Alaesie 2

„V den tvých dvacátých narozenin pro tebe přijede posel a odveze tě na hrad tvé matky.“
„Vy ale pojedete se mnou,“vyhrkla spěšně Alaesie.
„Ne Alaesie. Já zůstanu zde.“
„Ale proč?“
„Jsem starý. Velmi starý na takovou cestu.“
„Určitě by jste to zvládnul. Pojedete se mnou.“
„Ne, Alaesie. Teď mě nech odpočívat. Potřebuji si trochu zdřímnout, Alaesie. Ty si zatím můžeš procvičovat svá kouzla. Jdi Alaesie.“ Nechtěla, ale nakonec ustoupila a odešla z místnosti.
Snažila se procvičovat kouzla, tak jak jí Mistr nakázal. Byla, ale příliš nesoustředěná. Neustále myslela na to co se právě dověděla. „Má matka ještě pořád žije. Neodložila mě, ale chtěla mě chránit. A jsem princezna. To není možné,“ přemýšlela nahlas Alaesie.
Než šla spát, nakoukla k Mistrovi do pokoje. Klidně oddechoval. Přesto celou měla ošklivé sny o tom jak Mistr umírá.
„Dobré ráno Mistře,“pozdravila a pozorně si prohlížela jeho obličej. Ani spánek nedokázal skrýt vrásky a ztrhané rysy, kterých si Alaesie dřív nevšimla. „Dobré ráno Alaesie,“ usmál se na ní.
Když skončil obvyklý ranní rituál, přisedla si Alaesie na židli vedle Mistrovi postele.
„Včera jsme skončili u toho, že v den tvých dvacátých narozenin pro tebe přijede posel s odveze tě, jestli se nemýlím.“ Dívka mu přitakala. „Až ten posel přijede bude mít u sebe stejný znak jako ty. Poznáš to, protože se tvůj medailonek rozzáří. Jinak, než ti možná zařívá někdy v noci,“Mistr se na chvilku odmlčel. Alaesii napadlo, jak ví o tom, že medailonek září, ale otázku radši spolkla. „
„Přijede na bílém koni s černou hřívou. A nesměj se, je to vážná věc,“napomenul ji, když se usmála při zmínce o bílém koni. „Promiň Mistře, ale každá dívka touží po rytíři na bílém koni, který jí zachrání z věže zlého mága a odveze jí domů. A mě se to splní. Tomu jsem se smála,“potlačila svůj smích Alaesie. Mistr se jen ušklíbl a pokračoval.
„Řekne:Manwe sie alia Rusana. Ala hwen Rusana.“ „Přicházím ve jménu Rusany. Ať žije Rusana,“přeložila hbitě Alaesie. „A kdo je Rusana?“zeptala se vzápětí. „Je to tvá matka,“odpověděl jí.
„Alaesie, to že řekne tu poslední část v jazyce,který ovládají jen ti Nejvyšší, je velmi důležité. Proto jsem tě tento jazyk naučil. Tu větu musí říct. Budeš si to pamatovat?“ Dívka jen němě přikývla.
„Velmi správně Alaesie. A teď mi Alaesie prosím podej tu mapu, která je v té vrchní polici,“požádal jí. Alaesie tam nedosáhla. Nejdříve si přesunula schůdky a když tam už konečně dosáhla shodila mapy, které byly o polici níž. „Nech to Alaesie,“zastavil jí, když začala spadané mapy uklízet. „To počká. Tu mapu.“
Rozložil jí na své posteli. „Podívej, toto je naše království a tady jsme my,“ ukázal do jižního koutu mapy. „A tady se nachází královské město Liam, kde žije tvá matka. Je to velmi daleko. Ta cesta bude trvat tak 14 dní ostrého cvalu na koni.“ Alaesii něco napadlo: „Jak se tam dostanu já? Cožpak s sebou přiveze ještě jednoho koně?“ „Ne nepřiveze. Na to bych zapomněl. Musíš si ho koupit u nás ve městě.“ „A nebude to nápadné?“ „O tom nepřemýšlej. Prostě koupíš u Smitha koně. Má za úkol vybrat ti toho nejlepšího. Už jsem s ním o tom mluvil. A myslím, že bys tam mohla jít hned teď. Já si potřebuji odpočinout a ty stejně nebudeš mít co na práci. Vezmi si peníze ze stolu. Zatím naschle,“rozloučil se s ní.
„Alaesie,“řekl nakonec. „A s nikým o tom nesmíš mluvit. Ani s Tarou nebo Trevorem.“ Přikývla. Vzala peníze ze stolu a odešla.
Tentokrát se do města netěšila. Došlo jí, že to je možná poslední návštěva ve městě. A nikdy se sem už možná nevrátí.
Když vešla do města, doufala, že Taru ani Trevora nepotká. Nechtěla jim lhát. Až ke stájím na druhém konci města prošla, aniž by jednoho z nich potkala. Ve stájích už, ale to štěstí neměla. Do stájí zrovna přišel Trevor, který tam vedl čerstvě okované koně.
„Dobré poledne Alaesie,“ pozdravil jí Trevor srdečně. „Dobré poledne Trevore. Jak se máš?“zeptala se ho Alaesie. „Dobře a ty? Copak jsi dnes přišla koupit?“ „Koně,“odpověděla mu tichým hlasem, jako kdyby se styděla. „Koně?“podivil se. „Snad se Mistr nebude v jeho letech učit na koni?“ „On ne, ale já.“ Než se stačil zeptat na cokoliv dalšího přišel Smith-místní koňák.
„Alaesie, očekával jsem tě každým dnem. Pojď za mnou. Trevore, ty koně zaveď až dozadu,“ a pokynul Alaesei, aby ho následovala. „Je to nejlepší hřebec, kterého tu za posledních pár měsíců mám. Tady,“ukázal na černého hřebce. Hřebec ucítil lidskou přítomnost, natočil hlavu a zastříhal ušima. Jeho pohled se setkal s pohledem Alaesie. Dívka k němu plaše přistoupila a nesměle ho pohladila.
„Tak co líbí se ti?“zeptal se Smith netrpělivým hlasem. „Líbí, ale já na něm neumím jezdit,“přiznala se Alaesie. „To nevadí. Řekni Trevorovi. Ten tě to naučí a rád. Ještě ti připravím sedlo, brašny a uzdu.“ S těmito slovy odešel.
„Naučím tě jezdit na koni jestli chceš,“navrhnul jí Trevor. „Mohli by jsme se sejít zítra po poledni? Sejdeme se na půl cesty z města k věži? Tam bude dost místa k učení,“navrhnul jí. „Ano to by šlo. Budu se těšit Trevore,“usmála se na něj. Mladému muži se málem podlomila kolena. „Já také Alaesie,“a odběhl zpět do otcovy kovárny naplněný pocitem obrovského štěstí.
Konečně se vrátil Smith. „S Trevorem jsi se domluvila? Ano, to je dobře. Ten hoch opravdu moc dobře jezdí na koni.“ Ukázal jí jak se kůň sedlá. Poté se podíval, jak ho sedlá Alaesie. Když uznal za vhodné, že už jí to skoro jde, podal jí otěže. „Máš už pro něj jméno?“ „Zatím ne, ale budu o něm přemýšlet.“ „Dobrá. Starej se o něj dobře. Zatím naschle Alaesie.“ „Naschle.“