Bezejmenný příběh

Epizoda I

Byl to takový naprosto obyčejný pátek v roce 1998, nikdo nic nechtěl, vlastně nepotřeboval, ale to je jedno. Já jsem měla mít dneska rande.

Dnešní náplň dne stála za prd, vstávala jsem v 5 do práce, která je otravnější než, když začne sněžit a pršet zároveň, prostě můj klasický den.

Ale dnešek měl být jiný, úplně jiný. Práce mi dneska rychle utekla a tak jsem po práci rychle nasedla na metro, abych byla co nejdřív doma. Což se kupodivu povedlo.

Doma jsem si uvařila lehký oběd, zeleninový salát s kuřecím masem, musím přeci vypadat dobře. Dala jsem si sprchu a těšila se na sedmou hodinu večerní, kdy pomalým tempem bych mohla vyrazit do italské restaurace jen dva bloky vedle.

Odbyla sedmá hodina a tak jsem vyrazila, sice již byla tma, ale na chodníku to stále žilo. Zanedlouho jsem dorazila do restaurace, kde jsem se s ním měla sejít, byla jsem tu o něco dříve ( na minulém rande jsme se potkali přede dveřmi).

Chtěla jsem ho překvapit, měla jsem na sobě rudé šaty a parfém, který mi kdysi koupila matka. Hodiny odbíjeli osmou hodinu a již jsem vyhledávala muže s nímž jsem měla mít dneska rande, ale on nikde.

Přišel číšník a tak jsem si objednala sklenku červeného a čekala jsem zda se ukáže. Bylo již půl deváté a něco mi říkalo že nedorazí. Řekla jsem číšníkovi, že zaplatím. Ale on nesouhlasil, řekl: „Jste tak krásná, okouzlující. To víno by spíše mělo platit Vám.“ „na účet podniku.“ Podotkl na závěr. Poděkovala jsem tedy, dala jsem mu pusu na tvář za laskavost a komplimenty a odešla jsem.

Byla jsem zklamaná, šla jsem pomalu. Bylo již chladno takže moc lidí na chodníku nebylo. Ale to mi nevadilo. Mezi mým blokem a tímto blokem byl takový poměrně starý park. Přes den plný lidí, ale teď na večer jsem tam byla pouze já, lavička, vítr a tma. A ano abych nezapomněla byly tam též stíny stromů jenž z ulice zakrývaly lampy.

Sedla jsem si na lavičku a přemýšlela nad tím co jsem udělala špatně, proč se neukázal. Seděla jsem na té lavičce snad půl druhé hodiny. Ano už se ozývaly zvony, které odbíjeli půl jedenácté.

A v tom jsem ho zahlédla, byl tam ve křoví. Celou dobu mě pozoroval. Nevěděla jsem co dělat. Zvedla jsem se z lavičky a vyrazila jsem směrem k domovu, měla jsem štěstí nikdo za mnou nešel (že by to byla pouze hra stínů od stromů a keřů?).

Konečně jsem dorazila domů, srdce mi bušilo jako o závod. Musela jsem se uklidnit, šla jsem si dát sprchu. Aspoň že ta teplá voda dobře funguje na nervy. Dala jsem si ještě sklenku vína a šla jsem spát. Udivená a vystrašená zároveň.

Druhý den ráno vypadal úžasně, slunce svítilo do mého bytu ve druhém patře. Odkud jsem sice viděla pouze auta, ale když jsem vykouknula z okna úplně, měla jsem pod oknem krásnou korunu stromu. Ano bylo to krásné.

Náhle od něj přišla zpráva stálo v ní: „promiň, nemohl jsem přijít mrzí mě to, pravděpodobně jsem tím všechno zničil, ale bohužel jsem v tu dobu co jsme měli mít rande zlomil nohu. PS: pokud by jsi mě chtěla navštívit ležím v nemocnici u všech svatých na pátý a čtyřiačtyřicátý.

Přemýšlela jsem, ale ano konečně zjistím jak se můj vyvolený jmenuje. Odpověděla jsem mu tedy: „dobře, jedu za tebou“. Oblékla jsem se a vyrazila za mým marodem. Dostat se do té nemocnice byl taky zázrak. Čtyřnásobný přestup v MHD dvakrát v metru a pak dvakrát autobusem.

Konečně jsem dorazila na recepci. Ptala jsem se „nemáte tu někoho od včera se zlomenou nohou? Příjem mohl být okolo osmé večer“. Vydržte. „Musím vás zklamat“ odpověděla příjemná slečna na recepci.

Byla jsem velmi udivená. Jak to? Proč? Ale více než udivená jsem byla zklamána, že mi lhal. Tak jsem poděkovala slečně na recepci a vyrazila jsem domů. Domů jsem dorazila zhruba za dvě hodiny, bylo okolo čtvrté. Tak jsem si dala těstoviny se zbytkem toho kuřecího masa.

A během té soboty už jsem nikam nešla. Zůstala jsem v bytečku, který byl útulný a bylo v něm teplo. Takříkajíc „domove, sladký domove“. Poslouchala jsem rádio kde jsem zaslechla něco o přestřelce na Piccadilly avenue a třiašedesátý. Dva policisté zraněni, jeden mrtvý narazili na gang. Čtyři členové gangu mrtvý a tři těžce zraněni.

Po chvíli jsem zaslechla že jeden z těchto dvou policistů dostal zásah do nohy. „ to snad ne“ říkala jsem si v duchu. „snad to není policista, která by taky chtěla za manžela někoho koho neví kdy ztratí“.

Po delší chvíli zaznělo že tito policisté byli převezeni do nemocnice na První a Chicago avenue. Vypnula jsem rádio a přemýšlela jsem o tom všem. Přemýšlela jsem natolik, až jsem z toho usnula, ano budíček v pět ráno. Ale neustále mi to vrtalo hlavou.

První věc, kterou jsem beztak musela udělat byla zase pořádná sprcha. Pak jsem našla v ledničce nějaký feta sýr, dala si k němu celozrnné pečivo, oblékla jsem se a šla jsem se podívat na policisty v nemocnici. „ co kdyby to byl on“.