Tyriel - Kapitola II. (1. část)

JiObrovským sálem se ozýval šepot hlasů. I tak slabý zvuk zde vytvářel poměrně silnou ozvěnu, a tak se zdálo jako by mezi sebou hovořila větší skupina lidí, přestože spolu rozmlouvali jen dva.
Palác, jehož součástí byl tento sál, byl jednou z mála kamenných budov v celém Lurietu. Tento kraj proslul nesmírnou zručností v práci se dřevem, a proto byla téměř všechna ostatní stavení na tomto území vybudována právě ze dřeva.
Vysoký strop sálu ve tvaru půlměsíce zdobily nádherné velké obrazy, jejichž nejčastějším námětem byla různá zvířata. Převažovali především koně, neboť to byla ta nejmilovanější a nejdůležitější zvířata lurietského lidu. Strop se opíral o mohutné mramorové sloupy, které v pravidelných rozestupech kopírovaly jeho tvar.
Přímo u středu obloukovité části stěny paláce stály dvě postavy a hovořily spolu. Obě upřeně pozorovaly velkou nádhernou sochu ženy, která se před nimi tyčila. Toto mistrovské dílo bylo vytvořeno už před mnoha lety údajně nejnadanějším sochařem, který kdy v této zemi žil. Detaily šatů i obličeje byly dokonalé, až se nejen na první pohled zdálo, že je žena skutečná.
„Pohleď na nejkrásnější dámu ze všech, na dámu, která kdysi pobývala v našem kraji. Já i ty máme to štěstí, že v nás koluje její krev, děvče. Stejně jako krev jejího manžela, mocného krále Neklana, který postavil tuto zemi na nohy, v časech, kdy byla v troskách a zahalena temnými dny hladomoru.
Sjednotil všechny menší i větší osady ležící poblíž řeky a k nim připojil také ty, které se krčily ve stínu vysokých hor Kylionu. Vytvořil z této oblasti království, jež pojmenoval po své krásné ženě Luriet, jež miloval z celého svého srdce. Pod jejich vládou celý Luriet vzkvétal a oplýval blahobytem. V okolí Desskeru, města na severozápadě země, které nese svůj název podle jejich druhorozeného syna, jenž se po čase stal i jeho hlavním správcem, nechal v té době král Neklan vysázet nespočet stromů a zároveň začal s těžbou dřeva v rozlehlých okolních lesích, čímž se začala rodit dnes už pověstná láska našeho lidu ke dřevu a k pracím spojených s ním.
Byly to zlaté časy a tato nádherná socha nádherné ženy je má připomínat. Já už jsem stará, ale ty, děvče, budeš jednou taky velmi krásnou dámou a myslím, že bys měla znát své předky a být jim vděčná za to, že pro tebe připravili takový život.
Nic se neděje samo od sebe, Litiet. Každý předek přispěl svým dílem k tomu, abys mohla žít v přepychu i v těchto dnech, kdy se zdá, že náš kraj opět přikrývá temnota,“ tak pravila Galet, dcera Terese a Dalaet, ke své vnučce.
Litiet pozorně naslouchala a s každým dalším slovem se jí zmocňovala větší touha dozvědět se vše o svém původu. Chtěla znát každý příběh o lurietských králích a o všech ostatních z jejího rodu.
Sál naplňovala ozvěna Galetin posledních slov. Litiet ještě chvíli civěla na překrásnou sochu a potom až ozvěna dozněla a sál zaplavilo příjemné ticho, zeptala se:
„Mohla bych se dozvědět více o mém rodu už dnes? Moc bych chtěla, abys mě vzala do síně králů a o každém z mých praotců mi vyprávěla jejich příběhy.“
Galet ji položila ruku na její malé křehké rameno a usmála se.
„Jsi ještě mladé děvče a pro vše se hned nadchneš, musíš se naučit být trpělivá… Ale pokud si to opravdu přeješ, budu ti ráda vyprávět. Jak už jsem řekla, myslím, že je přinejmenším vhodné, abys znala ty, díky nimž můžeš žít tenhle život… Můžeme začít hned po snídani. Ovšem dnes s vámi jíst nebudu, takže tě budu čekat na zahradě před palácem.“
„Děkuji, děkuji ti, Galet,“ řekla Litiet, objala matku svého otce a odběhla pryč vysokými dveřmi. Galet se za ní dívala a usmívala se. Pomyslela si, že z její vnučky bude už brzy velká žena.