Tyriel - Kapitola III. (4. část)

Metor se vrátil k plotně, která byla součástí krbu, jenž viděli v obývacím pokoji, a byla tedy náležitě rozžhavená, „jéé, trochu se mi to připálilo,“ prohodil Metor, rychle zamíchal vařečkou a přihodil všechno nakrájené maso, které v hrnci pořádně zasyčelo.
„Tak, teď to musíme nechat pořádně povařit,“ řekl Metor potom, co do hrnce přilil asi litr vody a přikryl jej plechovou pokličkou, „nesnáším, když musí člověk maso žvýkat jako tabák, je to taková škoda, zvláště u divočiny,“ vysvětloval své počínání.
„Tak,“ Metor chytil svoji skleničku, „konečně se můžeme v klidu napít,“ přišel ke stolu, pozvedl skleničku a vzápětí vyklopil celý její obsah do svého hrdla.
Elier a Sallena se také pohotově ujali svých nápojů, avšak oba upili na rozdíl od Metora pouze trochu a téměř plné skleničky položili zpátky na stůl.
„No, tak mi povězte, co tu v Nylienoru vlastně děláte?“ zeptal se Metor, zatímco odsouval židli od stolu, aby se na ni následně posadil.
„No, je to složitější,“ začal Elier.
„Dostalo se ke mně, že budeš mít děcko, chlape, je to pravda?“ zeptal se Metor dříve, než stačil Elier říct něco dalšího. Elier si prohodil vážný pohled se Sallenou a té vzápětí začaly stékat slzy po tváři.
„Něco se mu stalo, proto jste tady, omlouvám se, jsem hlupák, že se hned takhle vyptávám.“
„Ano, naše dcera zemřela při porodu,“ zalhal Elier, „ale kvůli tomu tady nejsme.“
„To mě opravdu moc mrzí,“ řekl Metor, „proč tu tedy jste?“ zeptal se po chvíli ticha.
„Já vlastně nevím, nejradši bych byla doma,“ řekla Sallena, zatímco posmrkávala a utírala si slzy z tváře.
„Ale no tak, lásko,“ Elier natáhl ruce k Salleně a chytil její dlaně,“ vždyť jsem ti to vysvětloval, myslel jsem, že už chápeš, proč to děláme.“
„Chápu, ale prostě to tak cítím, promiň, nemůžu si pomoct,“ Salleně začaly znovu proudit slzy po obličeji a její oči zrudly.
„Pojď sem, lásko,“ Elier přitiskl Salleninu hlavu na svoji hruď a hladil ji po vlasech.
„My utíkáme z Tyoneru,“ Elier se obrátil na Metora, přičemž stále laskal vlasy své ženy, „po celém Lurietu se šíří zprávy o nepokojích a vraždění kvůli vodě. Navíc já jsem už nebyl schopný prodat téměř žádnou rybu, kdyby ode mne posledně nekoupil všechny tyonely pan Malthes, neměl bych za co koupit vodu.“
„A myslíš, že tady v Nylienoru to bude lepší? A kde budete přespávat, když přijdou tmy?“
„My nechceme zůstat tady.“
„A kam teda míříte?“
„Někam k řece Rhonienur, od lidí jsem slyšel, že je tam situace klidnější a je tam volný přístup k vodě.“
„No to máte před sebou opravdu dlouhou cestu. Pokud vím, volný přístup k řece tam je, ale kdo ti zaručí, že v ní bude nějaká voda a když ano, nikdo to tam nechrání. Různá místa u řeky si může nárokovat kdokoliv a nevíš na koho narazíte, tam vám nikdo nepomůže, v případě že narazíte na nějakýho blázna,“ upozorňoval Metor Eliera.
„Pořád si myslím, že tam budeme mít větší šanci, ty už asi nevíš, jaký to je, nemít co do huby… Lidi...“ Elier se na chvíli zarazil,“ lidi vraždí svoje děti, aby měli dostatek pro sebe… nechci čekat na to, až jednou půjdu s láhví vody v ruce a někdo mě zabije, aby se mohl sám napít… a Sallena zůstane sama… někde to prostě musí být lepší. Nechci tě urazit, ale to že ty tady naliješ litr vody do hrnce, aby se pořádně povařilo maso, to je pro nás naprosto nereálné.“
„Moc dobře si pamatuju na časy, kdy jsem byl rád za každý kus starýho chleba, takže že to skutečně chápu, přesto mě to přijde, jako větší riskování cestovat někam do neznáma, než se pokusit bojovat tady v Lurietu. Já vám rád pomůžu, zajistím vás na nějakou dobu, než se postavíte na nohy.“
„Děkuji za nabídku, zní to krásně, ale to nemůžu přijmout,“ odmítal Elier a Sallena mu pevně stiskla dlaně a významně na něj prohlédla.
„Ne, lásko,“ zašeptal Elier, „to nemůžeme, zvládneme to sami.“
„Ale no tak, chlape, neblázni mě to nic neudělá a vy budete v bezpečí,“ naléhal Metor.
„Děkuji, jsi opravdu laskavý, ale mám svoji čest,“ bránil se Elier.
„V tvoji situaci není prostor pro čest, Eliere. Já mám peněz dost a až budeš moct, vše mě vrátíš, co na to říká tvoje čest?“ nevzdával se Metor.
„Opravdu ne,“ odsekl Elier.
„Nebuď hlupák, Eliere, říkám ti, mám hromadu peněz, nic mi to neudělá.“
„A kde jsi ty peníze vzal, co? Koho jsi musel zabít?!,“ Elier vybuchl, „toto přece není normální, během roku se stěhovat z rozpadlé chatrče do takového zámku!“ křičel Elier, „komu ses zaprodal, co?!“ Elier v obličeji celý zrudl, přičemž zhluboka a rychle dýchal.
Metor na něj trochu zaraženě zíral.
„Promiň,“ řekl po chvíli Elier, „nemyslel jsem to tak,“ zakroutil hlavou a složil ji do dlaní.
„No, vím, že jsi ve špatném rozpoložení, takže to jen přejdu,“ řekl s klidným hlasem Metor a vytáhl z plechové krabičky na stole velký tlustý doutník, který si ihned zapálil a po prvním potahu se okamžitě rozkašlal.
„Tohle mě brzo zabije,“ řekl Metor, až se jeho kašel trochu uklidnil, zatímco držel dýmící doutník před svýma očima.
„Promiň, my zase půjdeme,“ řekl Elier, neboť mu byla představa, že s Metorem stráví celý den po tom, co právě předvedl, velice nepříjemná.
„Ať tě to ani nenapadne,“ zastavil ho Metor, „dáte si dobré jídlo a dnes tu přespíte, nenechám vás běhat po městě, abyste na poslední chvíli sháněli nocleh, na tom trvám,“ rozhodl a vrátil se k plotně.“
„Dobře, děkuji… nevím, co to do mě vjelo, vážně se omlouvám,“ zpytoval svědomí Elier.
„Věřím, že to může být matoucí,“ pustil se do řeči Metor a při tom promíchával širokou vařečkou obsah hrnce, taky bych asi nevěřil člověku, který tak rychle zbohatl. Začal jsem obchodovat a vyšlo mi to,“ osvětloval svoji situaci Metor.
„Ale s čím?“ začal Elier, „to jsi někde našel ložisko zlata? Stříbra? Nebo snad drahokamů?“ snažil se pochopit Elier.
„Nic jsem nenašel, obchoduju… něco koupím a prodám to dráž… zjistím něco užitečného a tu informaci prodám někomu, komu přijde vhod, nic víc,“ vysvětloval Metor.
„Tomu se mi nechce věřit, jak to může tak rychle fungovat?“ přemítal nahlas stále nepřesvědčený Elier.
„Věř nebo ne, lidé jsou hloupí a zaplatí za ledacos, když to potřebují, je to o přemýšlení a hledání lidských potřeb,“ stál si za svým Metor, zatímco v porcelánovém hrnku rozmíchával mouku v troše vody, aby touto směsí mohl později zahustit guláš.
Potom tam chvíli seděli potichu, Elier přemýšlel nad tím, zda může být to, co Metor tvrdí skutečně pravda a Sallena myšlenkami utíkala zpět do okamžiku, kdy slyšela pláč své dcery, byla to jediná vzpomínka, kterou na ni měla, kdežto Metor mezitím dokončoval přípravu oběda.
„Připravte svoje chuťové vjemy, za chvíli budu nosit na stůl,“ oznámil Metor.