Zkáza elfů: Poslední prorok – Prolog

Probudil ji hlasitý a pronikavý mužský výkřik. Po prvotním zděšení si uvědomila, kde se nachází a čí výkřik to byl. Okamžitě ze sebe shodila deku a vyskočila z postele. Spala nahá, ale neztrácela čas oblékáním se, vyběhla z pokoje a sběhla po schodech dolů.

Posledních dvanáct let bydlela v malém domku jen s nemocným Herëniqem, o nějž se starala. Byla to pro ni velká pocta, protože se jednalo o největšího dosud žijícího proroka a jednoho z nejstarších a nejproslulejších elfů vůbec. Byl to on, kdo křičel, a nebylo pochyb, co to znamenalo. Proroctví.

Vběhla do jeho pokoje a uviděla ho v posteli. Lidské oko by nepoznalo, že je starý, protože stejně jako všichni elfové nestárnul a mohl se dožít libovolně vysokého věku. Měl sice bílé vlasy, což ale nic neznamenalo, neboť se u elfů jednalo o stejně obvyklou barvu, jako jsou u lidí hnědá nebo černá.

Vypadal ale jinak než ostatní elfové. Kvůli své nemoci byl vyhublý, bledý, obličej měl pokrytý hnědými skvrnami, vlasy měl řídké a působil nesmírně unaveně. Navíc byl slepý a v jeho očích bylo pouze bělmo.

„Jsi to ty, Wenderiel?“ řekl chraplavým hlasem. Dívka měla pocit, že se na ni dívá svýma prázdnýma očima. V nočním šeru vypadal téměř děsivě. Natáhl k ní třesoucí se ruku.

Nevěděla co říct. Její jméno to nebylo a neznala nikoho, kdo by se tak jmenoval. Ale co když je v prorockém transu a negativní odpovědí bych ho z něj vytrhla? Na tuto chvíli čekala již dlouho, možnost vyslechnutí proroctví byla jedním z důvodů, proč s ním bydlela a pečovala o něj. Rozhodla se zariskovat.

„Ano, jsem to já,“ řekla s předstíraným klidem. „Je všechno v pořádku, mistře?“ zeptala se a přistoupila k němu.

„Nic není v pořádku a už nikdy nebude. Viděl jsem zkázu naší rasy. Nikdo ji už nezastaví, můžeme ji jen oddálit. Můj čas ale nadešel nyní. Až ráno vyjde slunce, budu již mrtev.“

„Cože?!“ vykřikla zděšeně. „Co se děje, přihoršilo se vám? Mám pro někoho zajít?“

„Nedělej to, nechceš-li zkázu urychlit. Ale neboj se, brzy se znovu narodím. Musí to tak být, pro dobro nás všech. Ano, ještě jednou se narodím. Naposled. A ty budeš mou matkou.“

Dívka zalapala po dechu. Ona a matkou! Mezi elfy se děti rodily velmi zřídka a být rodičem byla pocta, vyhrazena jen pro ty nejvznešenější a nejmocnější. Bylo neslýchané, že by se matkou stal někdo tak mladý jako ona, kdo ještě v životě nic nedokázal.

Nevěděla, na co se zeptat dříve, a tak mlčela. Po chvíli jí položil ruku na břicho. „Ano, jsi připravena.“

„A kdo bude otcem?“ zeptala se.