Vidím 2.

Raději bych byl slepý, a neviděl to, co musím. Vydrápal bych si oči a rozdrásal tvář jen pro tu jedinou chvilku slepoty, jen abych na chvíli, alespoň na chvíli, nemusel vidět nikdoho z vás, vaše falešné tváře, vaše odhalené duše.

Tak si představuju svobodu, svůj malý kousek štěstí. Tak by vypadal můj osobní Ráj. Být alespoň na chvíli slepý. 

Chodím mezi vámi v davu, ani mne nevidíte. Vůbec si mne nevšímáte - toho, že nejsem jedním z vás. Nerozumíte tomu, že přede mnou se nelze skrýt. Že já vás vidím. Skrýváte se za vlastními slovy, za svými sladkými větami - doufáte, že si toho ostatní nevšimnou, že navždy zůstanete se sebou sami, skryti a zahaleni - pečlivě schovávate svou pravdu za umělými reflektory svých dávno vyhaslých očí, těch zašlých perletí. Halíte skutečnost za širokými úsměvy, vaši rozesmátou tváří, jež se však neusmívá. Už dávno se neumí smát.

Občas se přeřeknete. Pak se omlouváte, a doufáte, že se ostatní zrovna dívali jinam. Nebo je vám to jedno, a vy ukážete ostatním, jací opravdu jste. Pak se zastydíte.

Skrýváte pravdu před ostatními. Někdy dokonce i sami před sebou. Co je asi tak horší?

Hledíte na vlastní odraz v zrcadle - občas u toho pláčete, občas se usmívate. Nikdy však sami na sebe nepohlížíte zpříma.

Kolik je toho člověk schopen skrýt? Kolik té věčné tíhy je v sobě schopen asi jen unést? Jak moc dokáže lhát?

Mne se však lhát nesmí. Mne nejste schopni uniknout. Mojím očím se ještě nedokázal skrýt nikdo z vás. Já vidím vás všechny. Vidím vaše všechno. 

Vidím to a začínám plakat. Pláču slzami nesmiřitelné bolesti. Vidím vás a chci zemřít.

Tolik zla a špíny... Raději bych byl slepý.