Sira

Ó sličný lide,ó smělý muži, ó nádherná královno noci! Kdy mne dovedeš tam, kam mířím?“

Hvězdný národ se proháněl po nebi a Šerný vítr zafičel po Hraniční louce. Kůň zaržal a netrpělivě přešlapoval, ale jeho jezdec k němu byl lhostejný.

„Jsou daleké tyhle kraje a jejich obzory jsou dál, než kam se můžete dát. A Hraniční louka patří k těm nejvzdálenějším a mluví se o ní šeptem.“

Kdyby si Shink nenašel místo na vyvýšenině, neviděl by, že Thorkové přijíždějí od západu. Chytře si vybrali směr, pomyslel si Shink, tak, aby měli v zádech slunce – chytré, ale ne dost chytré, řekl si a vzpomínal na doby, kdy Thorky sám tento trik naučil.
„Stále stejné činy, stále stejné chyby,“ zašeptal Shink ke svému temnému oři.
„Nero,“ odpověděl hřebec a zadupal, „já ti prostě nerozumím.“
Shink se ušklíbl. „Ó, jak překvapivé, příteli,“ zasmál se, „ale i když patrně tuším, co mi chceš povědět, vyslechnu tě.“
Černý kůň pohodil hlavou. „Jak šlechetné,Nero,“řekl, „ale něco mi prosím vysvětli.“
„Co si jen budeš přát.“
„Fajn. Proč se jak blázni honíme za Thorky,“ řekl, „když ten hlupák dávno – a jestli chceš něco vědět, to mě taky štve – když ten hlupák dávno daroval ten kámen elfům?“
Jezdec Shink se podrbal na bradě a zamyšleně se podíval na černé tečky, které se rýsovaly proti rudému slunci na západě. „Příteli,“ řekl, „tady nejde o ten kámen, hm? O ten se stará Miraj, a já ho přitom – s tvým dovolením – taky nechám. Už jednou ze mě chtěli udělat sekanou a tentokrát jim to nedovolím,hm?“
„Fajn Nero,“ řekl kůň, „potom mi objasni ještě jednu věc.“
„Co si jen budeš přát, příteli.“
Kůň po něm loupl okem. „Mám v nohou asi sedmdesát mil během čtyř hodil, Nero, zatímco ty se vezeš. Já ti to nevyčítám, ale chci vědět, proč ty mezky pronásledujeme, Nero, fajn? Jestli ten šutr nemaj, tak nám můžou být všichni Thorkové, co jich je od Východní džungle po Loučky, úplně ukradený.“
„Ach,“ povzdechl si Shink, „kterak může být mým věrným ořem a souputníkem tvor, který si nedovede dát dohromady ani dvě a dvě? Příteli, jediné možné vysvětlení je, že je mi ten kámen fuk, hm?“
„Nero, máš to v hlavě trochu přeházený,“ řekl kůň, „pamatuješ se ještě vůbec na Warandeu?“
„Příteli, na takové věci se nezapomíná,“ zamračil se Shink.
„Fajn, taky si to totiž myslím,“ řekl kůň. „Do Warandey jsme jeli kvůli kamenu, Nero. A ten nám vyfoukli Thorkové a potom elfové. Proč teda pronásledujeme ty mezky Thorky, místo abychom jeli za elfy a jak to, že ti je najednou ten kámen fuk, jak říkáš, jestli jsme pro něj jeli takový kus světa?Hm?“
Shink pohladil koně po hřívě a potom řekl: „Máš pravdu příteli… ten kámen pro mě znamenal moc, ale to bylo předtím,než připadl elfům. Je nemyslitelné, abychom se ty a já vydali do země, kde žijí elfové, to bychom patrně ani ty ani já nepřežili. Takový úkol nechám Mirajovi a sám si nyní budu hledět vlastních věcí,hm? Nemusíš semnou dál cestovat, jestli nechceš, příteli.“
Kůň zaržal až odkryl řadu velkých zubů. „Nero, jak tě mohlo napadnout, že bych tě nechal jít dál samotného?“ zeptal se užasle. „Abys všechnu slávu slízl sám? Abych přišel o pohled na padající Thorky a nelítostného Shinka, Nero?“
Shink se nad těmi slovy srdnatě rozesmál. „Mohlo mi dojít, že není krásnější pohled než na mrtvé Thorky, je to tak? Jsi podivný kůň, příteli.“
„Já vím,“ odpověděl hřebec. „A to mě také zachránilo před porážkou. Nikdo si netroufl na mě jen sáhnout. Až na tebe,Nero, a dodnes nad tím nepřestávám žasnout!“
„Víš, proč tě nikdo nedokázal osedlat?“ zeptal se Shink a podíval se na západ, aby se ujistil, že Thorkové jsou ještě dobrých sedmdesát mil daleko. Kůň pohodil hlavou. „Protože se v celé Siře nenajde statečnější muž, než sem já.“
Kůň posměšně zvedl obočí. „No, napíšu ti to na náhrobek, až tě Thorkové rozmetou na kaši. Napíšu tam: Tady leží Shink, kterého kudnul odvážný a sličný Thork, a který si kdysi ráčil osedlat vznešeného a hrdého oře – to jsem já – a který s ním setrval do jeho posledních dnů,než…“
„Brzdi, příteli,“ zamračil se naoko Shink. „Tu část, kdy mě Thork rozmete na kaši, vynech. Ještě nejsem zralý do hrobu.“
Kůň si odfrknul a Shink měl podezření, že se směje.
„Copak?“ zeptal se potom. Hřebec se pod ním zavrtěl a znovu si odfrknul.
„Nic, Nero,jen tak vzpomínám.“
„Vážně? A která vzpomínka tě tak rozesmála?“
„Ani se mě neptej. Nero.“
Shink ho poplácal po hřívě. Přemítal v hlavě, jestli je jeho nynější taktika správná a hledal v ní skulinky. Thorkové přijíždějí se sluncem v zádech, pomyslel si, protože předpokládají, že splynou se západem. Ale špatně si to spočítali.
„Poslyš, příteli,“ řekl zamračeně svému oři. „Thorkové to pomotali. Taktika Sirského slunce je jinak. Jestli si ji Thorkové zvolili, měli si dát lepší pozor na západ. Podívej, slunce rudne a zachází z obzor. Za pár minut je tu máme jako na dlani, uvidíme je přijíždět a cokoli, co nadále podniknou, a potom je budeme moci přepadnout ze zálohy.“
„Nero, dokážeš odhadnout, kolik jich je?“
Shink zakroutil hlavou. „Prozatím ne. Ale měli bychom se připravit. Pláň je rozlehlá a jestli my vidíme je, pravděpodobně za chvíli uvidí i oni nás.“
A tak Shink zasadil nohy do třmenů a pobídl koně. Jemným klusem se vydali po hřebeni kopce s lehkým větrem v zádech. Z vrcholku byl výborný rozhled přes Hraniční louku. Rudý kotouč se pomalu odvracel za obzor a černé body vyvstávaly na pláni více než předtím. Shink se je snažil v poklusu spočítat, ale nedalo se to. Bylo jich ale mnoho a dusot jejich koní přinášel Šerný vítr spolu se zvláštním zápachem. Shink zavětřil a černý kůň si odfrkl.
„Co to tu páchne?“ zeptal se kůň s odporem.
„Nevím,“ zavrtěl hlavou Shink. „Připomíná mi to pobyt v Sledenských stájích. Nic příjemného,“ ušklíbl se.
„Asi máš pravdu,“ odpověděl kůň. „Takhle páchli Dentronovi koníci. Ble.“
„Dentronovi koně? Ale odkdy jezdí Thorkové na těch koních?“
„Od té doby, co spojili své síly s Trellity,“ řekl hřebec a pohodil hlavou směrem k Thorkům. Shink se tím směrem podíval a malém spadl z koně. K těm pár desítkám Thorků se připojilo téměř čtyř set členné vojsko Trellitů na svých odporných koních.
„Ajaj,“ posteskl si Shink. „Teď jsme vážně v bryndě.“
„Také si to myslím, Nero,“ řekl kůň.