Vidím 4

Ani nespočítám, kolikrát jsem se už modlil za to, abych byl jiný, aby mne Bůh ve své nekonečné moudrosti nestvořil takového, jaký jsem teď. Dal bych vskutku cokoli, abych nemusel žít s tímhle ,darem', s mým věčným prokletím. S očima, které vidí vše.

Vždyť právě kvůli nim nikdy nemůžu být jako oni - nikdy vedle nich nemůžu stát, klidně, s čistou hlavou a beze strachu. Nikdy Nemůžu být opravdový přítel, milenec či manžel, otec jejích dětí. Jak bych jen mohl? Když jsem odsouzen vidět, odsouzen navěky se do nich dívat. Do jejich očí, těch pekelných bran do hlubin svědomí.

Jak bych jen mohl? Něco z toho mít, vést normální život? To vše mi bylo vzato. Ale kým vlastně? Proč? Koho mám vinit? ... Koho jiného než sám sebe?

Život se mi zdá jako nesmírné břímě.

Tak moc jsem se jim snažil přiblížit. Tolikrát jsem se přemáhal jen pro tu jedinou vteřinu usmíření, kterou bych mohl strávit po jejich boku. Párkrát se mi to snad i povedlo, ale ani jedinkrát nemohly mé pocity být opravdové. Mé srdce muselo lhát, dívat se skrz závoj. To nejlepší, na co jsem se pak zmohl, byla pouhá faleš, přetvářka vydávající se za slušnost, laskavé úsměvy a hlasitý smích.

Ale snažil jsem se. Vážně jsem se snažil být jako oni. Ale jak bych jen mohl? Stálo mne to tolik sil, a to jediné, co mi nakonec zůstalo, byla bolest.

Protože Život bolí.

Jsem navždy odsouzen kráčet sám, bloudit ve stínu a temnotách. Navždy se potácet jak potulný žebrák, ztracená duše, která nemá kam jít, nemá kam se vrátit.

Protože Život bolí. Občas mám pocit, že ani Bůh nezná takovou samotu, jakou každý den zažívám já.

Já Nikdy nemůžu být s nimi. Jak bych jen mohl, když mi bylo dáno vidět? Když mi bylo dáno pochopit? A proto stále utíkám. Musím Od nich pryč, dostat se od nich co nejdál. Někam na čerstvý vzduch. Někam, kde mne jejich oči nedostanou, kde mi jejich pohledy už neublíží. Utíkám, Co mi síly stačí. Zamykám se ve svém pokoji a zbavuji se klíče.

Jsem opět sám...

Ale samota bolí.