Tyriel - Kapitola I. (2. část)

Elier pozoroval východ Lutai, což byl jediný měsíc, který obíhal planetu. Byl obrovský a při východu, když se od něj odrážel sluneční svit, zářil zelenomodrou barvou. Jakmile se ovšem dostal výš na oblohu, téměř celý ztmavl a zůstal už jen malý srpek, který stále ještě jasně svítil ozářen sluncem. Zbytek povrchu byl jen sotva viditelný, dalo se ale snadno rozpoznat jeho obrys, který neustále dával vědět, jak obrovský Lutai je.
Elier jeho východ vždy rád pozoroval a kochal se jeho majestátností. Možnost tento výjev vidět se mu naskytla jen jednou za sto šedesát hodin, a proto pro něj nebyl nevzácný. Nyní se ovšem netěšil z jeho krásy, ale jen odpočítával čas. Tušil, že zbývalo necelých dvacet hodin, než přijde tma.
Lutai potom na osm hodin zcela zakryje, jinak nikdy nezapadající slunce a celý kraj přikryje naprostá temnota. Během té doby nevychází ven ze svých příbytků ani ti nejudatnější muži. Všichni totiž věří, že když jde slunce spát, probudí se každý mrtvý tvor, aby se mohli alespoň na chvíli znovu procházet po místech, která kdysi mívala nejdůležitější místo v jejich srdcích a pokud potkají někoho živého, neovládnou svoji závist a nedopustí, aby živý zůstal živým.
Ženské vzdychání přivolalo Eliera zpátky do své chatky. Sallena seděla na pohovce a svíjela se v bolestech. Kolem ní poletovala porodní bába a snažila se ji všemožně uklidnit. Elier k ní přiběhl a pohladil ji po vlasech. Byla celá promočená potem a těžce dýchala. Usmál se na ni a řekl: „Ještě chvíli vydrž, brzy to budeš mít za sebou.“
Poté se otočil na porodní bábu a netrpělivým tónem se zeptal:
„Kdy už to bude, neměla by už začít tlačit?!“
„Pane Eliere, buďte trpělivý. Věřte, já poznám, kdy přijde ten čas. Nejlepší by teď bylo, kdybyste opustil tuto místnost a nechal nás zde s paní o samotě, já se o ni postarám, nemějte strach,“ odpověděla porodní bába.
„Dobře, půjdu …ale až to přijde, nezapomeňte mě přivolat!“ řekl Elier a odebral se směrem z místnosti. Než ji opustil, přistoupil k porodní bábě.
„Pamatujte, na čem jsme se domluvili,“ řekl téměř výhružně, ale potichu a odkráčel dveřmi pryč.
Elier si v předsíňce sedl na podlahu a opřel se o zeď. Sklopil čelo do dlaní a začal tiše plakat. Nebyly to slzy štěstí, jaké má většina otců před narozením svého prvního dítěte. Byly to slzy strachu, slzy neštěstí a zármutku a dlouho mu proudili po obličeji.
Potom vzhlédl a plakat přestal. Zůstal nepřítomně civět do zdi před sebou. Oči měl stálé narudlé od pláče a poslední slzy skapávaly na podlahu, ale už nic necítil. V tu chvíli byl uvnitř úplně prázdný. Jen seděl a čekal.
Připadalo mu, jako by tam už seděl celou věčnost, ale nikdo se stále neozýval.
Nakonec se odhodlal a vstal. Vyšel ven na zahradu před svou chatku a podíval se na nebe. Nikde ani mráček, dokonale modrá obloha a Lutai už byl na půli cesty ke slunci. Obě koule se k sobě navzájem nezadržitelně přibližovaly.
„Tma se blíží a ona stále neporodila. Čím jsem si to zasloužil? Proč mi to děláte? … Chcete mě tím takhle zastavit? Já to nedělám proto, že bych chtěl, já musím, přesto že se mě to hnusí. Nikdy si to neodpustím, i když vím, že dělám správně. Ale udělám to, ať už tma bude nebo ne!“ mluvil Elier otevřeně a nahlas k bohům.
Až skončil, hleděl ještě chvíli na oblohu a pak se shrbený pomalu vrátil zpět do svého příbytku.
Byl vyčerpaný, dlouhé hodiny už nespal. Jak by také mohl.
Už nechtěl dál čekat. Vtrhl do místnosti, kde byla Sallena.
„Trvá to věčnost! Co se děje?! Na co se pořád čeká?! Já už…“ v tom Elierův křik přerušila porodní bába:
„Pane Eliere uklidněte se, potomkovi se nechce ven. Musíme čekat, já s tím opravdu nic nezmohu. Zdá se mi ale, že se to už blíží. Myslím, že vaše dítě bude na světě ještě dříve, než přijde tma.“
Elier se posadil vedle Salleny. Na spáncích mu ještě tepaly žíly, ve kterých se silně rozproudila krev, přitom, jak nečekaně vnikl do ložnice a začal křičet.
„Omlouvám se, jsem už opravdu nervózní. To čekání mě ubíjí,“ pronesl polohlasem Elier.
„Nemusíš mít strach, zvládnu to. Cítím, že to skončí dobře. Věř mi, za chvíli budeme mít syna nebo dcerku,“ uklidňovala Sallena svého manžela.
Eliera tyto slova ale přímo sžíraly zevnitř, a proto raději vstal, stiskl Salleně něžně ruku, políbil ji a odešel.
Uplynuly nejméně další tři hodiny od chvíle, kdy se Elier vrátil zpět na chodbu, když se z pokoje ozvalo volání:
„Pane Eliere! Vaše žena začíná rodit!“
Elierovi se rozlil strach do každé části jeho těla.
„Tak. A je to tady…“ zamumlal a okamžitě doběhl k malé dřevěné krabici, která ležela u vchodových dveří. Snažil se rychle odemknout zámek, kterým byla krabice jištěná a od kterého měl klíč pouze on sám. Zjistil ale, že se mu příliš třesou ruce a nedokáže se klíčem do zámku trefit, proto na chvíli přestal s marnými pokusy, narovnal se a začal z hluboka dýchat.
Až se cítil klidnější, zkusil to znova. Tentokrát už klíč vklouzl dovnitř a zámek cvakl. Otevřel víko a vytáhl malinkou lahvičku s nazelenalým práškem.
Letmo se podíval oknem ven na oblohu a viděl, že se Lutai už téměř dotýká slunce.
Rychlým krokem se přesunul k poličce, vzal jeden keramický hrneček a položil ho na malý stolek, zpod kterého hned nato zvedl poněkud velký džbán, který byl z poloviny naplněn vodou.
Nalil do hrnečku až po okraj a napil se. Dal si ale jen jeden doušek, voda ve džbánu byla totiž už poslední, kterou doma se Sallenou měli.
Potom dolil znovu doplna a vysypal do vody v hrnku celý obsah lahvičky. Prášek zbarvil vodu, která byla původně trochu nažloutlá, do zelena. Jak ale Elier míchal, postupně se zelená zase ztrácela, až zmizela úplně, tak jak očekával.
Opatrně uchopil hrneček a zamířil do ložnice, ze které k němu doléhal Sallenin křik.
Když vešel, položil hrnek na stůl, posadil se vedle Salleny a chytil ji pevně za ruku. Tak tam s ní seděl po celou dobu její bolesti, a přitom sám pociťoval tisíckrát větší než ona.
Až se ozval dětský pláč, doběhl pro hrnek a dal Salleně napít.
Podíval se na dítě. Byla to holčička, byla krásná. Nemohl od ní odtrhnout oči. Hleděl na ni a věděl, že ji miluje.
Venku se už zešeřilo. Až se znovu podíval na Sallenu, spala. Otočil se na stařenu a ukázal na skříň stojící v rohu.
„Vevnitř jsou dva džbány, jsou Vaše, ale zůstaňte tu s ní, dokud se nevrátím,“ řekl, prošel dveřmi a tiše je za sebou zavřel.