Laura- 13.kapitola

Anotace: 13. část, nevím, co k ní napsat. P.S. Laura a Adam nejsou sourozenci!

Laura vstala velmi brzy. Celou noc se jí zdály noční můry, ale nepamatovala si, o čem byli. Stejně jako noc, bylo i ráno strašné. Spustil se Prudký liják a padaly kroupy velké, jako dětské pěstičky. Laura počasí ignorovala. Zavřela oči a přemýšlela o všem, co se za poslední dobu stalo. Snažila se v temných událostech najít alespoň trochu světla, ale moc se jí to nedařilo. Stále viděla Limerota, který ji zradil. Nikdy to nedokáže pochopit. Proč to udělal? Chtěl tolik moc, že byl ochotný kvůli tomu zradit přítele? To už se asi nikdy nedozví. Umínila si, že na něho zapomene, i když pro ni znamenal mnoho. A pak Adam. Nikdy by ji nenapadlo, co k ní může cítit. Ona ho pořád brala jako bratra, ale on ji už ne. No jasně, nejsou sourozenci, ale mysleli si to skoro čtrnáct let., tak proč by se to mělo zrovna ted měnit? A hlavně, i kdyby si nikdy nemysleli, že sourozenci jsou, nikdy by s ním nechtěla nic mít. Musela se začervenat, když si představila, co by se mohlo stát, kdyby tam s ní byl Limerot.

Až se probudili i Adrien s Adamem, začala mít Laura jiné starosti. V tomhle dešti nemohli nikam jít, to by bylo až moc nebezpečné. Tak se najedli, a čekali, až alespoň přestanou padat kroupy. Adam začal vzpomínat na domov. Napadlo ho, jak to tam asi vypadá, jestli je hledají, a jestli o něho mají jeho rodiče strach. Laura si právě hrála s jakousi kytkou fialové barvy, když říkala. „ Někdy bych si i přála, abychom byli zpátky doma, protože…“ To už nestačila dokončit. Zvedl se silný vítr, všechno kolem nich ztratilo pevný tvar i barvu. Potom bylo ticho. Rozhlédli se kolem sebe a vydechli úžasem-byli v Lauřině pokoji!

„Kde to jsme?“ Zeptal se vyděšeně Adrien. Nikdy neviděl věci jako počítač, televizi atd. Laura mu velice potichu, slabým hlasem, ale zřetelně odpověděla. „ U mě v pokoji, v našem světě.“ Všichni mlčeli a přemýšleli. Jak se to mohlo stát?! Celou věc to jenom komplikuje. Adrien byl už opravdu vyděšený. Teprve nyní pochopil, jak se musela cítit Laura a Adam, ve světě, který byl tolik odlišný od světa, který znali oni. Právě, když si pomyslel, že horší už to být nemůže, se ukázala, že to může být daleko horší. Z chodby se ozvaly hlasy a následně kroky mířící k Lauřině pokoji. Dřív, než se mohli schovat, utéct nebo si vymyslet nějakou výmluvu, vstoupili do pokoje Adamovi rodiče. „ Adámku, můj malý Adámku!“ Adamova matka vzala do náručí svého syna. Kdyby nebyly v tak bezvýchodné situaci, musela by se Laura smát. Jak Adam nenáviděl, když se k němu někdo takhle choval! Jeho otec byl střízlivější. „ Lauro, kde jste proboha byli?! Víte vy vůbec, jaký jsme o vás měli strach? A kdo je tohle?“ Ukazoval prstem na Adriena. Laura naštěstí neztratila duchapřítomnost a tak nejplačtivějším hlasem, jakým byla schopna, mu odpověděla. „ Já nevím, opravdu nevím. Pamatuji si jenom to, že když jsme se koupali, tak k nám přišli nějací muži a odvezli nás pryč. Potom mám jenom velké okno, a pamatuji si až to, jak nás Patrik,“ ukázala prstem na Adriena, „ vytáhl z řeky.“ Potom se rozplakala. „ Je to pravda?“ Adrien moc nerozuměl tomu, co by měl správně dělat a připadalo mu nejrozumnější na všechno říkat ano. Výslech ale ještě neskončil. „ Kde máš rodiče? Odkud jsi? Kde bydlíš? Jak ses dostal k mým dětem?“ Adriena nenapadlo nic jiného, než sklopit oči a něco neslyšitelného zamumlat. Zachránila ho Adamova máma. „ Ted‘ je nech být, Arture, musíme jít na policii. Myslím si, že by tu měli všichni tři zůstat, musel to pro ně být hrozný zážitek. „ Tak dobře, Ester.“ Souhlasil její manžel a oba dva odešli.
Počkali, dokut neuslyší zvuk odjíždějícího auta, a hned se vrhli ke dveřím. Byli zamčené! Zkusili okno. K jejich smůle zjistili, že je v nich mříž. Laura se začala vztekat. „ Takovou smůlu můžu mít jen já! Proč tam museli dávat ty mříže?! Já to opravdu nechápu!“ Sedla si na postel a dala hlavu do dlaní. Ozval se zvuk, který je nemálo vyděsil, otevírání zámku. Ve dveřích se objevil člověk, kterého by tu čekali nejméně. Limerot. Rozpačitě se usmíval. Když viděl, že všichni tři se na něj upřeně dívají a vůbec se nehýbají, promluvil. „ Jestli byste se chtěli dostat zpátky do království, měli byste si pospíšit. Nemůžeme čekat věčně.“ První se z nich zpamatoval Adam. „ Co ty tu děláš?“ Limerota to nepřekvapilo. „ Všechno vám to vysvětlím, ale ted si pospěšte!“ Adam se rozhodl mu protentokrát důvěřovat. Proto chytl Lauru za ruku a řekl jí. „ No tak, máme přece důvod spěchat.“ Laura, která stále nebyla schopná slova, ho poslechla a spolu s ním našla z pokoje. Adrien je nasupeně následoval.

Limerot je vedl k řece, odkud se Laura poprvé dostala do království. Až tam byli, tak se jí zeptal. „ Máš ještě tu kytku, se kterou sis hrála, než jste se dostali sem?“ Laura nechápala, k čemu bude Limerot zrovna ted potřebovat kytku, ale dala mu ji. Bylo štěstí, že si ji strčila do kapsy, když se sem dostala. Kytka ted ležela Limerotovi v rukou a on řekl. „ Přeji si, abychom byli mi čtyři zpátky v království.“ Opět se zvedl vítr, všechny věci ztratili pevný tvar a barvu, a když se vše uklidnilo, byli zpátky v království.