Tyriel - Kapitola I. (3. část)

Tyoner se proměnil v mrtvé město. Ulicemi vanul jemný větřík, jehož ševelení se jevilo být nadmíru hlasité, neboť se odnikud neozýval žádný jiný zvuk. Zdálo se, že město opustilo vše živé. Dokonce i stromy jako by se krčily v obavách. Tma se už roztékala do každého koutu a na obloze pomalu začínaly zářit hvězdy. To Eliera alespoň trochu uklidňovalo. Přinejmenším nebude mít na své cestě naprosté temno a bude tak snad moci dokončit úkol, který si sám udělil.
Těsně kolem Eliera proletěl nějaký pták. Nepodařilo se mu rozeznat, co to bylo za druh, jelikož let toho neznámého byl rychlý, jako střela z kuše a v mžiku opět zmizel někde ve tmě, nejspíše na poslední chvíli hledal zběsile úkryt.
Elier kráčel pomalu a ostražitě, hned na to přidal tak, že téměř běžel, potom zase zpomalil, až se málem zastavil, tímto způsobem střídal svůj krok, podle toho, z čeho se mu v tu chvíli právě více svíral žaludek. Byly to stále ty stejné dva důvody: jeho hnusící se mu, ale nezbytný úkol a tma, za které ještě nikdy nebyl mimo svůj domov.
Sešel ze stezky, která vedla od jeho chatky a napojovala se na širší kamennou cestu. Chůze byla nyní pohodlnější, předchozí cestička byla spíše jen ušlapaná tráva na louce, takže ji po tmě téměř neviděl a neustále z ní uhýbal a stoupal do bodláků, které v této oblasti hojně rostly, což mu značně ztěžovalo udržet si ostražitost.
Kamenitá cesta, po které šel teď, kopírovala nejvýchodnější rameno delty Eleey a tudíž směřovala na jih k pobřeží. Přesně tam, kam měl namířeno.
Právě když se začala cesta mírně stáčet na západ, ozvala se mohutná rána z velké budovy stojící Elierovi po levici, a ještě dlouho duněla ozvěnou v jedné z rozsáhlých místností.
Srdce mu začalo bušit, jako když bubeník dokazuje rychlost svých rukou. Rychle se schoval za keř na protějším okraji cesty a na zem opatrně položil lehký proutěný košík, který s sebou nosíval, když chodil se Sallenou do lesa na houby.
Až nyní si uvědomil, že budova, ze které se zvuk ozval, je stará pila. Dříve sem bylo dováženo dřevo z Atysu, obrovského lesu rozprostírajícího se na Lurietském poloostrově. Už ale uběhl nějaký čas od toho, kdy někdejší král Nikabor rozhodl, že vozit těžké kmeny na takovou vzdálenost je zbytečná práce navíc. Zavřel tedy všechny pily v Tyoneru a nechal vybudovat několik nových na okraji Nylienoru. Takže tato pila tu už několik let stála ladem a čas se už na jejím vzhledu začínal podepisovat.
Čekal a dlouho se neodvážil ani pohnout. Trhla s ním další rána, právě ve chvíli, kdy už nabíral odvahu vylézt z úkrytu a pokračovat. Všechna postupně nabytá smělost zase rychle zmizela. Elier zůstal na místě a ani se nehnul, jen naslouchal.
Zdálo se mu, že slyší hluboký hlas zevnitř budovy. Nebyl si ale jistý, zda to není jen meluzína hučící škvírou pod vraty staré pily.
Přesvědčen byl, až uslyšel řeč, někoho, kdo nejspíše odpovídal na to, co říkal vlastník hlubokého hlasu. Elier rozeznával slova a věty, ale nerozuměl jim, byla to řeč, kterou neznal.
V poslední době navštěvovali území Lurietu čím dál častěji Rontherští kupci, byl si ale jistý, že tohle nebyli žádní z nich, jejich jazyk by poznal, navíc by nedávalo smysl, že nejsou za tmy schovaní v nějakém příbytku. Vlastně nedávalo smysl, aby kdokoli trávil v tuto hodinu čas ve staré pile.
Elier dokonce ani neviděl, že by si dotyční při činnosti, kterou vevnitř vykonávali, svítili. Ať už dělali cokoli, nebylo normální, aby si nezapálili louč. Každý měl ze tmy strach a znal příběhy o mrtvých, kteří se v tuto dobu probouzejí, aby mezi sebe přibrali nové druhy.
Otvorem ve zdi budovy se mihla černá silueta. Nedalo se rozeznat, jaký druh oděvu má na sobě. Elier byl přesvědčen jen o tom, že postava měla nějakou přikrývku hlavy.
Za chvíli prošla otvorem další osoba a zdálo se, že vypadá naprosto stejně, jako ta předchozí jen se jevila být o něco vyšší. Pro Eliera bylo ale těžké rozeznat rozdíly v takové tmě, proto byl podobný vzhled postav nejspíše jen jeho zdáním.
Hlasy se zvýšily a vypadalo to, že se ti dva záhadní návštěvníci začali hádat. Ozvaly se další dvě rány a potom zavládlo na malý okamžik hrobové ticho.
Přerušil ho rachot rozevírajících se velkých vrat budovy. Obě křídla se rozevřela dokořán, ale zatím nikdo nevycházel. Potom se na prahu ve tmě objevil obrys jedné z postav, které Elier viděl před krátkou dobou dírou ve zdi. Pomalu ale sebevědomě vykráčela ven a začala scházet přístupové schodiště. Eliera značně zneklidnila ta sebejistota, jakou postava navenek působila. Neznal žádného člověka, který by ve tmě nebyl neustále vyděšený k smrti.
V jeden moment se silueta dostala na místo dobře ozářené oblohou a Elier mohl konečně vidět, jak ve skutečnosti vypadá. Byl to mohutný muž, oděný v těžké zbroji a na hlavě měl přilbu z černé oceli, nebylo mu vidět do obličeje jakoby ani žádný neměl, za hledím byla jen černá tma.
Těžkými kroky mířil přímo k Elierovu úkrytu. Právě ve chvíli, kdy vkročil na kamennou cestu, vyběhl z budovy druhý muž v železném brnění a se stejnou ocelovou přilbou jako jeho společník. Zařval na něj něco v cizím jazyce. Elier usoudil, že chce, aby se ten druhý zastavil a vrátil se k němu.
Muž bez tváře se ale stále blížil k místu, kde byl Elier schovaný a jen svému druhovi něco odpověděl pohrdavým tónem. V ten okamžik vytáhl druhý oděnec stojící ještě na schodech z pochvy dlouhý mohutný meč, jehož jílec byl zakončen jakousi podivně malou, avšak opravdově vyhlížející lebkou vzdáleně připomínající lebku lidskou. Meč se ve svitu hvězd zablyštěl a muž opět něco zakřičel, tentokrát opravdu výhružně.
Ta slova už toho druhého nenechala tak chladným jako prve. Tentokrát se rozzuřeně otočil, tasil svůj meč a s vrčením jako vlk se vrhl vstříc svému druhovi.
Meče o sebe po nárazu hlasitě zazvonily. Vypadalo to na dlouhý vyrovnaný boj. Než se ale oba připravili k dalšímu úderu, zaplavil okolí hlasitý a vytrvalý dětský křik.
Soupeři pohotově vrátili svá ostří do pochev a rozeběhli se každý jiným směrem. Za malý okamžik se Elierovi jejich postavy rozplynuly v husté tmě.
Klečel nad košíkem a snažil se svou dcerku utišit. Pohladil ji po malé pláčem promočené tvářičce. Po chvíli přestala plakat a usmála se na něj. Přestože se jako novorozenec nemohla usmívat s emocionální náplní skutečného úsměvu, ale spíše jen díky únavě, držel se nyní on, aby mu nevytryskly slzy. Byla tak krásná a roztomilá, dokonce i ve tmě zářila jako slunce a přesto, že tomu nemohl stále věřit, byla jeho. Miloval ji.
Letmo ji políbil na drobné čelo, postavil se, uchopil proutěný košík a konečně opustil svůj úkryt za keřem.
Svižnějším tempem pokračoval dále po kamenité cestě kopírující řeku. Místy přemýšlel o původu těch dvou neznámých, se kterými se setkal, a přemítal nad jejich reakcí na dceřin pláč. Na jednu stranu ho tato reakce udivovala, ovšem když si představil, jaké překvapení to pro ně muselo být, dokázal pochopit jejich impulsivní jednání a rozhodně ho nepovažoval za zbabělé. Nedokázal si ale stále vysvětlit, z jakého důvodu se tam ti dva nacházeli a co byli zač. Avšak brzy nad tím přestal přemýšlet, neboť se mu hlavou honily jiné a mnohem strašnější myšlenky.
Cesta nyní mířila napříč řekou. Nad korytem vedl široký most, ze kterého nebylo na řeku vidět. Pod ním byly totiž připevněny masivní dřevěné klády, které spolehlivě bránily komukoliv se k vodě dostat.
Také podél celé řeky byly postaveny neprostupné barikády, znemožňující přiblížit se k toku. V pravidelných rozestupech se na nich tyčily strážní věže, jejichž posádka neustále střežila přístup k vzácné vodě.
Když Elier most přecházel, viděl pod sebou jen tmavé obrysy obrovských kmenů, ale věděl, jaký pohled se z mostu naskýtá za denního světla. Chodívá tudy pokaždé, když se chystá na moře a míří ke své loďce ukotvené na pobřeží nedaleko odtud.
Teď má ovšem jiný cíl své cesty a už je mu velmi blízko. Za mostem odbočil z hlavní cesty, která nyní pokračovala na západ, a chvíli šel po úzké stezce téměř lemující barikády na pravém břehu ramena Eleey. Ta se začala pomalu ztrácet a brzy zmizela úplně. Eliera to ale nijak nezaskočilo a pokračoval dále. Stále kopíroval vysoké kmenovité barikády vedoucí k pláži, zatímco se prodíral nepříliš vysokou, ale zato tvrdou trávou. To, že se zde vyskytovala, Eliera ujistilo, že se již blíží k pobřeží. Takhle tvrdé traviny rostly jen nedaleko moře, ze kterého často přicházely silné větry tlačící před sebou kupy písku, před kterým se musely tyto rostliny nějak bránit, a proto byly tak odolné.
Konečně slyšel ten známý zvuk. Oceán hučel hlubokým hlasem, který byl doprovázen mlaskáním vody, jak narážela na balvany, které se zde, na konci moře, povalovaly.
Odložil košík na jeden z velkých kamenů a zhluboka se nadechl slaného vzduchu. Málem zapomněl, proč tady je. Mořský vítr si pohrával s jeho vlasy a on zavřel oči a na malý okamžik se cítil být uvolněný.
Potom znovu zvedl proutěný košík a vydal se přímo na místo, kde se rameno Eleey vlévalo do moře. Nebyly zde už žádné barikády, neboť voda tu byla slaná a nemělo tak žádný smysl ji chránit. Pár metrů dále od pobřeží, byla skrz koryto připevněna velká ocelová mříž, bránící dostat se komukoli do míst, kde je říční voda ještě nepromíchaná s mořskou.
Kousek za mříží přecházelo přírodní koryto v betonový žlab, který ústil až do moře a trochu přesahoval pobřežní linii.
Po obou stranách žlabu bylo vybudováno schodiště vedoucí až k vodní hladině. Po jednom z nich Elier sestoupil drže stále košík v ruce.
I ve velké tmě se dalo rozpoznat, že schodiště pokračuje dále i pod vodou a bylo vidět, jak se pomalu ztrácí v černé hlubině.
Hladina se pohoupávala a vlnila, ale voda nevydávala žádný hlasitý zvuk, jen tak tiše šplouchala o betonové zdi. Sem tam bylo slyšet i vítr, jak si slabě pohvizduje úzkými mezerami mezi balvany.
Elier si klekl na jedno koleno, před sebe postavil košík a s kamennou tváří se nad něj sehnul. Zlehka pozvednul svou malinkou dcerku. Vánek ji pohladil po tvářičce a ona se na otce pousmála. Opatrně udělal pár kroků a přesunul se co nejblíže k okraji houpající se hladiny, zatímco v náručí tiskl novorozenou dceru. Opět poklekl.
Hleděl na ni a připadal si přitom jako omámený. Necítil žádnou emoci. Dlouho tam jen klečel a civěl, a přestože byly jeho oči neustále přilepeny na dítěti, civěl nepřítomně jakoby do prázdna.
Po tom mu náhle vytryskly slzy, tekly proudem po jeho obličeji a z brady jedna po druhé skapávaly na jemnou kožešinu, v níž byla zabalena jeho dcerka. Žal ho sžíral zevnitř.
„Odpusť, malá…prosím, odpusť mi, holčičko…,“ pláč mu nedovolil pokračovat, a tak jen skrčený a v křečích ronil další slzy. Třesa se celý ji políbil na čelo. Vypadala klidně. Mořský vzduch ji uspal.
„Bohové, víte, že tak musím učinit,“ mluvil s obtížemi a s promočenou tváří dále, „netrestejte mě za to…odpusťte.“
Nedostalo se mu ani žádné odpovědi ani jakéhokoli znamení, ale přesto věděl, že nemá na výběr.
„Promiň…promiň, maličká, miluji tě z celého srdce, ale nezbývá mi jiná možnost. Kdyby tu tak nějaká byla,“ Elier plakal a plakal.
„Proč, proč tu nemůže být jakákoliv jiná možnost!?
Zvedl své dítě nad hladinu temné vody. V tu chvíli se cítil, jako by mu někdo otáčel ostřím velkého meče v hrudníku. Rvalo mu to srdce.
„Odpusť, holčičko…,“ to bylo poslední, co řekl a pomalu ji položil zabalenou v kožešině na vodní hladinu. Potom se zhroutil v obrovských bolestech k zemi a ztratil vědomí.
Jeho dcera zmizela s klidem ve tváři v tichých vodách.