Tyriel - Kapitola II. (3. část)

Ocitli se v jedné ze tří menších kopulí Nylienorského paláce, kteráž se tyčila přesně v jeho středu.
Litiet žasla. Takový pohled se jí v životě ještě nenaskytl. Po obvodu síně stály podobizny všech lurietských králů a královen. Každý král měl na sobě zbroj, kterou za svého života skutečně navlékal. Vždy po korunování si čerstvý král nechá ukovat zbroj podle svých představ, ve které potom vystupuje při zvláštních příležitostech. Po smrti ji oblékne naposledy a pyšně se v ní zařadí na místo mezi své předky, kde stráží svou zemi navěky.
Některé ze soch nezobrazovali ani krále ani královnu, tito si své místo v síni králů zasloužili hrdinskými činy ve jménu lurietské země. Každý z nich ovšem pokrevně patřil do královského rodu. Nikdy se nestalo, že by zde své místo našel někdo, kdo patřil k obyčejnému lidu.
Všechny tyto umělecké skvosty byly vytesány z jednoho kusu kamene do životní velikosti… až na jeden.
Uprostřed síně stála obří socha s rozpřaženými silnými pažemi jako by vítala a chtěla přátelsky obejmout každého, kdo vstoupí dveřmi. Na tuto podobiznu prvního lurietského krále Neklana nebyl použit pouze jeden kus horniny, jako tomu bylo u ostatních. Byl by totiž tak těžký, že by se do síně králů takřka nedal dopravit, proto sochaři raději pracovali se dvěma díly. Nechali je donést dovnitř, aby z nich přímo zde mohli vysekat konečnou podobu krále Sjednotitele. Přesto se pouhým okem nedalo rozpoznat, že je toto veledílo, na kterém pracovali nejzručnější umělci své doby, tvořeno více částmi.
Litiet stála jako omráčená a s mírně pootevřenými ústy civěla na sochu prvního krále. Její kopřivově zelené oči se blyštěly.
Galet ji tiše pozorovala s lehkým úsměvem na rtech a uvědomila si, že se její vnučka mění z mladého děvčátka v dospělou ženu. Měla krásné lesklé obsidiánově černé vlasy, jejichž konečky jemně přikrývali její, již bujaré ženské vnady. Byla spíše drobnějšího vzrůstu a její štíhlounká křehká postava by nenechala chladným nejednoho urozeného pána. V její tváři viděla Galet první královnu a nejkrásnější ženu, která kdy v zemi žila.
Nebylo pochyb, že Litiet pochází ze stejného rodu.
„Díváš se na krále Neklana, o kterém jsem ti vyprávěla dnes ráno,“ prohlásila Galet, na chvíli se odmlčela a přistoupila blíže ke své vnučce.
„Celé území ležící na jihu, všechna místa, která nyní nazýváme svými domovy, byla v troskách v důsledku dlouhých zuřivých válek a do všech krajů se vléval stejně nezadržitelně jako žhavá láva, která zabíjí vše živé, černý hladomor, když ze severu dorazil kočovný jezdec Neklan na cedrově hnědém koni se svou družinou.
Říká se, že pocházel z dalekých zemí severu, odkud kdysi začali přicházet první lidé. Neměl prý rád usedlý způsob života, a proto posbíral hrstku stejně smýšlejících a vydal se ze své rodné země na dlouhá putování napříč rozlehlými pláněmi krajů, o kterých se v našich knihovnách uchovává jen pramálo zápisků. Cestoval z osady do osady, z vesnice do vesnice. V každé z nich pobýval nějaký čas, a neboť měl dobré srdce, pomáhal jim ve všech problémech, jako by byly jeho vlastním domovem. Všude se stal brzy váženým a uznávaným a byl zdejším lidem přijat mezi sebe. Proto byla prolita nejedna slza, když se po čase rozhodl ve své cestě zase pokračovat dále.
S každou další navštívenou vesnicí se počet jeho družiny zvyšoval. Téměř vždy se našel někdo, kdo stejně jako Neklan toužil poznávat nová a nová území, namísto neustálého rutinního setrvávání v jednom kraji. Byli to nejčastěji nedávno dospěvší synové, jejichž srdce cítila nutkání zmizet za hranicemi a navždy splynout s přírodou. Často těžká, pláče plná, loučení s matkami předcházela jejich odjezdu s družinou. Avšak touha stát se poutníky byla silnější než cokoli jiného…“
Galet přistoupila k vysoké polici plné tlustých knih se zdobenou vazbou. Jednu vytáhla a položila ji na piedestal stojící naproti knihovně. Z knihy se při žuchnutí na dřevěnou plochu zvedl obláček prachu. Galet její vazbu trochu oprášila svými prsty a Litiet si mohla všimnout nyní již dobře čitelného nápisu:


~POČÁTKY NAŠÍ ZEMĚ~
|Příběhy krále Sjednotitele|

Galet chvíli v knize listovala a potom řekla: „pokud dovolíš dále ti budu nahlas číst, paměť mi už neslouží tak dobře, abych celý příběh do posledního detailu odvyprávěla z patra.“
Litiet přikývla a Galet začala předčítat:
„Jak čas plynul, družina se rozšiřovala. Když velikost skupiny přesáhla dvě stě mužů, zamířili na jih.
Došli k osamocené obří hoře Dolontur a v mlze před nimi vyrostlo na horizontu pohoří Mylthyl. Vydali se vstříc k němu.
Jedním z průsmyků vstoupili do tehdy mladé a silné říše Rontheru. Dlouhý čas zde pobývali a ti, kteří již neměli tolik sil, aby pokračovali dále, tady nalezli nové domovy.
Uběhla právě dvě léta, když se Neklan rozhodl opět vyrazit. S o něco užší družinou opustil země Rontheru a vydal se tentokrát na jihovýchod. Více než dva měsíce projížděli rovinnými pláněmi, aniž by narazili na nějaká obydlí. Zrovna když se na východě začali zvedat kopce, přebrodili v těch časech ještě mohutnou a silnou řeku Tyriel.
Tam v kopcích spíše najdeme vsi či osady, vydejme se tam, říkal Neklan svým druhům.
Skutečně zamířili na východ. Uběhl další měsíc ode dne, kdy překročili Tyriel a země pod nimi se zvlnila. Z kopců před nimi se stávaly skalnaté hory a zeleň pomalu ustupovala. Zastavili se u čistého horského potoku, aby doplnili zásoby vody. Byla to vlastně nedaleko odtud pramenící řeka, která se do moře vlévala v místě vzdáleném kilometry směrem na jih. Neklan si chtěl trochu pročistit hlavu a toulal se sám po břehu říčky. Dumal nad tím, proč stále nenarazili na žádnou osadu. Jsou snad tyto překrásné rozlehlé kraje zcela neobydlené? Nechtěl tomu věřit.
A potom ji uviděl na protějším břehu. Byla skloněná k vodní hladině a plnila velký džbán, zatímco jí slabý proud vody zurčel okolo kotníků. Až přetékal, zvedla jej a napřímila se. Její zrak zabloudil na druhý břeh a spočinul na Neklanovi. Její tyrkysové oči hleděly přímo do těch jeho.
Jeho tělem se rozlil zvláštní pocit, který nikdy předtím nepoznal, a srdce se mu rozbušilo. V životě neviděl krásnější stvoření. Dívka, na kterou se díval, nosila jméno Luriet. A stejně jak půvabně její jméno znělo, tak rozkošná byla ona sama.