Tyriel - Kapitola II. (6. část)

Neklan šel po jejím boku a po chvíli si začali povídat. Za nedlouho už ale opět stáli přede dveřmi a Luriet se s přikývnutím hlavy loučila.
Neklan se vrátil ke svým mužům a rozhodl, že se utáboří na okraji vesnice a že tu nějaký čas pobudou. Každý den chodil Luriet navštěvovat a mnohdy ji nosil dary v podobě svých úlovků z lesa. Neustále dumal nad tím, jak by se dalo této vesnici pomoci. Až se jednoho dne vydal s několika svými muži po proudu potoka a navštívil několik vesnic, které byly ve stejné situaci. Začal se mu v hlavě rodit plán.
Den co den odjížděl brzy ráno na svém cedrově hnědém koni a vracel se, až když se všichni chystali ke spánku. Jezdil stále dál a dál po proudu potoka až do míst kde se z něj už stávala řeka. Nyní již býval pryč týdny, ale vždy se vrátil a přivezl s sebou nějaké jídlo, nejčastěji říční ryby.
Po několika měsících konečně sdělil Luriet svůj plán:
‚Drahá jezdím na tak dlouhé cesty, neboť chci pomoci tvému lidu. V každé vesnici říkám to samé a lidé mi naslouchají. Chci, aby se okolní vesnice spojili. A až přijde pravý čas, vytvoříme společně nový domov pro všechny.‘
Luriet taková slova slyšela ráda a brzy Neklanovi řekla, že ho již dlouho miluje a prosila ho, aby mohla jezdit s ním. Nenáviděla tu nejistotu, když na něj čekávala a strachovala se, že jej už nikdy nespatří. Neklana její vyznání pochopitelně nesmírně těšilo, neboť on Luriet miloval od okamžiku, kdy ji prvně spatřil.
Cestovali tedy spolu a lidé dávali na Neklanovy rady častěji než kdy dřív, přítomnost tak krásné dívky po jeho boku dodávala Neklanovým slovům na věrohodnosti a snadněji si tak získával přízeň mezi vesničany.
Více než po roce cestování a přesvědčování konečně nadešel čas a Neklan se vydal na poslední dlouhou cestu. Obcházel vesnici za vesnicí a šířil zprávu, že je čas vyrazit. Ti, kteří věřili jeho úmyslu, se vydali s veškerými zásoby směrem k vesnici, ze které pocházela Luriet. Až se vrátil Neklan společně se skupinou lidí z nejvzdálenější vesnice, čekalo na něj již na dva tisíce vesničanů a během týdne ještě několik stovek přibylo.
Společně téměř z ničeho začali budovat město. Obdělávali více než tři sta hektarů pole a postupně začali chovat opět dobytek. Přestože ze začátku mezi lidmi panovala nejistota a mnozí litovali, že vycestovali ze své rodné vesnice, za méně, než dvě léta si každý z nich mohl dopřát pocit, který už jen stěží poznával – sytost.
Zatímco město pomalu rostlo, Neklan se vydal znovu na cestu tentokráte ovšem opačným směrem. Prošel všechny vesnice ležící na úpatí hor Kylionu a vrátil se s tisícičlennou skupinou lidí, kteří se připojili k budování města, svého nového domova.
V té době se Neklanovi a Luriet narodilo první dítě, dcera Eleea. A protože město, které už pomalu začínalo dostávat tvář, nemělo stále jméno, pojmenoval ho Neklan po své dceři Eleear.
Za krátkou dobu město začalo prosperovat a ze severu do něj začali přijíždět lidé za obchodem, zatímco chudí vesničané z okolí sem přišli hledat nové domovy a práci. Peníze znovu začaly plnit svůj účel a Eleear se brzy stal ideálním místem k investování pro nemalý počet bohatých rodů z různých severních krajů včetně Rontherské říše...“
Klenutými dveřmi vstoupil do síně králů králův pobočník a přerušil Galetino předčítání o králi Sjednotiteli:
„Král Nakon si Vás žádá v poradní místnosti, má paní,“ řekl pobočník a pokývnul hlavou.