Ze světa do Světa (pracovní název) - kapitola I. pokračování

„Postoupil Gal´gung nějak s tim zubem?“ zeptal se Brixa a upil ze své placatky. „Jen poránu na bolavý záda,“ ujistil naproti sedícího čaroděje.
Mág zakroutil hlavou a zaklonil hlavu v křesle. To ráno byl celý nesvůj. Nemohl se dočkat, až se znovu setká s Logharem, se svým synem. S možným synem, na to nesměl zapomínat, ale touha poznat vlastní dítě byla velmi silná.
„Od včerejšího dne jsem dole nebyl. Nemám zprávy, jak goblini postoupili. Doufám ale, že jsou již velmi blízko. Možná už obal zubu prolomili. Nevím, Brixo. Teď jsou mé myšlenky někde úplně jinde. U někoho jiného.“
„Chápu,“ odvětil hromotluk stroze.
„Jak jste jej dopadli?“ otázal se Glogarr a pohlédl na muže sedícího před ním.
Nemá cenu chodit kolem horké kaše, napadlo Brixu. Tý díry na hlavě si všimne i naprostý pablb. I když menší přikrášlení celého zásahu ničemu neublíží.
„Nebylo to lehký. Bránil se. Musel sem použít menší donucovací prostředek…“
„Donucovací prostředek? Pod tím si mám představit co, Brixo?“
„No, bylo potřeba vynaložit menší násilí, abysme ho zpacifikovali. Jak řikám, rval se jak bejk puštěnej z vohrady,“ řekl zcela jistým hlasem Brixa a nastražil uši. Zpoza dveří se ozvaly přicházející kroky.
Silné zabouchání na mohutné dveře přijímacího sálu, kde Glogarr s Brixou často probíral své plány, na sebe nenechalo dlouho čekat.
„Vstupte,“ vyzval pohotově čaroděj příchozího.
Ten však nejspíše neslyšel, neboť dveře se neotvíraly.
„Vstupte, kurva!“ zařval Brixa tak nenadále, až sebou mág trhl v křesle. „Omlouvám se, mistře mágu,“ řekl s pobaveným úšklebkem hromotluk.
Dveře se rozrazily a do místnosti rychlým krokem vešel Brog. „Je,“ polkl nasucho. „Je vzhůru. Už se probral.“
Idiot, blesklo Brixovi hlavou. Dal jasný rozkaz, že o Logharově probrání chce vědět sám jako první. Chtěl si s ním v klidu promluvit, než se k němu čaroděj vrhne jako týden hladovějící pes na misku žrádla. Spražil Broga nelítostným pohledem.
„Výborně,“ odvětil čaroděj. „Že si ale dal na čas.“
„Dostal pořádnou pecku po makovici, bodejď by nechrněl,“ řekl s úsměvem na tváři Brog, ale v zápětí ho smích přešel, když pohlédl na svého velitele.
Brixa vysílal na svého podřízeného jasné signály, že tuhle větu mu dá pěkně sežrat.
Takže zezadu holí do hlavy.“ Glogarr si povzdechl a protáhl si ztuhlé prsty. „Budiž,“ řekl po trapné chvilce ticha. „Všichni máme své metody práce. Někteří jdou za cílem sofistikovaně, někteří přímo. Brogu, zařiď, ať se o Loghara postará Lirka. Ať mu připraví šaty na převlečení a napustí vanu, aby se trochu umyl. A ten felčar Botchelon, ať se mu koukne na tu jeho… makovici.“ Čaroděj se na chvilku odmlčel a pohleděl do prázdna.
„Ještě něco, mistře?“ zeptal se Brog.
„To bude vše,“ odpověděl s nepřítomným tónem mág. „Brixo, dohlédni na vše, prosím. A teď mě nechte o samotě, musím o něčem popřemýšlet.“

Čaroděj s tupým výrazem hleděl do okna, letmo postřehl slova obou odcházejících mužů a zaklapnutí dveří. Jaká budou jeho první slova, až uvidí syna? Jistě, už s ním jednal, dokonce dvakrát, ale to ještě netušil, že by to mohl být jeho syn. Hlavou se mu honilo tolik, myšlenek, tolik slov, která by mu rád řekl. Ale nejdřív si musí být zcela jistý, že je Loghar opravdu jeho synem. Nakonec, podobnost s Alwou může být jen čistě náhodná. Říká se přeci, že každý má na světě svého dvojníka.
Vystaví ho testu. Jistě, otestuje si ho.
Zkusí na něj seslat proud ohně. Pokud má Loghar po rodičích magické schopnosti, dokáže se jimi před ohněm ochránit.
Pěkný nesmysl, spálí ho to na uhel. Magie se v člověku neprobudí jen tak, z ničeho nic. Magie se musí rozvíjet, trénovat. Těžko chtít po někom, i když je potomkem dvou čarodějů, aby první věc, kterou vyčaruje, byla ochranná bariéra proti ohni. Jak ho taková věc vůbec mohla napadnout.
Musí být trpělivý, musí v něm magii probudit. Bude to chtít nějaký čas, ale jak doufá, ne, věří, podaří se to. A když ne… Když se to nepodaří a ukáže se, že Loghar není Glogarrův syn, budou mít goblini k večeři mladé maso.
Čaroděj zapudil tu odpornou myšlenku, při které mu naskočila husí kůže. Loghar musí být jeho synem. Nic víc si nepřeje. Musí být tím, s kým se podělí o své vědění, o své plány a svou budoucnost. Komu bude moci absolutně věřit a koho bude opět… milovat.


*

Azurově modrou oblohu prozařovalo letní slunce, které příjemně rozpalovalo tváře dvou mladých lidí do červené barvy. Leželi vedle sebe na roztažené dece, oblečeni jen do spodního prádla a vedli rozhovor na téma zelenohnědých vážek, které poletovaly kolem rákosí lemující nevelké jezírko uprostřed skalní rozsedliny.
„Chtěla bys být menší, abys mohla na těch vážkách létat?“
„Ne, nechtěla bych být tak malá. Ve světě velkých tvorů by to asi nebylo moc dobré. Chtěla bych, aby ty vážky byly větší. Velké jako kůň. Byly by to takoví létající koně.“
Usmála se a podala mu z košíku jablko.
„Kousni si, je výborné.“
Poslechl a zakousl se do nádherně zeleného, sladkého ovoce.
„Víš, jak to musí být složité? Být tak malý. Malý a bezbranný před většími a silnějšími?“
„Nevím,“ usmál se. „Nejsem tak malý a bezbranný.“ Kývl na nedaleko odložený středně dlouhý meč zasunutý ve zdobně prošívané pochvě.
„Ach ano, můj rytíř, neohrožený, připraven chránit všechny slabé,“ odvětila s pobaveným výrazem ve tváři.
„Všechny ne, jen tebe, růžičko,“ řekl sladce a věnoval jí polibek na růžová ústa. Jak rád je líbal. „Na nikom mi nezáleží, jen na tobě, to přece víš.“
„To ano, však nikoho jiného nemáš. Nebo snad ano?“ zeptala se zvídavým tónem.
„Jistě, že ne! Ty jsi jediná, koho milu…“ Na jejím rozšiřujícím se úsměvu ihned poznal, že ho znovu dráždí. „Ty jedna pokušitelko! Že já ti musím naplácat na holou?“
„To ne, to ne,“ zavýskla, rychle vstala z deky a začala utíkat směrem k jezeru.
„Chytnu tě a pak uvidíš ten tanec!“ křikl a také se rychle zvedl nahoru.
Jezírko přímo vybízelo ke koupání. V čiré vodě bylo vidět až na jeho dno.
Pohlédl za ní, už byla těsně u vody. V běhu odhazovala zbytek oblečení a během chvilky zaplula do teplé vody. Po zádech mu přeběhl hřejivý mráz a na ústech vyrašil šibalský úsměv.
„Jen počkej!“ Zakřičel, sundal si trenýrky a rozběhl se za ní.

Za chvilku už oba stáli ve vodě v objetí, přitisknuti tělo na tělo. Malý vodopád vytékající ze skály šuměl a na tváře jim dopadaly drobné kapičky vody odrážející se od hladiny.
Ve vášnivých polibcích utopeni oba dobře věděli, že k tomu dnes poprvé dojde. Na tomto nádherném místě a v tomto nádherném jezírku.
On byl úplně klidný, necítila, že by byl nějak nervózní. Na sobě poznala, jak jí nahlas a silně buší srdce.
BUCH BUCH! BUCH BUCH! BUCH BUCH!
Jakoby z dálky uslyšela své jméno. Někdo volal její jméno…

„Lirko! Lirko!“
Další a další rána do dveří.
„Lirko, votevři, musíme jít. Čaroděj přikazuje. Tak sakra, Lirko!“
Ze snu vytrhnutá služebná vykulila oči a silně se nadechla. „Já se toho nedočkám ani v tom snu,“ bouchla do peřiny.
Dveře se roztřásly pod dalšími dvěma údery.
„Lirko! Vstávej!“
Nevěřila, že by taková slova kdy řekla, ale to ráno ji z úst vyklouzlo něco, co dáma nikdy nikomu v žádném případě neřekne: „Doprdele práce, kurvafix no jo! Sem vzhůru, tak už do hajzlu nemlať na ty zasraný dveře, kazišuku!“
Vstala, došla ke dveřím, odemkla je a silou otevřela, až jí ruka málem odlétla nalevo s nimi.
„Co je? Je neděle a to mám dovoleno spát dýl!“
Brog na ni zíral s otevřenou pusou. Stála před ním jen ve slabé noční košilce a kalhotkách. Bosá a rozdrbaná.
Zvedla oči v sloup a rukou si zakryla hrudník.
„Tak co se děje, Brogu? Glogarr zase našel pavučinku na závěsu lustru ve svém tři metry vysokém pokoji?“
Úžasem očarovaný muž začal přicházet opět k sobě.
„Ne… Máme toho zloděje Loghara. Máš mu sehnat nějaký hadry a přichystat koupel.“
„Od kdy se zlodějům chystají koupel a čisté šaty?“
„Co já vim. Večer sme ho sem přitáhli stlučenýho jak máslo.“
„No dobře,“ odfrkla. „Něco na sebe hodím a jdu.“
„Máš jít okamžitě. A protože sem tě tu jakou dobu budil, vypršel ti čas se oblíct.“
Samozřejmě o tom, že by měla jít dívka okamžitě a nezdržovat se oblékáním, nepadlo ani slovo. Brog byl však starý čuňák, co si rád dopřál pohled na mladé masíčko, jak s oblibou říkal. Napadlo ho, že podívaná na spoře oděnou Lirku bude krásnou odměnou za včerejší dobře vykonanou práci.
Lirka na něj vyvalila oči. „To mám jít takhle?“
„No jó, máš si pospíšit.“
„Vezmu si alespoň župan z postele.“
Brog mrkl na postel, kde ležel jen slabý přehoz. Župan si představoval tedy úplně jinak a tenhle cár hadru toho stejně moc neschová.
„Dobře, ale rychle!“
Vzala na sebe přehoz, dle ní župan, a vyšla ze dveří. Brog, než je za nimi zavřel, se rozhlédl po místnosti, kde však už nikdo další nebyl. Nechápavě pokrčil rameny. Proč kazišuk?

Šli úzkou, dobře osvětlenou chodbou do šatníku pro služebnictvo. Lirka šla první, Brog dva tři kroky za ní. Užíval si pohled na dívčino pozadí, které se pod slabým přehozem při každém kroku dráždivě vrtělo.

Lirka vybočovala z řady ostatních služebných, jež u čaroděje sloužily. Byla mladá, Glogarr ji přijal do služby po smrti jejích rodičů v šestnácti letech. To byla ještě dítě, po kterém by neštěkl ani pes. Jenomže za pět let, co mu poslušně a dobře posluhovala, se proměnila v překrásnou ženu s dlouhými hnědočernými vlasy, které ráda nosila spletené v copu, a s tváří tak půvabnou, že z ní byl na větvi každý mužský pohybující se v Glogarrově sídle. Její plné rty a velké zelené oči, o dokonalé postavě s poprsím tak akorát do ruky ani nemluvě, nenechaly žádného z nich v klidu spát.
Jediným, kdo byl vůči její kráse imunní, když nepočítáme čaroděje, byl Brixa. Brixovi se nelíbila. V jeho očích byla vychrtlou ženštěnou, jakých jsou bordely po celém Světě plné. Brixa nesnášel tento typ žen, v uvozovkách, s dokonalou postavou, jíž jsou teď všechny mladé husy zaslepené. Brixa měl rád ženskou krev a mlíko a čím víc mlíka, tím líp!

Zahnuli vlevo, do širší chodby, kde starší dvě služebné zrovna myly okna. Oba příchozí ucítili průvan, který ještě víc zesílil, když menší z myjících žen otevřela další okno.
Lirka lehce zvedla ruku na pozdrav, jenomže v tu chvíli zavál vítr tak nešťastně, že z ní sfoukl župan. Marně se jej snažila zachytit. Vše se stalo tak náhle a tak rychle, že už jen pozorovala, jak vylétá z protějšího okna ven.
„To je teda pech,“ pronesl s pobavením Brog.
Lirka se na něj otočila se zoufalým pohledem. „Musím pro něj, Brogu, nemůžu jít přece jen takhle. Nebo si skočím pro něco do pokoje, budu zpět cobydup.“ Dívka naléhala stojíc před ním opět jen v kalhotkách a noční košili.
„No to v žádnym případě,“ odsekl jí. „Deme pozdě a já si nenechám vod Brixy vypráskat kožich, že se s tebou někde loudám!“
„Ale to přece…“
„Dost, už sem řek. Konec rozhovoru. Máš vstávat dřív, když nechceš chodit nahatá,“ řekl s kyselým obličejem. „Vem si příklad ze mě. Spát chodim v tom, co se měl na sobě předešlej den, takže když mě někdo vzbudí vo půlnoci, sem hned k ruce!“
„A smrdíš jako rok nemytá prdel,“ uchychtla se jedna ze starších služebných.
„Kušuj babo!“
Brog se otočil zpátky k Lirce, které druhá z žen podávala svou zástěru. Přiskočil k nim, vytrhl ji mladé dívce z ruky a hodil jí starší ženě na hlavu.
„Ani hovno nebude. Nech si ten svůj ušmudlanej hadr a ty běž, Lirko. Nebo bude zle!“
Dívka se se slzami v očích otočila a vykročila znovu směrem k šatníku.
To tak, ještě by mi zkazily podívanou baby, pomyslel si Brog a s mlsným pohledem následoval odcházející služebnou. Pohled teď byl ještě úchvatnější, když už skoro nic nezakrývalo ten nádherný zadek, který by tak rád poplácával od rána do večera.

Glogarr ve svém sídle zakazoval jakýkoliv vztah mezi služebnictvem. „Pokud máte choutky, nemáte u mě co pohledávat“, toto heslo zdůrazňoval u každého přijímacího pohovoru a sloužící ho plně respektovali.
Výjimkou byli před jedenácti lety pouze kuchtička Ágnes a vrchní kuchtík Tom. Jednoho horkého večera se spolu zapomněli ve spíži, kde se zcela nazí oddávali milostným hrátkám na pytlích žitné mouky a cukru.
Smůlu měli tu, že okno spíže bylo přímo pod čarodějovou ložnicí. A čaroděj si vždy v létě nechával okno dokořán, lépe se mu prý spalo.
Kolem půlnoci ho probudilo hlasité zasténaní. Chvíli pak byl klid, takže jej napadlo, že se mu to zdálo. Jenže pak se zasténaní ozvalo znovu, tišeji ale přece. Mord, v mém sídle, v sídle vznešeného rodu, napadlo jej znovu. Vylétl z postele a hnal se ke dveřím, aby zburcoval všechny spící široko daleko. Když bral za kliku, zaslechl, že sténání se zintenzivňuje a že se ozývá v pravidelném rytmu. Po tom, co se ozval druhý sténající hlas, měl jasno, žádný mord!
Brixa s tehdy ještě živým Kirbem, než se mu stala ta nehoda, kdy několikrát upadl na nůž, rozrazili dveře spíže právě ve chvíli, kdy si mladým párem prováděná činnost vyžádala výkřik nejhlastější.
Pro výstrahu, dostal Tom třicet ran bejkovcem, Ágnes, s přihlédnutím k tomu, že byla žena, o dvě méně. Oba je tak, jak je našli, odvezli zrána do Citboru, kde je nahé a zmlácené vyhodili na náměstí plném lidí. V tu dobu byl právě vyhlášený citborský jarmark, jenž navštěvovali lidé žijící v okolních vsích a osadách.