Tyriel - Kapitola II. (5. část)

Před čtyřmi léty postihla celý náš kraj velká neúroda, rodiny se musely uskromnit a nechat si jen tolik dobytku, kolik bylo nezbytné pro přežívání a kolik byly schopny nakrmit. Nebyly to lehké časy, lidé si stěžovali a proklínali bohy, ovšem každý měl alespoň tolik surovin, aby ukojil svůj vlastní hlad. Naneštěstí to některým vesničanům žijícím pod řekou Tyriel nestačilo, utvořili proto skupiny, které se vydávaly za řeku, a okrádaly tamní obyvatele, neboť severnější území nebyla tolik postižena neúrodou. Postupem času pronikali stále více na sever, až se dostali na okraj Rontherské říše a i tam si přišli na své, ba dokonce si polepšili.
Rontherem se brzy roznesla zpráva, že v zemi řádí skupina zlodějů. Král proto zvýšil opatření a vypsal odměnu za dopadení těchto zločinců. Ti byli stále troufalejší a troufalejší, takže netrvalo dlouho a jedna skupina byla chycena a předvedena před krále. Zloději byli uvrženi do vězení, ale během krátké doby se objevili další případy krádeží. Časem bylo pochytáno na tucet takových skupin, ovšem zlodějina stále nezmizela. Král se proto rozhodl, že odpoví mečem, dozvěděl se, že všichni pocházeli z jižních vesnic a osad, proto vyzbrojil asi stovku vojáků a přikázal jim, aby plenili vesnice ležící na jih od řeky Tyriel. Vesničané byli samozřejmě naprosto bezbranní a přesto, že byla většina z nich nevinná, rontherské to nezajímalo. Rodiny proto raději dobrovolně odevzdávali svá poslední hospodářská zvířata a zásoby potravin, neboť se neměli jak bránit.
Postupně došlo na všechny jižní vesnice i na tu naši. Krátký čas se ještě dalo přežívat, protože každý rozumný člověk si nechal ukryty alespoň nějaké zásoby, ovšem když bylo snědeno poslední sousto chleba, poslední kousek sušeného masa, došlo k nejhoršímu. Lidé propadali zoufalství a někteří, již si sáhli na samotné dno, klesli i ke kanibalismu. Mnoho lidí skonalo hladem, nestíhali jsme mrtvé ani pohřbívat. Ve vesnicích se začala rozšiřovat morová nákaza, proto lidé přestali vycházet ze svých domovů a jen otcové se vydávali na marné lovy do blízkých lesů.
Po roce se situace trochu zlepšila, protože do blízkých polí dorazila stáda bizonů a divokých koní, takže muži měli co lovit a lidé si udělali zásoby. Nákaza se už dál nešířila, přesto ještě dnes zůstává většina lidí raději celé dny zavřena ve svých příbytcích ve strachu z nakažení.
Neúroda ovšem jen velice pomalu ustupuje. Těm šťastnějším se sice během posledního léta podařilo vypěstovat několik kilogramů cukrové třtiny a brambor, ovšem na uživení rodiny to přece jen nestačí. Pozvolna se do našich končin začíná vracet i zvěř, dalo by se tedy říct, že nejhorší máme za sebou, přesto však všichni stále hladovíme a starší lidé, kteří již nejsou schopni lovu, hladem stále umírají.‘
‚To vysvětluje to tělo muže, kterého jsme našli na kraji vesnice,‘ poznamenal Neklan. ‚Proč ho ale nikdo nepohřbil?‘
‚Pokud žil sám, nikdo ho nepohřbí, lidé z okolí nechtějí riskovat možnost nakažení,‘ odpověděl pohotově Hovora.
‚Váš kraj prochází opravdu temnými časy, kéž bych mohl nějak pomoci,‘ bědoval Neklan.
‚Zde není pomoci příteli, musíme se modlit, aby přišly lepší chvíle. Nuže, jsme na místě. Půjdu dovnitř a povím ji, že se s ní chceš setkat, rozhodnutí ovšem nechám na ni,‘ řekl Hovora a vstoupil do chatrče, která se nijak nelišila od většiny ostatních ve vesnici.
Neklan čekal několik minut. Potom se začaly jakoby nesměle, otevírat vchodové dveře. Z šera se vynořil ten krásný obličej, který Neklan nemohl dostat z hlavy. Dívka vykročila na práh a Neklan viděl, nyní z blízka, že je její postava až příliš hubená, přesto na ni civěl s úžasem.
‚Dědeček mi řekl, že mě chcete vidět,‘ řekla tiše.
‚A... ano,‘ zablekotal po chvíli Neklan. ‚Po tom, co jsem tě spatřil u potoka, na tebe nemohu přestat myslet. Povíš mi své jméno?‘ tázal se.
‚Luriet… jmenuji se Luriet,‘ odpověděla ostýchavě.
‚Těší mě, Luriet, máš krásné jméno, nikdy dřív jsem ho neslyšel… Nemusíš ze mě mít strach drahá, chtěl bych tobě a tvému dědečkovi pomoci. Trhá mě srdce pomyšlení na to, že tak nádherná dívka jako ty musí žít v tak ohavných podmínkách.‘
‚Ano jsou to zlé časy, pane,‘ řekla a odvrátila zrak.
‚Jmenuji se Neklan, můžeš mi tak říkat, Luriet.‘
‚Ráda Vás poznávám, pane Neklane.‘
‚Jen: Neklane, prosím. Nejsem pán, ale pouze kočovník, nemusíš mi vykat,‘ trval na oslovení Neklan. ‚Nechtěla by ses se mnou chvíli projít?‘
‚Neměla bych jen tak chodit po venku, je to nebezpečné,‘ zdráhala se Luriet.
‚Jen na pár minut, nepůjdeme daleko.‘
‚Dobře, ale půjdu s tebou jen na kraj lesa a zpátky, Neklane,‘ řekla Luriet a pomalým krokem se vydala směrem k lesu.