Tyriel - Kapitola III. (3. část)

„Vyrazíme k Metorovi?“ zeptal se Elier, zatímco si utíral zamaštěné rty od šunky do rukávu.
„Ke komu?“ hleděla nechápavě Sallena.
„K tomu známému…“ Elier si druhým rukávem otřel ústa do sucha, a přitom dokousával poslední sousto, takže u toho huhlal a mlaskal, „k tomu rybáři, o kterém jsem ti říkal. Doufejme, že bude doma, nevím, kde jinde bychom přečkali tmu… nechci utrácet za nocleh,“ rozpovídal se.
„No, pokud doma nebude, nic jiného nám nezbyde… venku zůstat nemůžeme,“ odpověděla Sallena poněkud přesvědčeně.
„Ne, to nemůžeme. Tak pojď, raději vyrazíme,“ Elier se zvedl a natáhl paži, aby pomohl Salleně vstát, „ať máme více času, pro případ, že bychom potřebovali hledat útočiště.“
Procházeli mezi řady nízkých zdobených domků z modřínového a smrkového dřeva. Tu a tam zahlédli i schodiště vytesané z mramoru či ocelovou vstupní bránu krášlenou různými záhyby připomínající těla pelášejících koní, často na těchto branách nechyběl ani erb s královským znakem Lurietu z lité mosazi. Severní část města obydlovali nejvýznamnější a nejbohatší lidé Lurietu a celá tato čtvrť se proto svým vzezřením značně lišila oproti zbývajícím oblastem v Nylienoru. Mimo netradiční ozdobné vchody a čisté ulice se severní Nylienor mohl pyšnit ještě jednou předností, byl prost jinde všudypřítomné směsi zápachů rybiny, zaschlé krve a výkalů.
Sallena si každé obydlí se zájmem důkladně prohlížela, nikdy v této části města nebyla, ostatně Nylienor navštívila pouze dvakrát za svůj život.
„Kde ti lidé přišli k tak krásným a nepochybně drahým věcem?“ tázala se Sallena.
„Lidé, kteří bydlí tady, si to mohou dovolit, lásko.“
„Ale jak je to možné? Ten tvůj známý je přece rybář, stejně jako ty, to má taky takhle nazdobený dům?“
„Přesněji bývalý rybář, sekl s rybařinou a začal s něčím kšeftovat, nevím, co přesně dělá. Můžeme se ho zeptat. Evidentně to nebude špatná práce. Pamatuji si, že míval podobou chatrč jako my, ale do roka potom co přestal rybařit, se stěhoval sem.“
„Aha, to je trochu zvláštní, neřekl bys?“ podivovala se Sallena.
„To je, ale je to dobrý člověk, věřím mu,“ ujišťoval ji Elier.
Po několika minutách dorazili na místo. Před nimi stála velká budova, jejíž okolní pozemek byl obehnán krásným mramorovým plotem, jehož každý sloupek byl nahoře zakončen nějakou soškou. Každá druhá byla oproti ostatním trochu vyvýšena a vždy představovala královský znak, tedy šišku stromu Damaroně, zatímco sošky mezi nimi se již lišily. Někde stál statný hřebec na zadních nohách, jinde seděla nádherná sova a jiném sloupku stál muž s harpunou v jedné ruce a s rybou v druhé.
„Alespoň nezapomněl na své původní řemeslo,“ pomyslel si Elier.
Přistoupili k mohutné bronzové bráně, která téměř celá představovala jeden obrovský erb s královským znakem. Elier chytl za kliku a pokusil se bránu otevřít, byla však zamčena.
„To snad ne, doufám, že není někde pryč,“ povzdechl si Elier, zatímco Sallena si udiveně prohlížela krásný i když možná trochu kýčovitý plot.
Elier se rozhlížel a hledal nějaké klepadlo. Když žádné nemohl najít, rozhodil rukama a zaklonil hlavu. Do výhledu se mu dostal velký mosazný zvon, kterého si předtím vůbec nevšiml, ačkoliv teď nechápal, jak mohl tak velkou věc přehlédnout. Od zvonu dolů visel řetěz, Elier jej chytil oběma rukama a silně zatáhl. Ozval se hluboký a hlasitý řinčivý zvuk, Sallena si zacpala uši dlaněmi a Elier zkřivil obličej do takové grimasy, která naznačovala, že i mu ten zvuk nebyl příjemný. Zvon ještě dozníval, když se otevřely vchodové dveře.
„Ano? Kdo je tam?“ zeptal se muž.
„Metore, to jsem já, Elier, kamaráde,“ volal Elier, „a tohle je moje žena, Sallena.“
„Eliere? Jsi to vážně ty? Co tady děláš, ty chlape jeden?“ podivoval se Metor a při tom se chechtal sípavým hlasem, až smích přešel v kuřácký kašel.
„Hledáme se Sallenou nocleh na dnešní Tmu a vzpomněl jsem si na tebe,“ vysvětloval Elier.
„No já budu jen rád, poklábosíme, něco pojíme a také popijeme samozřejmě,“ Metor se přitom chraplavě uchechtl, „a moc rád poznám tvoji ženu.“ Mezitím seběhl po schodišti k bráně a začal ji otevírat.
„Pojďte dál,“ řekl a rukou rovněž naznačoval, aby vstoupili.
„Děkuji, zdravím t…,“ Elier ani nestihl doříct větu a Metor na něj doslova skočil.
„Nazdar, chlape! Jak dlouho jsme se neviděli?“ Metor objímal Eliera a pořád se přitom pořehtával.
„No už to bude pár let,“ odpověděl Elier potom, co jej Metor pustil ze sevření.
„No jo, čas běží nám všem, co se dá dělat… chehá, pojď sem, tak rád tě vidím,“ Metor znovu přitiskl Eliera k sobě.
Elier nečekal tak vřelé přivítání, bývali kamarádi, ale nikdy zvláště výhradní, proto byl Elier poněkud překvapen, že jej Metor vítá jako dávno ztraceného syna. Potom co skončil s objímáním Eliera, otočil se na Sallenu.
„Moc mě těší, krásná paní,“ řekl Metor a jemně uklonil hlavu.
„Mě také,“ odpověděla Sallena a prohlížela si Metora. Měl na sobě oděv, který vůbec neodpovídal tomu, co viděla okolo sebe. Roztrhané lněné triko, volné krátké kalhoty s rozdroleným koženým páskem od opakovaného používání a vychozené sandály, zřejmě z ovčí kůže.
„Nechceme tě obtěžovat,“ začal Elier, „je teprve dopoledne, můžeme zatím někam jít a vrátit se večer.“
„Ale no tak, to mě trochu uráží, skoro jako byste se se mnou nechtěli bavit,“ Metor se rozesmál na celé kolo a ke konci jeho smích opět přešel v kašel, „co vás to nemá, tak dlouho jsme se neviděli, máme si toho hodně co povídat, myslím, že i do večera bude málo času, no jen pojďte,“ Metor chytil oba za ramena a lehce je postrčil směrem ke schodišti vedoucímu k vstupním dveřím.
„Dobře, děkujeme,“ ozval se Elier.
„Jste hladoví?“
„Tak před hodinou jsme svačili a jídlo nějaké máme, nechceme na tobě parazitovat.“
„Když ti někdo něco nabídne, tak to není parazitování, chlape… zrovna chystám oběd, dáte si taky,“ rozhodl Metor.
„Tak děkujeme moc,“ Elier se cítil nesvůj.
Vešli do předsíně.
„Nezouvejte boty,“ prohodil Metor.
„Ale máš tu takové nádherné koberce, abychom ti je neušpinili,“ namítal Elier, Sallena se jen rozhlížela a mlčela.
„O to nejde, nemám rád, když někomu smrdí nohy,“ řekl Metor a vážně se podíval na Eliera, kterého to trochu zaskočilo a nevěděl, jak má zareagovat. Po chvíli to Metor nevydržel a znovu se svým chraplákem rozesmál.
„Jenom si z tebe utahuju, chlape,“ dostal ze sebe Metor, ačkoliv si téměř za každým slovem hlasitě odkašlal, „každý den mě tu někdo uklízí,“ pokračoval a jeho kašel už se uklidnil, „to je jedna z věcí, které jsem velice rád a velice rychle přivykl, člověk se pořád nemusí otravovat s tím, aby si dával pozor, kam co položí, kde co vysype… ráno se vzbudí a všechno je zase na svém místě a všude je uklizeno, no není to paráda? Takže pojďte dál.“
Elier i Sallena ostýchavě vkročili do další místnosti. Byl to obrovský obývací pokoj s četnou výzdobou na zdech, od loveckých trofejí po nádherné hytherské vyšívané koberce. Rontherské městečko Hyther na severu země bylo vyhlášeno zručností tamních žen i mužů, proto od tam pocházely ty nejdražší výzdoby a dekorace, kvalitnější totiž nebyly k dostání široko daleko.
Proti nim stál mohutný zdobený krb, ve kterém plápolal velký oheň.
„No jen pojďte,“ pobízel návštěvníky Metor stojící už u dalších dveří.
Elier se Sallenou přestali obdivovat výzdobu obývacího pokoje a trochu přidali do kroku. Prošli vysokými masivními dveřmi do další místnosti. Ocitli se v kuchyni, kde již voněla směs smažené cibule a sušené papriky.
„Tady to krásně voní,“ prohodil Elier.
„Dělám srnčí guláš, můj známý byl včera lovit v Atysu, tak jsem od něj hned jednu přední nohu odkoupil… dokonce mi to vykostil, takže s tím mám minimum práce, v podstatě jsem to jen nakrájel na kostky,“ Metor ukazoval na hromadu kostiček ze srnčí plece připravenou na dřevěném prkně.
„Zatím si sedněte, dáte si takový malý aperitiv?“ Metor poodsunul dvě židle od jídelního stolu.
„Podle toho, co nabídneš,“ řekl Elier a pousmál se.
„Já určitě ne, děkuji,“ ozvala se Sallena s tímto šumivým vínem, které mám zase od kamaráda, vinaře,“ hovořil Metor zapáleně, zatímco v každé ruce držel jinou láhev.
„Rád ochutnám, děkuji,“ přestal se trochu ostýchat Elier.
„A vy, Salleno, si jistě dáte také,“ Metor nakláněl láhev s bezinkovým likérem nad třetí skleničkou, kdežto pro sebe a Eliera měl již zdárně nalito.
„Ne, opravdu ne, děkuji,“ nadskočila Sallena.
„Ale no tak, nezdráhejte se, paní,“ naléhal Metor.
„No dobře, pokud to musí být, tak prosím jen trochu toho šumivého vína,“ polevila nakonec Sallena.
„No vidíte,“ Metor lapnul láhev s vínem a okamžitě začal nalévat.
„A pokud byste se nezlobil, mohli bychom si tykat? Cítím se celá nesvá, když mě někdo oslovuje tak formálně,“ navrhla Sallena.
„No jistě,“ Metor odložil láhev, postavil před své hosty jejich aperitivy a otřel si pravou ruku do svých kalhot, „já jsem Metor, ahoj,“ natáhl ji vzápětí směrem k Salleně.
Sallena se postavila a podala Metorovi ruku svoji, „Sallena, ahoj,“ řekla a jemně si navzájem stiskli dlaně.