plíce.“ Zašklebil se Tamael.

„Zajímalo by mě, kde tu energii bere.“ Zvedl se Zil ztěžka do sedu.

„Má určitě tajnou schovku čokolády.“ Prohlásil přesvědčeně Tamael a na rozdíl od Zila se ani nepokusil pohnout.

„Jsem zpět, pomlouváte mě?“ Ozvala se vesele Selena.

„Samozřejmě.“ Odpověděl Zil.

„Oba? Fajn, tak já si ty maliny sním sama.“

„Maliny?“ Posadil se rychle se zájmem Tamael, čímž si vysloužil smích obou sourozenců.

„Tady.“ Nasypala mu Selena do ruky a posadila se k nim. Zil vyndal lahev s vodou a nabídl ji sestře.

„To jsem potřeboval.“ Usmíval se šťastně Tamael. „Máš ještě?“

„Počkej, já chci taky.“ Hlásil se Zil o příděl.

„Jako malí.“ Zasmála se Selena a rozdělila mezi ně zbytek.

„Zase vyrazíme.“ Prohlásil Zil po chvíli odpočinku. „Chci se za tmy dostat co nejdál.“

„Chápu, ale vůbec se mi nechce.“ Povzdechl si Tamael. Selena mu s úšklebkem pomohla na nohy. Přitáhl si ji k sobě za ruku, kterou ho držela a políbil ji na čelo. Bavilo ho sledovat, jak se červená.

Chvilku po svítání objevili malou jeskyni, která vypadala vhodně k přespání.

„Neměli bychom pomalu začít převracet náš rytmus spánku? Pokud půjdeme přes
hory, nemůžeme za tmy pochodovat.“ Nadhodil Tamael.

„Pravda, měli bychom s tím začít.“ Souhlasila Selena a Zil ospale přikyvoval.

Tentokrát si už Selena sama položila deku k Tamaelovi. Po jídle všichni vyčerpaně usnuli.

Při probuzení zjistili, že ani nespali tak dlouho, podle množství světla bylo chvilku po poledni.

„Jdeme?“ Protáhl se Zil u vchodu.

Vyšli do sluncem zalitého lesa a pokračovali dál. Bylo příjemné se pro změnu pohybovat venku ve dne. Užívali si tepla a prohlíželi krajinu.

„Nejsou to ovce?“ Ukázala Selena na pár bílých obláčků kus před nimi.

„Vypadá to. Jdeme se podívat.“ Usmál se Zil. V ohradě se opravdu pokojně páslo stádo ovcí. Při pohledu na jejich vlnu se kluci potměšile usmáli, čehož si Selena, k jejich smůle, všimla.

„Ne, nebudeme stříhat cizí ovce.“ Zamračila se na ně.

„Ale…“ Koukli na ni oba.

„Ne! Někde tu bude vesnice, nakoupíme. Zile, nekoukej tak hladově na to jehně!“

„Selenoooo!“ Protáhl Zil, a s výrazem dítěte, kterému sebrali lízátko se loudal za ní. Tamael se tiše pochechtával.

Jak Selena předpokládala, vesnice nebyla daleko. Cestou se ale setmělo a oni nechtěli budit rozruch tím, že by se tam potulovali potmě. Našli nedaleko pastýřský přístřešek, povečeřeli, roztáhli deky a šli spát. Selena se tulila k Tamaelovi, který ji jemně hladil ve vlasech.

„Je to příjemný.“ Ozvala se šeptem.

„Tváříš se jako kočka.“

„Rozhodně nečekej, že bych začala příst.“

„Heh.“ Usmál se Tamael a políbil ji na krk. „Chceš se vsadit?“ Pošeptal ji do ucha. Ani se jí nemusel podívat do tváře a věděl, že je úplně červená.

„Ehm… Půjdu spát. Dobrou.“ Zaznělo od Seleny rozpačitě.

„Dobrou.“ Zašeptal Tamael a aby ji ještě víc pozlobil, lehce ji kousl do ucha. Na to už Selena raději ani nereagovala a oba za chvíli usnuli.

„Kdo se mi to tu rozvaluje?!“ Probudilo Zila spolu se šťouchnutím do břicha. Otevřel oči a sahal po meči.