Tyriel - Kapitola II. (4. část)

Neklan přistoupil o pár kroků blíže ke korytu říčky a zrovna ve chvíli, kdy chtěl promluvit, se Luriet otočila a odběhla vysokým rákosím do jehličnatého lesa, tak něžně a zlehka, že nebylo slyšet ani prasknutí větvičky. Neklan se neodhodlal na ni zavolat, čehož hned po chvíli litoval.
Nikdy neměl k ženám zvlášť silný vztah, žádná z nich v něm ovšem dosud nevyvolala srovnatelné pocity s těmi, které se nyní uhnízdily na jeho srdci. Věděl, že ji musí znovu vidět a tentokrát ji oslovit. Vrátil se tedy ke své družině, která odpočívala u břehu o pár metrů dále.
Viděl jsem u řeky děvče, což značí, že je poblíž nějaká vesnice. Zmizela mi v lesích na druhém břehu. Měli bychom proto jít dále na východ a vesnici najít, potřebujeme doplnit naše zásoby, hovořil Neklan ke skupině poutníků.
Pomalu se tedy připravili a pokračovali směrem, který navrhoval Neklan. Chvíli se zdálo, že jen bloudí lesem, ale zanedlouho spatřili první budovu. Došli k ní a před nimi se otevřela velká mýtina, na které byla vystavena malá vesnička.
Do nosu je překvapivě udeřil odporný pach hniloby. Postupovali dále do středu vesnice kolem starých polorozpadlých dřevěných chatrčí, avšak nikde nebylo ani stopy po místních obyvatelích.
Až u jedné z chatek uviděli ležet vyzáblé tělo staršího muže. Slunce do něj silně dunělo a vytrvalé bzučení much kroužících nad ním jen dotvrzovalo skutečnost, že je již v pokročilém rozkladu.
Neklan to nechápal. Co tu žije za lidi, že nechají své mrtvé tak lhostejně ležet u cesty. Každý si přece zaslouží alespoň trochu úcty a být řádně pohřben.
Mnohým z družiny se zvedal žaludek z podívané, jež se jim naskýtala, proto raději nechali ležet toto místo za sebou a nadále intuitivně směřovali do srdce vesnice. Neklan byl však stále rozezlen tím, jakým způsobem se zde místní lidé chovají ke svým zesnulým, a byl rozhodnut, že to nenechá jen tak být.
Nyní už měl dva důvody proč navštívit tuto vesnici, ta překrásná dívka od potoka a ona odporná polorozpadlá smrdutá mrtvola.
Procházeli mezi dřevěnými staveními a přesto, že se již nacházeli na návsi, v jejímž středu čněl do výšky kamenný obelisk, stále nikoho nepotkali. Vše nasvědčovalo tomu, že je vesnice neobydlená. Družina se ovšem právě radila o tom, jak budou postupovat dále, když z jedné úzké uličky vyšel muž nesoucí prázdný pytel přes rameno. Ve chvíli kdy spatřil skupinu poutníků, zarazil se a trhnutím se pootočil, jako by se chtěl dát na útěk, avšak vzápětí své rozhodnutí změnil a zůstal stát na místě přesvědčen, že by ho jezdci stejně po pár krocích dostihli a svou situaci by tím jen zhoršil.
Vrásky v jeho tváři a lehce zakulacená záda prozrazovala, že se nemilosrdný čas již dávno obrátil proti němu. Zpod svraštělých víček mu blyštěly oči plné strachu, poletovaly od jednoho Neklanova muže k druhému, třebaže všechny ostatní části jeho těla se ani nehnuly.
Neklan vykročil vpřed se zvednutými dlaněmi, naznačujíc, že je neozbrojen.
‚Není důvod k panice, starče, přicházíme v míru. Jen potřebujeme doplnit naše zásoby,‘ vysvětloval Neklan.
Stařec na něj chvíli civěl a potom začal vydávat zvuk připomínající dávivý kašel, avšak Neklan v něm brzy rozeznal upřímný smích. Zamračil se.
‚Co ti přijde k smíchu, starče?!‘ zeptal se příkře.
‚Vy asi pocházíte z dalekých krajů, že? Nebo si ze mě jen utahujete?‘ odvětil starý muž. Neklan nechápal, přesto odpověděl:
‚Ano pocházíme ze severu, z míst vzdálených mnohé kilometry od vaší vesnice. Prošli jsme přes říši Ronther a nedávno jsme překročili obrovskou řeku, kterou zdejší lidé nazývají Tyriel. Jsou to ovšem již více než tři měsíce, co jsme na nikoho nenarazili. Až dnes, u horského potoka nedaleko odtud. Spatřil jsem krásnou dívku, jež si plnila vodou svůj džbán, a proto jsme také našli vaši vesnici, když jsme se vydali ji hledat. Omlouvám se tedy, pokud jsem tě svými slovy nějak urazil, nebyl v nich žádný zlý úmysl.‘
‚Dobrá,‘ stařec si hlasitě odkašlal.
‚Promiňte mi mou reakci, jen jsem ještě nenarazil na nikoho, kdo by neznal zdejší situaci… První, o co vás poprosím, už nikdy přede mnou nezmiňujte Ronther, jen při pomyšlení na něj mám nutkání rozbíjet vše kolem sebe.‘
‚Mohu se zeptat, co provedli?‘ otázal se Neklan.
‚Bohužel nemám celý den, abych ti vyjmenovával každou zlotřilost, kterou provedli, mladý muži. A co více, nechci o tom vyprávět…‘ stařec se na chvíli odmlčel.
‚Ehm, říkal jsi, že si viděl krásnou dívku u říčky, je to tak?‘
Neklan přikývl.
‚Mám vnučku, která chodívá pro čistou vodu. V širokém okolí jsem neviděl hezčího děvčete, tudíž předpokládám, že jsi potkal právě ji.‘
‚Promiň mi mou troufalost, ale mohl bych se s ní setkat?‘ otázal se Neklan s neskrytou nedočkavostí ve svých slovech.
‚Mohu tě dovést k našemu příbytku, pokud tě bude chtít vidět, otevře ti…‘ odvětil stařec.
‚To bys byl velice laskav, děkuji.‘
‚Pojď tedy, následuj mě,‘ řekl stařík.
Neklan se otočil ke své skupině a gestem naznačil, aby počkali.
Starý muž ho vedl úzkými uličkami mezi chatrčemi, které, ač stále ještě stály, vypadaly tak zchátrale, až se zdálo, že se co nevidět zřítí.
‚Povíš mi teď jaká je zdejší situace, a z jakého důvodu tě má prosba o doplnění zásob natolik rozesmála, starče?‘ tázal se Neklan, nejen proto, aby řeč nestála. Byl opravdu zvědavý, co se tu děje.
‚Mé jméno je Hovora, už mi prosím neříkej starče,‘ řekl stařík a tiše se zasmál.
‚Dobrá, dobrá… Jsem potěšen, že jsem tě poznal, Hovoro, mě lidé říkají Neklan. Své první jméno, které mi dala matka, si už nepamatuji, volej mne proto druhým jménem,‘ pověděl Neklan a také se usmál.
Kráčeli vedle sebe a krom jedné ženy, která před svou chatkou oškubávala malé kuře, nikoho nepotkali. Mírně se zvedl vítr a skrz děravé střechy si slabě popískávala meluzína.
‚Krátce ti tedy povyprávím o tom, proč dnes nepotkáš téměř ani živáčka v celé vesnici, proč mám přes rameno velký pytel, ve kterém nesu jen dvě malinké veverky, přestože si pamatuji na časy, kdy jsem pytel sotva unesl, neboť byl naplněn baculatými zajíci a další divokou zvěří, proč mi přišlo směšné, že mě žádáš o poskytnutí jídla a proč, kamkoliv se podíváš, vidíš polorozpadlé domovy…