Nevzdávat se 37

„Kdo se mi to tu rozvaluje?!“ Probudilo Zila spolu se šťouchnutím do břicha. Otevřel oči a sahal po meči.

„Nemusíš na mě tahat zbraň, chytráku.“ Ozvalo se znovu. Zil zaostřil na majitele hlasu. Koukala na něj starší paní s bílými vlasy, holí a velmi pronikavým pohledem. Její obličej prozrazoval, že celý život žila v horách y byla zvyklá tvrdě pracovat. Oči měla živé a pozorné. Slyšel, že se za ním probouzí i Selena a Tamael.

„Tak vás je tu víc… Přestaneš na mě zírat a řekneš mi, co tu děláte?“ Zabodla pohled do Zila.

„Spali jsme.“ Zabručel Tamael.

„Všimla jsem si, ale tohle je moje chatka, proto chci slyšet víc.“

„Chceme se dostat přes hory, odpočívali jsme, abychom mohli ráno ve vesnici nakoupit a pokračovat dál.“ Přiznala Selena.

„Hm, ve vesnici byste nenakoupili, nevěří cizincům, vyhnali by vás s klackama v rukou.“ Zašklebila se paní. Skupina se po sobě zoufale podívala. Bezva, co teď? Běželo hlavou všem.

„A nevíte, kde jinde bychom sehnali teplé oblečení a tak?“ Zeptal se Zil s nadějí v hlase.

„Tady v horách nikde. Ta zabedněnost a uzavřenost je vlastní všem horským lidem. Vyrostli tak. I já bydlím na samotě, a to jen proto, že mi zemřeli dva manželé. Prý jsem čarodějnice, pchá! Co pořád ležíte, vstávat, vezmu vás k sobě. Když mi pomůžete okolo stáda a domu, pomůžu já vám.“ Zatleskala na ně, aby je popohnala.

„A nebudou na Vás lidi z vesnice naštvaný, že u sebe máte cizince?“ Strachovala se Selena.

„Ať se tím zalknou!“ Zasmála se a natáhla k nim ruku. „Agáta.“

Zůstali na ni koukat a přemýšleli, zda prozradit svá jména.

„Je mi jasný, že přes hory chcete, abyste utekli a je mi srdečně jedno, co jste provedli. Takže?“

„Já jsem Selena. To je můj bratr Zil a můj př… to je Tamael.“ Zasekla se Selena a Agáta se chápavě usmála.

„Jasně. Zajímavá sebranka, dva elfové a člověk. Tak pojďte.“ Mávla rukou a vyrazila ven. Páslo se tam stádo ovcí. Přes pastvinu došli k osamělému domku. Vypadal, že je postaven tak, aby přežil veškeré vrtochy počasí, a to i ty v horách nepravděpodobné.

„Vítejte v mém paláci. Mlaďoši mají pokoj nahoře a ty, chytráku, spíš na peci.“ Rozhodla Agáta. Když si odložili věci, nabídla jim snídani. Zil se pomalu smiřoval s tím, že bude navždy „chytrákem“ a čekal, s jakými přezdívkami přijde Agáta pro ostatní.

„Seleno, potřebuju udělat nákup ve vesnici, půjdeš se mnou. Chlapci, vy se postarejte o dřevo za domem.“

„Ráda půjdu, ale nenaštveme tím vesničany?“

„Však o to jde.“ Mrkla na ni Agáta, vzala si nůši na záda, jednu podala Seleně a vyrazily.

„Jakto, že Selena ještě nemá přezdívku?“ Postěžoval si Zil, když s Tamaelem mířili za domek pro dřevo.