Cestovatelka 1

Dva jí drželi za předloktí, zatímco ji ona bičovala po odhalených zádech. Její mučitelka, Naya, byla důmyslná. Vzala si důtky, které měly na konci uzlíky, aby nadělala na jejích zádech, co nejvíce škody. Další rána dopadla na její bedra. Už ani nevěděla, kolikátá to byla. U 34 přestala počítat. Ale to měl být stále jen začátek. Věděla, že tohle je nic v porovnání s tím, co jí čeká. S každou další ranou bolestivě stáhla rty k sobě a snažila se nevydat jediný vzlyk. Nechtěla jí dopřát to potěšení, ačkoliv cítila, že její odhodlání s každou další ranou polevuje.
Po několika dalších ranách najednou Naya přestala, postavila se před ní a dýkou zvedla její svěšenou hlavu.
,,Řekni mi, co chci slyšet a tohle přestane.” V odpověď jen zavrtěla hlavou. Nehodlala je zradit. I když se hodně bála toho, co přijde, nedala to najevo.
Najednou cítila, jak ji něco ostrého ještě víc rozrývá rány, jež způsobily důtky. Boří se do odhaleného masa a zanechává hluboké jizvy. Slyšela někoho křičet. Až po chvíli si uvědomila, že je to ona, kdo křičí. Snažila se to ovládnout, ale nedařilo se jí to. Bolest ji úplně oslepovala. Po tvářích se jí začaly kutálet slzy. Ani si neuvědomila, že začala plakat. Nikdy nepatřila k těm statečným. Ale teď statečná být musela. Pro něj, pro ně.
Po chvíli bolest přestala. Opět přišla před ní a zvedla jí, teď již zakrvácenou dýkou, hlavu. “Tak budeš mluvit?!” opět zavrtěla vyčerpaně hlavou.
Naya odložila dýku a dívka, co stála za ní jí podala mísu. Co je v ní nevěděla, ale věřila, že to již brzy zjistí. S mísou v rukách se vydala kolem ní a zastavila se u jejich zad. PO chvíli cítila, jak jí do ran na zádech vtírá sůl. Kousla se do rtu tak moc, až jí začala téct krev. Tváře měla zmáčené slzami, které se teď navíc mísily s její krví. Polkla výkřik, jelikož to pro ni byla nesnesitelná muka, ale ani teď se nehodlala vzdát. Po tom, co už všechno vytrpěla se teď nechtěla nechat zlomit. Snažila si vybavit jeho obličej, ale nedokázala to. Ne teď, když jí tělem projížděla taková bolest.
Pořád cítila v ranách sůl, a tak si ani neuvědomila, že stojí opět před ní. Naya ji vzala za hnědé vlasy a zvedla jí hlavu tak až ji měla zcela zakloněnou. “Stačí jediné slovo a všechno tohle ustane. Jediné slovo a bolest zmizí.” Šeptala jí do ucha a jí to znělo příliš lákavě, avšak z úst jí vyšlo pouhé zachroptění. Naya zamlaskala a tiše pronesla “Promiň, ale nějak jsem ti nerozuměla.”
Eileen se znovu snažila promluvit, měla ochraptělé hlasivky z toho, jak křičela, když jí řezaly do kůže “Nikdy ti nic neřeknu” šeptla.
Naya sepjala rty do tenké linky a mrskla s miskou o zem. “Když neřekneš, tak neřekneš” zvedla hlavu a mávla na ty dva, co ji držely za ruce “Odveďte ji.” řekla jen a znechuceně se od ní odvrátila
Ani se jí nesnažili postavit, pouze ji táhly po zemi. Jí to bylo jedno. Momentálně ji nezáleželo na tom, kde bude. Ulevilo se jí, že to zvládla. Že nic neřekla.
Nechávala za sebou krvavou šmouhu. Z mramorových podlah se najednou ocitla na drsných kamenných, která jí rozdírala nahá kolena do krve. Z ničeho nic jí oba pustili a když zvedla hlavu uviděla před sebou schodiště. Ucítila tupý náraz do zad a jí se začal točit celý svět, jak padala z těch dlouhých schodů. Když dopadla na zem, pořádně nevěděla, kde je strop a kde zem. Na sebou uslyšela smích. Pak pruh světla zmizel a zaduněly kamenné dveře. Ocitla se v absolutní tmě.
Neslyšela nic jiného než svůj vlastní mělký dech. Žádný zvuk, žádný paprsek světla. Nic. Nevěděla kde se nachází, věděla, že se jedná o nějaký druh vězení, ale netušila jak místnost vypadá, ani jak je velká. Momentálně jí na tom nezáleželo. Začala jí objímat sladká temnota nevědomí a ona ji podlehla.
Několikrát se probudila a nebyla si jistá, jestli vůbec otevřela oči. Vždy však rychle upadla do neklidného spánku. Po nějaké době, nevěděla jak dlouhé, jí najednou zasáhlo do očí prudké světlo. Otevřely se těžké kamenné dveře a do místnosti vešla postava s loučí. Její mučitelka Naya. Na rtech ji pohrával krutý úsměv. Eileen se snažila zvednout, ale byla příliš slabá. Válela se na špinavé zemi pokryté hlínou a sutí. Vypadalo to jako místo, které se příliš nepoužívá. Nebylo to klasické vězení. Teď když místnost osvětlovalo světlo pochodně, mohla se trochu rozhlédnout. Nacházela se v malé místnosti ve tvaru čtverce. Na zemi byla pouze hlína a suť. Stěny byly pokryté pavučinami a nic víc se v místnosti nenacházelo. Podívala se na Nayu tyčící se nad ní, která si zjevně myslela, že jí tma zlomí. “Změnila jsi názor?” Eileen si olízla suché a rozpraskané rty. “Ne.” Pronesla tiše.