Tyriel - Kapitola II. (2. část)

Litiet dožvýkala sousto kančího masa a odložila příbor, přestože na jejím talíři zbývala ještě více než polovina porce.
„Už nemám hlad, nesním tolik masa po ránu, mohu jít?“ zeptala se své matky, královny Deany.
„Nechutná ti? Nebo snad někam pospícháš?“ tázala se překvapeně Deana, zatímco přikládala k ústům číši z leštěného dubového dřeva zdobenou synollskou ocelí a chystala se z ní napít červeného erathonského vína.
„Babička mi bude vyprávět o našich předcích. Za chvíli na mě bude čekat v zahradě před palácem.“
„Měla by ses nejdříve pořádně najíst, Galet na tebe počká. Určitě není příliš zaneprázdněna, takže jí neuškodí pár minut posedět na lavičce,“ ujišťovala Deana svou dceru.
„Já už ale nechci jíst,“ odvětila stroze Litiet.
Deana silně udeřila pěstí do velkého kulatého stolu, až vyskočilo několik kapek vína z její číše, dopadly na bílý ubrus, kde se rychle vsákly a utvořily na něm červené kulaté skvrny.
Všichni v místnosti, včetně Litiet, okamžitě ztuhli, zůstali nervózně civět na královnu a čekali, co bude dál.
Deana měla stále ruku v pěst a narudlýma očima se rozzuřeně dívala na Litiet, po chvíli ruku zase povolila a na jejím obličeji se pomalu vytvořil vlídný úsměv.
„Dobrá, běž tedy, dcero moje, a pozorně naslouchej tomu, co ti tvá babička bude vyprávět,“ řekla královna a ukrojila si další kousek masa.
„Děkuji,“ řekla Litiet a svižným krokem opustila jídelnu.
Utíkala dolů po točitém schodišti, až dorazila do přístupové chodby. Vysokými vraty se dostala ven na nádvoří, kde právě lukostřelci cvičně stříleli na kulaté terče. Proběhla přes celý dvůr a až prošla skrz kamennou obloukovitou bránu, ocitla se v nádherné obrovské zahradě, jejíž středem byla velká stupňovitá fontána, kterou na vrcholu zkrášlovala mramorová socha koně.
Vše se tu zelenalo. Každá rostlina kvetla a přispívala tak odstínem svých květů k úchvatné hře barev, která naplňovala celou zahradu. Na obloze plulo jen pár roztrhaných mráčků, zatímco slunce silně zářilo a jeho paprsky se třpytily a odrážely v kapkách vody stříkajících okolo fontány. Byl zde příjemný klid, slyšet byl jen rozmanitý ptačí zpěv, dodávající tomuto místu ještě kouzelnější nádech.
Litiet se na chvíli zastavila a zhluboka se nadechla vzduchu plného různých sladkých vůní jara. Trochu se jí z toho zamotala hlava, cítila při tom ovšem uklidňující rozkoš. Rozhlédla se a uviděla svou babičku sedět na lavičce pod mohutným starým javorem. Zamířila tedy k ní.
„Dnes je krásně,“ řekla Litiet trochu udýchaným hlasem.
„Áá už jsi tady, můžeme tedy vyrazit?“ optala se Galet.
„Jistě můžeme…jen se ti chci ještě omluvit, že jsem nepřišla včas. Matka mě trochu zdržela, zase se na okamžik nedokázala ovládnout,“ vysvětlovala Litiet.
„Pochop děvče, tvá matka nemá lehký život. Král Nakon má v posledních letech příliš mnoho práce a ona je na vše sama. Jen sotva co tvůj bratr Diodor dospěl a začal se o sebe starat sám, musí se už tvá matka snažit dobře vychovávat tebe a naučit tě, jak se chovat ve společnosti. Navíc brzy se bude pokoušet o to samé i s tvou sestřičkou. Proto jí to prosím nezazlívej, tvá matka bývala vždy hodná a čestná žena, ale její neustálé starosti ji zmohly, což se podepsalo i na jejím kdys zcela vlídném duchu,“ ospravedlňovala Galet svou snachu.
„Snažím se to chápat, ale někdy mě její slova či činy velice rmoutí…“ Litiet se chvíli zahleděla do prázdna a trochu ji zvlhly oči, „vyrazíme tedy?“ zeptala se po chvíli a promnula si dlaněmi obličej.
„Ano vyrazíme,“ Galet se postavila a společně vykročily směrem k paláci, který čněl v čele podlouhlé zahrady.
Zanedlouho už jim přední stěna paláce vyplňovala celé zorné pole. Vstoupily dovnitř těžkými dřevěnými vraty, načež je široké schodiště tvořené mramorem zavedlo do druhého podlaží před vstupní klenuté dveře. Po obou stranách stála stráž, oba muži drželi vysoké louče a za opasky měli v kožených pochvách připevněny kratší meče. Na hlavách měli nasazeny přilby, jež byly ukovány tak aby jim na krajích doléhaly ke spánkům a k lícím, což oběma strážným umožňovalo neomezený rozhled a zároveň dostatečnou ochranu.
Jakmile uviděli, že Galet a její vnučka míří k nim, mírně se předklonili na znamení pozdravu.
„Pusťte nás dovnitř,“ přikázala Galet strážím.
„Samozřejmě, paní…“ odpověděl jeden z nich a otevřel dveře.
„Prosím, vstupte,“ dodal druhý.
Galet vkročila a Litiet ji ihned následovala. Dveře se za nimi s dunivým žuchnutím zabouchly. Zvuk chvíli hřměl prostornou oblenou síní a poté se pomalu rozplynul do ztracena.