Chlapec, kluk a holčička

„Tavisku... Pojď ke mne...“ pravil mrtvolný hlas jeho matky. Byl rozrušený. Nechápal. Otce ani nepoznal, na rozdíl od ostatních dětí, a i s matkou teď bylo zle. Po celé místnosti plno lidí, včetně městského mastičkáře snažícího se vymámit poslední zlaté z již brzy určitě mrtvé ženy. Všichni na něho hleděli. Ubližovali mu pohledem. Slyšel je, jak se o něm baví. Litovali ho, ale přesto v tónu hlasu byl poznat jejich nezájem. Po tváři mu stékaly slzy. Jeho matka natáhla přes okraj postele ruku, chtěla, aby se ji naposled dotkl. Nedokázal to snášet – vždyť sotva dovršil šesté léto – potřeboval klid, potřeboval se nadechnout, potřeboval uprchnout.

Vyrazil z domu na zimou zkřehlou ulici. Lapal po dechu a utíral si slzy. Nevěděl o sobě. Utíkal dál a dál – hlavně pryč od těch hlasů a pryč teď od světel loučí. Našel instinktivně temnou uličku. Miloval tmu. Vždy mu pomohla. Vždy jej schovala.

Neměl ponětí, kde je. Město neznal. Celý Fellwick pro něho byl cizí. Z procházek s matkou po trzích si nikdy nic nepamatoval. Neběhal s ostatními dětmi – neměl je rád. Byl pro ně jiný. Smáli se mu. Proto se vždycky sám cítil lépe. Nikdy nemyslel že by opustil svůj dům, ale něco ho hnalo pryč, něco mu říkalo že musí zůstat v chladu nehostinného prostředí.

Našel hromadu beden a schoval se mezi ně. Seděl a plakal. Byl příliš mlaďounký na to, aby si uvědomoval, co se s ním v průběhu mrazivé noci může stát, a zároveň i na to, aby věděl, že ostatním je to stejně jedno.

Zavřel oči a jak je otevřel již slunce ozařovalo Fellwick. Klepal se. Sluneční paprsky k němu nemohli, jelikož jej pokrýval poprašek, jenž v noci napadal. Zatřepal se, ale tím jen víc na něho dolehl chlad. Bral mu všechnu sílu. Viděl matku a jistým způsobem tedy chápal co se s ním děje. Nedokázal se tomu bránit. Opět zavřel oči.

Nyní již slunce strážilo vysoko na obloze. Cítil hlad. Sáhl po sněhu vedle sebe a nacpal si jej do pusy. Chlad jej najednou nepálil jen po těle ale i uvnitř. Bolest byla tak strašlivá že jej vystřelila na nohy. Vyběhl do ulic a motal se mezi uštěpačnými lidmi až dorazil na tržnici. Všude okolo sebe viděl hromady jídla. Nevěděl kam se dřív dívat, jestli na stánek s masem všech druhů odkud se právě linula nádherná vůně čerstvých klobás, nebo na muže, který vytahoval z kádě obrovitánskou rybu, nebo na stánek s ovocem. Měl tuze rád jablka, na pohled byla totiž nádherná a výsostná, ale uvnitř často kyselá a jízlivá jako ostatní děti – proto je velice rád kousal.

Přišel opatrně ke stánku a prohlížel si tu omamnou rudost jablek. Nechtěného návštěvníka zpozoroval obchodník. Zprvu čekal že se někde vyrojí jeho rodiče, ale po chvíli začal být nevrlý.

„Hej, kde máš matku, kluku?“ vyštěkl obchodník. „Ať tě ani nenapadne něco ukrást! Nejsem žádnej boháč abych krmil žebráckou holotu! – Hej! Cos to vzal?! Vrať to zpátky!“ obskočil stánek a chytil ho za ruku. „Stráže! Stráže!“ vykřikoval, ale Tavis mu vyklouzl, avšak při tom upustil jablko. „Jen si utíkej, ale neopovažuj se vrátit ty spratku jedna mizerná.“

Pelášil, co nohy stačili, hledal zas klid a ticho některé nevyužívané postranní uličky. Znovu pociťoval teplo. Chápal, čím to je a běžel tedy daleko. Znenadání se před ním vztyčila zeď, muselo mít důvod proč byla ulička slepá, ale on jenom doufal že alespoň na jeden den zde nalezne klid od ostatních. Sedl opřen o stěnu domu. Bylo mu smutno po matce, bohynižel nebyl však hloupý...

Nepostřehl ani že usnul a před očima se mu rodil nový den. V břiše mu kručelo, tělo zimou ani necítil. Z posledních sil se zvedl a ve sněhové vánici vrávoral městem. Zoufal. V duchu si odříkával nějakou modlitbu k Ellysii, již slyšel od matky, ale nikdy nechápal, k čemu je to dobré. V tom spatřil v odlehlé liduprázdné uličce řádně srovnané bedny, na nichž se vyjímalo nějaké jídlo – převážně sýr.

Nabral druhý dech a rozběhl se k hostině. Vzpomněl si však na předchozí zkušenost a polekal se. Nikde však nikdo nebyl. Začal si oběma rukama cpát jídlo do úst a polykal co hrdlo stačilo. Cítil, jak se mu navrací síla. Bál se ale, že někoho potká. Popadl, co dokázal vzít a rychle se otočil k ústupu. Do někoho však narazil, v odezvě upustil jídlo a pádu zabránili až bedny. Vzpamatoval se a pohlédl nahoru. Viděl postaršího chlapce, možná už mládence. Tavis chtěl utéct, ale chlapec mu to nedovolil.

„Podívejme se na něj, na zlodějíčka. Jíst se ti zachtělo? Sám si nic obstarat nedokážeš, a tak kradeš jiným?“ na chvíli se odmlčel a pak se usmál. „Víš, koho mi připomínáš?“ Tavis nesouhlasně zakýval hlavou. „Přece mě. Taky kradu, kde se mi zachce, proto ti to ani nemůžu vyčítat. Máš jméno, kluku?“ Tavis zakýval. „A umíš vůbec mluvit?“ Tavis zakýval. „A řekneš mi, jak se teda jmenuješ?“

„Tavis.“ řekl potichu a se strachem.

„Ty asi nikoho nemáš, co Tavisi?“ Tavis nesouhlasně zakýval. „Jo, já taky ne. Ale jednou poznáš že je to tak lepší. – Jo, já jsem... Ne. To jméno nemám rád, spojuje mě s mojí rodinou, je taky nemám rád. Jestli chceš můžeš mi říkat Fellwičan. Poslyš, chtěl bys se mnou zůstat?“ Tavis radostně zakýval. „Vážně? Mám problém uživit sebe, a ještě se mám starat o dítě? Ha! – Ale možná by ses mi mohl hodit... Pověz, jsi užitečný, Tavisi?“ Tavis zakýval. „To si tak věříš? No dobrá, ukaž mi, jak jsi užitečný a můžeš se mnou zůstat.“

„Jak?“ vypravil ze sebe slabým hláskem.

„Jak? Tak něco ukradni. Přines nějaké jídlo. Prostě dokaž že se o sebe dokážeš postarat. – No dobře, tak pojď, trochu ti to ulehčím. – Počkej, ještě.“ začal se hrabat za bednami a vytáhl malý tlustý kabát, jenž po něm hodil. „Chytej!“

Tavis si jej oblékl a cítil se pojednou líp. Neměl hlad, a i na mráz začínal zapomínat. Šel v patách Fellwičanovi, jenž si to štrádoval mezi domy až se zastavil vzadu jednoho velkého a honosného, jenž z druhé strany lemoval náměstí.

„Tady bydlí jeden dost bohatej obchodník s jeho rodinou. Často u něho kradu, myslím že nikdy nepozná, že mu něco chybí. A i kdyby, není hřích okrádat někoho kdo to nepotřebuje, obzvlášť když ty sám umíráš hlady. – Tak na co čekáš, až ti dá Ellysia znamení? Běž dovnitř a přines nějaký jídlo. Já budu čekat tam, kde jsme se potkali a s prázdnejma rukama za mnou nechoď...“

Fellwičan odešel a nechal Tavise v myšlenkách, potřeboval pomoc, ale bál se. Při každé krádeži mne chytili, honilo se mu hlavou, když přicházel ke dveřím. Měl štěstí, ale zároveň i smůlu. Nebylo zamčeno, po domě však chodili jeho obyvatelé. V místnosti, do níž nakoukl škvírou pootevřených dveří nikoho neviděl. Vstoupil.

V patře slyšel kroky. Snažil se na ně nemyslet a hledat jakékoliv jídlo. Všude se jen válely drahé věci, ale cokoli k snědku nikde. Možná i to by se počítalo, napadlo ho. Mám ale přinést jídlo. A navíc je to obchodník tohle by poznal, ale jídlo ne.

„Hej!“ vykřikl muž scházející ze schodů. „Co tady děláš ty spratku! Vypadni!“

Muž se rozběhl a zdobenou holí, o níž se předtím opíral po něm začal šlehat. Tavis leknutím nedokázal najít východ a pobíhal po domě snažíce se všemožně vyhnout ráně holí. Podbíhával stoly a shazoval vázy ze skříněk, zatímco schytal pár ran. Konečně našel východ. Vylétl z něho do uličky.

„Vrať se a pověsím si tě nad krb, parchante!“ vypěnil muž a třískl dveřmi.

Došlo mu že i napotřetí selhal. Opřen o zeď, povolili mu nohy a sedíc na zemi ve sněhu zabořil hlavu do klína. Fňukal. Věděl, že nepřišel jenom o možnost pomoci od Fellwičana, ale taky si dokázal že se o sebe neumí postarat. Snažil se nemyslet na to co viděl u matky. Nechtěl, aby se to stalo i jemu. Nechtěl tak bídně skončit. Uslyšel otevření dveří, už mu to bylo jedno. Zvedl uplakanou tvář v očekávání nejhoršího.

Stála před ním však malá plavovlasá holčička, podobně stará jako on. Měla krásné bílé šaty jako princezny z pohádek, jež mu matka vyprávěla. Roztomile se usmívala.

„Ty pláčeš? To jsi byl ty, na koho tatínek tak křičel? Bála jsem se, co se děje. Přitom vypadáš jako milý kluk. Můj tatínek není zlý, jenom se moc stará. – Nemáš hlad?“ Tavis zakýval a holčička zmizela zpět do domu, avšak po chvíli přicházela znovu a nesla košík překypující jídlem.

„Jak se jmenuješ?“ ptala se.

„Tavis.“ utřel si do rukávu oči.

„Já jsem Maren...“