Tyriel - Kapitola I. (1. část)

Ulicemi se rozléhal odporný zápach rybiny. Linul se od pobřeží, které bylo trvale osázeno nespočtem stánků, ve kterých rybáři nabízeli ryby ze svého posledního lovu. Nabídka ovšem kupodivu nebyla kdovíjak rozmanitá. Každý si musel okamžitě všimnout, že ve všech stáncích převládal ten stejný druh ryby. Byla velká, někteří jedinci dosahovali i délky jeden a půl metru. Tělo bylo mohutné a bylo pokryto tvrdou drsnou kůží bez šupin, zadní část ryby tvořila dominantní ostrá ocasní ploutev. Ostatní druhy byly zastoupeny jen poskrovnu, což dávalo vědět, že pro tohle přístavní město je tyonela hlavním zdrojem obživy. I přes její neustálý urputný lov, který zde trval již po dlouhá staletí, byla v blízkém moři tyonela jediným bohatě zastoupeným druhem. Pro místní obyvatelstvo byla její existence velice důležitá, což dokazuje mimo jiné název přístavního města – Tyoner, pocházející z označení právě pro tuto rybu.
Elier byl na zápach ze stánků už tak zvyklý, že ho ani nenapadlo o něm přemýšlet, natož se před ním jakkoli bránit. S funěním před sebou tlačil svůj úlovek, který před chvílí naložil ze své loďky na vozík. Na vozíku, který kdysi vyrobil se svým otcem, ležely tři menší tyonely. I přesto, že byly spíše podprůměrné velikosti, jejich celková váha byla natolik velká, že Elierovi už po pár krocích vyskočil na čele pot, který mu o pár chvil později začal stékat do očí a znepříjemňoval mu tak jeho cestu.
Nepracoval jako ostatní rybáři, přišlo mu totiž zbytečné postávat ve stánku a čekat až si u něj někdo koupí nějakou rybu. Byla tu taková konkurence, že se stávalo, že i přes obrovskou poptávku po rybách stáli někteří rybáři ve svém stánku přes dvacet hodin bez jediného uskutečněného obchodu.
Proto měl Elier domluvených několik stálých zákazníků, které obcházel jednoho po druhém, dokud se nezbavil všech ryb. Bylo to sice namáhavější než čekání, ale byl toho názoru, že je lepší vyvinout trochu úsilí a být tak za pár hodin hotový, než jen stát a ztrácet tím čas. Nyní ovšem tlačil vozík už přes čtyři hodiny a stále se na něm kolébaly tři tyonely.
Zbývali už jen poslední dva zákazníci, pokud by ani u nich neuspěl, musel by náhodně zastavovat kolemjdoucí, což se mu příčilo, a navíc úspěšnost takových náhodných nabídek byla téměř nulová.
Předposlední zákazník ho odmítl se stejnou poznámkou jako všichni předchozí. Ještě má nějaké zásoby a ani nemá, jak zaplatit, snad příště. Elier už byl zoufalý, k poslednímu zákazníkovi to bylo téměř přes půl města, takže zvažoval, zda nezamířit rovnou na náměstí a zkusit tak štěstí u cizích.
Nakonec se přece jen rozhodl navštívit svého posledního kupce. Vydal se cestou kolem pobřeží. Byl rád, když se mohl na moře jen dívat a nemusel na něm svádět vyčerpávající souboje. Vlny šuměly a Eliera se zmocňovala touha jen tak si sednout do písku a hledět na nekonečný oceán, ale věděl, že na to nemá čas. Jeho tři ryby už vysychaly a začínaly zapáchat. Musel je co nejdříve prodat, jinak se domů vrátí s prázdnou. Odhadoval, že pokud se jich do dvou hodin nezbaví, nekoupí je už nikdo ani, kdyby se rozkrájel.
Zrychlil krok a za pár minut dorazil k nejzápadnějšímu rameni delty Eleey. Eleea byla jediná řeka na území Lurietu, proto se také právě v jejím ústí nacházel Tyoner, který byl největším a nejvýznamnějším přístavním městem této země.
Ramenem právě proplouvala obrovská loď, což by Elierovu pozornost nijak zvlášť neupoutalo, takových viděl při každém lovu stovky, tahle byla ovšem jiná. Na první pohled se sice příliš nelišila od rybářských nebo dopravních lodí, když na ni ale Elier upřel svou pozornost, okamžitě usoudil, že rybářská loď to rozhodně není. Nezdálo se ani, že by to mohla být loď dopravní. Měla na bocích úzké otvory, což Eliera dovedlo k závěru, o jakou loď se jedná. Byla to loď válečná, úzké otvory byly střílny pro lučišníky.
Byl zaskočen, jeho země v poslední době nevedla s nikým válku a takhle velké válečné lodě nejsou v době míru obvykle k vidění při plavbě. Snad nejde o nic vážného, přece jen je Tyoner hlavní přístav, třeba je jen potřeba na té lodi něco opravit, a proto s ní plují sem. S touto myšlenkou od ní odvrátil zrak a zamířil směrem k městu.
Když s vozíkem zastavil před zdobeným schodištěm vedoucím ke vchodovým dveřím dřevěné budovy, byl už naprosto vyčerpán. Vystoupal po schodech ke dveřím a zabušil na ně. Po nějaké době otevřel starší muž.
„Á můj obchodník je tu, vítám tě Eliere, dlouho ses neukázal, tyonely neberou?“ zeptal se muž.
„Ale kdepak, pane Malthesi, tyonely berou, jen zákazníci nekupují,“ odpověděl Elier.
„No jo, vypadá to, že nastává doba krize. Už i střední vrstvy nakupují jen to, co musí a co nezbytně potřebují, protože nemají, jak zaplatit,“ řekl Malthes. Elier si rukávem utřel pot z čela.
„To mi nemusíte říkat, to já moc dobře vím. Budete chtít koupit rybu, pane Malthesi? Jste už poslední, všichni před Vámi mě odmítnuli,“ řekl Elier.
„Podívám se, co máš na vozíku,“ prohlásil Malthes.
Oba sešli po schodech dolů k stojícímu vozíku. „Mám tyto tři menší tyonely,“ řekl Elier a ukázal na tři rybí těla s drsnou kůží.
„Vidím a hlavně cítím, že už se s nimi nějakou dobu po městě taháš,“ řekl Malthes a rozesmál se. „Máš štěstí, zítra bude mít má dcera svatbu a bude u nás velká hostina. Koupím všechny tři,“ prohlásil, až se uklidnil.
Malthes byl výše postavený, a proto si i v této době mohl dovolit jakýsi nadstandard.
„Opravdu?“ zeptal se Elier.
„Ano. Opravdu. Proč bych to jinak říkal?“ Malthes se usmál na Eliera.
„Tak to jste můj zachránce, pane Malthesi. Už jsem myslel, že budu muset otravovat kolemjdoucí,“ řekl s nadšením Elier.
„No vidíš to, alespoň nebudeš muset nikoho obtěžovat, starý Malthes to zařídil,“ řekl stařík a znovu se rozesmál. „Počkej tady, donesu váhu,“ dodal po chvíli.
Až ryby zvážili, dostal Elier tolik, kolik si za tento úlovek zasloužil. Dříve sice dostával větší odměnu, ale nyní se spokojil i s poněkud malou. Byl rád, že se svých ryb konečně zbavil a zamířil domů.
Procházel úzkou uličkou v odlehlé čtvrti Tyoneru a vozík, který táhl za sebou, dělal strašný rámus, jak poskakoval prázdný po nerovném povrchu. Naproti němu běžela malá asi dvouletá holčička a hystericky křičela. Byla úplně sama, Elier kromě ní neviděl nikde ani nohu. Nejdříve nerozuměl, co křičí, teprve až se přiblížila, rozpoznal, že volá svou matku. Měla obličej červený a celý promočený od slz, její oči byly rudé od neustálého pláče. Proběhla kolem něj bez povšimnutí, jako by byl vzduch.
Eliera bodlo u srdce a rozeběhl se mu mráz po celém těle. Vzpomněl si na to, co ho už brzy čeká. Ohlédl se a holčička právě zmizela za rohem ulice. Chvíli ještě slyšel ten beznadějný vytrvalý vřískot, postupně ovšem slábl, až už se uličkou rozléhalo opět jen drnčení prázdného vozíku.
Otřepal se a brzy zapomněl na to, co se stalo. Promnul si oči, byl velice vyčerpaný a přál si, aby už byl doma u své manželky.
Chudák Sallena, musela být doma sama takovou dobu a zrovna teď! Pomyslel si, že příště už snad od ní nebude tak dlouho pryč, i když tušil, že to bude spíše čím dál horší.
Pracovat ale musím, jinak budeme brzy já i Sallena bez střechy nad hlavou.
S rozporuplnými pocity dorazil ke své malé dřevěné chatce. Vozík schoval za keř, který rostl hned vedle zdi chatrče. Nemohl si dovolit o vozík přijít, proto jej raději ukrýval. Současná situace způsobila, že se v poslední době zvýšil počet zlodějů. Elier proto nechtěl nic riskovat.
Až pečlivě zkontroloval, zda není vozík z žádného úhlu vidět, vešel dveřmi do svého příbytku.
Bydlel tady už od dětství. Než se seznámil se Sallenou, žil zde jen se svým otcem. Matka zemřela, když byl ještě malé dítě. Otec ho naučil rybařit, ale před patnácti lety tragicky zemřel na moři. Od té doby tu žije sám se Sallenou.
Když vešel dovnitř, dolehlo na něj příjemné teplo. Připomněl si jak moc je unavený a myšlenkami už ležel na své palandě. Ovšem zarazilo ho, že i potom co bouchl vchodovými dveřmi, bylo vevnitř stále hrobové ticho. Sallena by teď neměla být pryč.
„Salleno, jsi tu?“ zavolal Elier. Chvíli nebylo nic slyšet, pořád jen to ticho.
Po nějaké době se ale ozvalo šustění a dlouhé hlasité ženské zívání z ložnice. Elierovi se velice ulevilo, už začínal mít strach, že se něco stalo.
„Ahoj, lásko,“ řekl Elier opírajíc se o zárubeň dveří vedoucích do ložnice.
„Byl jsi dlouho pryč, stalo se něco?“ zeptala se Sallena a protáhla se, zatímco stále ležela na pohovce. Zpod látkové košilky jí přitom vylezlo velké kulaté břicho.
„Ne…ne nic se neděje,“ řekl nejistě Elier a políbil Sallenu na čelo.
„Vlastně ano, děje. Je to čím dál horší. Nechci tě teď znepokojovat, ale na druhou stranu nemůžu mlčet.“
Elier se posadil na pohovku k Salleně a všiml si, že se na něj vystrašeně dívá.
„Dříve jsem se radoval, když jsem chytil rybu a byl jsem šťastný, jakmile jsem jich měl plnou loďku. Nyní chytím dvě a přemýšlím, zda má cenu lovit další, protože vím, co mě potom čeká na pevnině. V poslední době tam trávím dvakrát více času než na moři.
Vybral jsem si boj! Úmorné tahání vozíku po celém Tyoneru, ale není boj, jaký jsem si zvolil. Chtěl jsem zápasit na moři a být pak hrdý na to, co jsem tam dokázal. Být odměněn za mé úlovky.
Tak to také dlouho bylo a mělo by to tak být. Teď už ovšem není. Lov už je jen jakási samozřejmost. Hlavní boj už nesvádím na moři a co hůř, zjišťuji, že tu bitvu začínám prohrávat.
Brzy budu muset své úlovky nechávat hnít na ulici. Téměř nikdo už ode mě nechce nic kupovat. A není to tím, že by opravdu nechtěli, lásko, oni už si to nemohou dovolit.
Měl jsem pro tentokrát štěstí, pan Malthes ode mě odkoupil vše, co jsem měl, ale byl už moje poslední možnost. Kdyby jeho dcera neměla svatbu, určitě bych tu ještě s tebou neseděl, ale postával bych marně na náměstí, dokud bych neuznal, že mé ryby už páchnou tak odporně, že by si je nevzal nikdo ani zadarmo.
Ale ani přesto, že jsem nakonec uspěl, se nemohu z odměny radovat. Ve chvíli, kdy k obchodu došlo, jsem sice byl rád, že už mám to nekonečné putování za sebou, ale odměna je opravdu mizivá a s časovým odstupem vím, že příliš spokojený nejsem. Dal mi za tři tyonely ubohé necelé dva litry a navíc jsem po cestě domů zjistil, že je trochu slaná, nejspíš ji zředil mořskou.
Myslím, že přichází krize, obrovská krize, taková, jaká ještě nebyla. Slyšel jsem, že na horním toku Eleey dochází k prolévání krve. Vznikají prý skupiny, které organizovaně útočí na základny na řece a několikrát se jim už povedlo dostat se až ke korytu. Jejich činy byly většinou potrestány smrtí. Každý z nich věděl, jak se vniknutí k řece trestá, přesto byli ochotni to riskovat. A takových lidí neustále přibývá. Bojím se, že se může celý Luriet brzy ocitnout v naprostém chaosu.
Od mnoha lidí jsem slyšel, že nejen poblíž Eleey dochází ke krveprolití, nejhorší je to prý na severovýchodě poblíž přístavu Lyr, tam se lidé navzájem vraždí jen pro pár litrů. V té oblasti už podobná situace trvá delší dobu, ale bojím se, že se začne dít něco takového i u nás na jihu.
Nechci říkat, že taková zvěrstva schvaluji, ale na druhou stranu dokáži pochopit otce, kteří se snaží jakkoli zachránit svoji rodinu.
Jen se podívej, jak jsme na tom teď my. Příští můj lov může skončit tak, že domů přijdu s prázdnou. Stejně tak může skončit i ten další a co si pak počneme, když to takhle půjde dál? Voda nám brzy dojde a co potom budu dělat já? Bude přece mou povinností ji nějak získat.“
Elier chtěl pokračovat, ale když uviděl, že se Sallena celá třese a po obličeji jí stéká slza, uvědomil si, že svou ženu děsí a raději přestal.
„Promiň, lásko, příliš mnoho jsem toho namluvil. Vždy myslím jen na ty nejhorší varianty. Musíme věřit, že u nás ta krize nebude mít takové dopady, bydlíme přece jen ve městě, kterým přímo protéká Eleea,“ řekl Elier, i když věděl, že to, že žijí u řeky, téměř nic neznamená.
Sallena na něj ale pohlédla a on viděl, že už je klidnější. Políbil ji na místo, kudy ještě před chvílí protékala její slza a poté ji objal.
„ Neměj strach, zvládneme to.“
Když to dořekl, byl už nadobro přesvědčen, že to udělá. Musí.