Tyriel - Kapitola III. (1. část)

Deku, kterou právě vyprášil, přivazoval Elier k plnému ruksaku z boku, neboť dovnitř ji již nacpat nedokázal.
„Lásko, potřebuješ s něčím pomoct,“ volal přitom na svoji ženu. Nedostávalo se mu žádné odpovědi. „Salleno?! Zvládáš všechno?“ zkoušel to znovu. Stále žádná reakce.
Elier se postavil a šel se podívat do vedlejší místnosti, aby zjistil, jestli se něco neděje a proč Sallena neodpovídá. Když vešel dovnitř pokoje, uviděl Sallenu sedící na pohovce. Vedle ní ležel její prázdný ruksak a ona civěla do zdi a ani se nehnula.
„Lásko, jsi v pořádku, je ti dobře?“ ptal se ustaraně Elier. Sallena nereagovala a stále nepřítomně hleděla na stejné místo.
„Lásko, všechno ti to sbalím, to není problém, jen mě prosím řekni, co vše bys chtěla s sebou,“ navrhoval Elier.
Sallena na něj na zlomek vteřiny obrátila prázdný pohled, aniž by přitom pohnula hlavou a hned na to pokračovala v netečném zírání do zdi, přičemž nevydala ani hlásku.
„Vím…“ začal Elier pomalu a potichu, „vím… lásko, že se s tím stále nedokážeš smířit. Já jsem stejně zdrcený, jen teď není správná chvíle na truchlení, lásko. Musíme, co nejrychleji vyrazit.“
„Není správná chvíle na truchlení?!!“ vykřikla Sallena a okamžitě se jí do očí vhrnuly slzy, “Jak to můžeš vůbec říct?!! Vždyť to byla naše dcera…“ hlas se jí začal klepat, tak že téměř ani nemohla mluvit dál, „naše… naše malá dcerka… kterou jsem… kterou jsem ani nemohla nikdy vidět…“
„Lásko, chápu že…“ začal Elier.
„Proč si mi ji ani neukázal?!“ přerušila ho Sallena stále vysokým hlasem, „proč si ji musel hned zakopat? Proč? Chci ji alespoň vidět!“ vstala a rozeběhla se ven z chatrče. Elier běžel za ní a viděl ji, jak začala rukama hrabat v čerstvě navršené hlíně, kterou tam naházel, aby mohl Salleně říct, že zde pohřbil jejich dcerku, která zemřela při porodu. V Elierovi hrklo, rychle k ní přiběhl a chytil ji za ramena, „Lásko, nech toho, takhle ji nechceš vidět,“ pošeptal jí zblízka do ucha a pohladil ji po vlasech. Sallena plácla rukama do rozhrabané hnědé a suché hlíny, až se z ní zaprášilo, padla Elierovi do náruče a začala vzlykat a naříkat. Elier ji stále hladil po hlavě a utěšoval ji.
„Jak je to možné?“ začala po chvíli Sallena, „vždyť jsem ji slyšela křičet, když se narodila. Těšila jsem se, až mi ji porodní bába donese do postele a potom si najednou nic nepamatuji…“
„Z toho vyčerpání jsi omdlela, lásko, a spala jsi až do rána… Naše holčička přestala dýchat, když ji porodní bába zabalovala do deky a potom už se znovu nenadechla… nemohl jsem ji tam nechat jen tak ležet, šel jsem hned kopat hrob…“ zatímco Elier říkal tato slova, měl sevřený žaludek, srdce mu bušilo a v hlavě měl jen obrázek své dcery, jak mizí v černé vodě.
„Lásko, víš, že bych tě do toho nenutil, kdyby byla jiná možnost…“ začal po chvíli opět Elier, „ale musíme vyrazit, co nejdřív, abychom stihli být v Nylienoru než přijde znovu tma a přespat někde v bezpečí.“
„Proč nemůžeme prostě zůstat tady?“ zeptala se Sallena.
„Už jsem ti to říkal, celý Luriet co nevidět zahalí vlny nepokojů stejně tak, jak je tomu už nyní na severovýchodě. Nechci, aby nás tu někdo zabil pro pár kapek vody. Když teď vyrazíme, můžeme být u řeky Rhonienur za třicet dní. Nechci o tebe přijít, prosím, věř mi.“
„A jak můžeš vědět, že někde na severu nepokoje nebudou?“ ptala se Sallena zatímco stále klečela ve vyprahlé hlíně a začala si oprašovat ruce.
„Vědět jistě to nemůžu, lásko… ale je to neutrální území, o Rhonienur se nikdo nedělí a je k ní volný přístup. Je tam několik osad, o kterých jsem slyšel… věřím, že v některých z nich najdeme nový domov…“
„A proč by tam nešli všichni, když tady máme málo vody… nevěřím tomu, bude v tom nějaký háček.“
„Lásko, nezbývá nám než věřit, že nebude… a pokud budeme mít dostatek vody, každý jiný problém dokážeme vyřešit…“ snažil se Elier urychlit jejich odchod.
„Dobře, dobře půjdeme…jdu se sbalit,“ Sallena se pomalu zvedla a odevzdaně se odvláčela dovnitř. Elier šel po chvíli za ní a pokračoval v přivazování deky k ruksaku.
Netrvalo to dlouho a oba se vydali na cestu. Nechali za sebou malou dřevěnou chatku, ve které Elier prožil celý svůj život. Než zašli za malý kopec, Elier se ještě zastavil a otočil se. Jejich příbytek byl mezi povadlými stromy sotva vidět, přesto tím směrem chvíli nostalgicky hleděl, poté zhluboka povzdechl a sklopil pohled na prašnou cestu pod svýma nohama.
„Jdeme, musíme věřit, že nás čeká něco lepšího,“ oba zašli za kopec a před sebou měli cestu kopírující tok řeky Eleey.