Zkáza elfů: Poslední prorok

1: Temný les

Přejeli i se svým vozem hranici a nyní se museli rozhodnout, kterou cestou budou pokračovat: Královniným průsmykem, nebo Temným lesem. Rychlejší by bylo jet přes Temný les, od toho je ale elfové hlídající hranici odrazovali, neboť se v něm prý začali objevovat démoni a jiné temné bytosti. Všem třem ale bylo jasné, že stejnou radu dají i ostatním a že tedy bude cesta úzkým průsmykem ucpaná.

Kupec Mojmír, kterému vůz i veškeré zboží patřilo, se proto nakonec rozhodl vydat se Temným lesem, aby do hlavního města Elverie dorazili co nejdříve. Jeho dva společníci toto rozhodnutí ocenili: holohlavý vozka Jošt proto, že nebude muset nutit koně do prudkého kopce vedoucího k průsmyku, a kupcův pomocník Lukáš proto, že se už nemohl dočkat toho, až město uvidí, neboť to byla jeho první cesta.

Lukáš byl sedmnáctiletý mladík, syn písaře. S kupcem se vydal na cestu jen proto, že jeho obvyklý pomocník onemocněl, ale byl z toho nadšen: elfové ho fascinovali už od okamžiku, kdy poprvé slyšel od své babičky příběhy, v nichž vystupovali. Až do dnešního dne ale žádného neviděl. Pohled na spanilé válečníky ve zlatých zbrojích i na překrásné čarodějky, který mu byl dopřán při přejezdu hranic, však překonal všechna jeho očekávání.

Zbožňoval vše, co souviselo s elfy: jejich moudrost, sílu, umění, historii, magii a samozřejmě i krásu. Za své první vydělané peníze si koupil starý obraz rudovlasé elfky a na první pohled se do ní zamiloval. Trávil hodiny tím, že se na něj díval a představoval si, že se s ní setká a vezme si ji za ženu. Obraz se pro něj stal předmětem téměř náboženské úcty, což začalo znepokojovat jeho pobožnou matku. Po ničem netoužil tak jako po tajemné krásce, kterou znal jen z obrazu. To se ale změnilo, když poznal Lídu.

Lídin smích, hlas a úsměv bylo něco, co nehybná elfka na obrazu nabídnout nemohla, a tak ji brzy v jeho představách nahradila. Na elfce obdivoval její dokonalost, ovšem na Lídě si zamiloval i její nedokonalosti. Byla dcerou kupce Mojmíra, a to byl druhý důvod, proč se s ním Lukáš vydal na cestu. Měl v úmyslu ho poté, co se vrátí, požádat o její ruku. Se snem, že se jednou ožení s nějakou elfkou, se rozloučil. Třeba ty elfky nejsou tak dokonalé, říkal si.

Nyní ale seděl vedle vozky, zatímco kupec byl uvnitř vozu, a sledoval černovlasou elfku, jak jede na bílém koni, a říkal si, že je ještě krásnější než ta na jeho obrazu. Nejprve se snažil být nenápadný, ale po chvíli na ni již koukal upřeně. Ona to zcela ignorovala. Buď na to byla zvyklá, nebo byla natolik zabrána do vlastních myšlenek, že si toho nevšimla. Jmenovala se Oroniël a byla jejich průvodkyní; po elfím království se totiž žádný cizinec nesměl pohybovat bez doprovodu.

Pohled na ni ho tak fascinoval, že si toho, že vjeli do Temného lesa, všiml, až když na elfčinu tvář padl stín hustých, zlověstných stromů. Byl slunečný den, ale tady byla tma jako za soumraku a les působil nepřátelsky. Oroniël ale byla klidná, což dodávalo klid i jemu. Nepochyboval o tom, že je ochrání před čímkoli, co je může potkat.

Zatoužil uslyšet její hlas, a tak se jí špatnou elfštinou zeptal, kdy z lesa vyjedou. Elfsky se učil už šest let, ale ještě nikdy nemluvil se skutečným elfem. Aniž by se na něj podívala, odpověděla mu vážným hlasem:

„Pokud cestu přežijete, tak nejdříve za dvě hodiny.“

Lukáše zklamalo, že se na něj nepodívala: chtěl se jí podívat do očí. Více ho ale rozrušilo to, co řekla. Takže nám hrozí smrt? Pak si ještě uvědomil, že řekla „přežijete“ místo „přežijeme“. O svůj život se tedy nestrachuje? Opustí nás v nebezpečí? Pomyslel na odvahu elfů, ale i na to, že lidé jsou pro ně prý podřadní. Nebude kvůli nám riskovat svůj život, stejně jako by většina lidí neriskovala život pro psa, došlo mu a odvrátil od ní zrak.

 

Les začínal houstnout, zarostlé větve stromů se skláněly nad cestu a proplétaly se mezi sebou tak, že tvořily baldachýn, jenž blokoval většinu slunečního světla, takže se ještě více setmělo a ochladilo. Občas se z hloubi lesa ozývaly zvláštní zvuky, ale jinak bylo děsivé ticho. Koně začínali být nervózní a vozka musel často zastavovat a uklidňovat je. Lukáš pocit koňů sdílel. Občas se mu zdálo, že mezi kmeny vidí nějaký pohyb. Chtěl něco říci ostatním, ale nedokázal se odhodlat přerušit padlé ticho, a tak mlčel stejně jako jeho společníci.

Jeli pořád dál a nálada se mu stále zhoršovala. Najednou uslyšel hlasité vřeštění a uviděl, jak z větve slétá jakási černá stvůra a rychle míří přímo k jeho obličeji. Oroniël pohotově zvedla ruku a z prstů jí vyšel rudý blesk, který tvora zasáhl v letu. Vyděšenému Lukášovi spadl přímo do klína.

„Co to je?!“ vykřikl znechuceně, zatímco ze sebe mrtvé tělo shazoval. Na první pohled vypadal tvor jako havran, ale kromě peří byl pokryt i ochlupením a působil odporně. Zdechlina dopadla na zem, kde ji přejela kola vozu.

„Říkáme jim ravqraë, což je ve vaši řeči něco jako děsy,“ řekla klidně elfka. „Vyklovávají oči, ale nejsou příliš nebezpeční. V tomto lese se nacházejí mnohem horší věci.“ Lukášovi se zdálo, že na její tváři spatřil sarkastický úsměv, ale doufal, že se mu to jen zdálo.

Jeli dál a napadly je ještě dva další děsy, ale Oroniël je vždy sestřelila bleskem. Kdyby měl lepší náladu, tak by se Lukášovi její magie líbila, ale útočící děsy ho zrovna nerozveselily.

Začal nenávidět les, Oroniël i všechny ostatní elfy. Jak je vůbec možné, že mají ve své vlastní říši takové místo, když jsou tak dokonalí? Beztak ho vytvořili, aby si dělali srandu z lidí, jako jsme my. To by vysvětlovalo i ten její zlomyslný úsměv. Podíval se na ni, ale tentokrát už ne s láskou a obdivem, nýbrž s odporem a nenávistí, přestože mu před chvíli zachránila život.

Pomyslel na Lídu a uslyšel její hlas: Zabij tu mrchu. Myslí si, že je něco víc než my. No tak, udělej to. Prosím, jestli mě miluješ, hoď po ní nuž. Máš na to, zabij ji.

Myslel si, že se zbláznil. Lída nikde kolem nebyla a ani Jošt, ani Oroniël očividně nic neslyšeli. Přesto mu ruka samovolně sjela k noži, který měl u pasu. Představoval si, jak ho po ní hází a jak její krev potřísňuje jejího koně. Měl nejasný pocit, že něco není v pořádku, ale přesto začal nůž vytahovat.

Správně, to je ono, jsi fakt pašák. Miluju tě. Hoď ho. Chystal se poslechnout, ale na poslední chvíli se zarazil. Elfka se k němu otočila a pronikavě na něj pohlédla svýma fialovýma očima.

No tak, házej! Neudělal to. Uviděl, jak z Oroniëliných prstů pomalu vycházejí zvlněné svazky žlutého světla a jak do něj vstupují. Zamotala se mu hlava, ucítil teplo a ztratil vědomí.

 

Když se probudil, příšerně ho bolela hlava. Ležel na tvrdé zemi, jen na nějaké dece. Před sebou viděl Mojmírův vůz, ale jen nejasně, protože byla tma. Stále byli v Temném lese a slunce začalo zapadat. Oroniël hladila svého koně a Mojmír s Joštem něco dělali před vozem.

Vstal a podíval se, co se děje. Na cestě ležel padlý strom, Jošt do něj sekal sekerou a Mojmír na to dohlížel. Chtěli ho dostat z cesty, aby mohli jet dál, ale marně: byl příliš tlustý a tvořilo ho nějaké zvláštní černé dřevo, do něhož sekera pronikala jen velmi špatně.

Lukáš přišel za elfkou. Chtěl něco říct, ale nevěděl co. Co taky říct, když se někoho pokusíte zabít a ani nevíte proč? Příšerná bolest hlavy mu navíc vymýšlení čehokoli ztěžovala.

Oroniël si ho všimla, otočila se k němu a usmála se. Tentokrát mu to nepřipadalo sarkastické, ale milé.

„Vidím, že ses probudil. Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě.

„Ano, jen mě bolí hlava. Já… já se omlouvám za to, co…“ jeho elfština ho nechala na holičkách, ale asi by nevěděl co říct ani ve své mateřštině, salvénštině.

„To je v pořádku, posedl tě démon. Měl jsi štěstí, že jsem si toho všimla tak brzo. V opačném případě by se v tobě zabydlel natrvalo, já bych ho z tebe už nedokázala vyhnat a ty bys nás buď všechny zabil, nebo bych tě musela zabít já,“ řekla vážným hlasem.

„Takže teď už jsem v pořádku?“

„Ano, démon je pryč. Jestli chceš pomoct s tou bolestí hlavy, pojď blíž.“

Lukáš k ní přistoupil. Byl poměrně vysoký, ale ona byla jen o trochu nižší. Položila mu ruku na rameno a naznačila mu, aby se snížil. Udělal to a ona ho políbila na čelo. Bolest okamžitě poklesla. Pár okamžiků na něm své vlhké rty ponechala, pak je odtrhla a usmála se na něj. Lukáš se cítil skvěle: jednak ho přestala bolet hlava a jednak ho políbila elfka!

Nadšení mu přerušil Mojmírův hlas: „Mladej! Nech tu holku na pokoji a pojď sem nám pomoct!“

Lukáše pobavilo, že nazval bytost, která byla pravděpodobně starší než všichni tři dohromady, holkou, ale šel za nimi. Vedle tělnatého kupce s hustým rovným knírem, který mu stejně jako vlasy již začínal šednout, stál holohlavý, ale svalnatý vozka Jošt. Byl již unaven z toho, jak se marně pokoušel přeseknout tlustý kmen spadlého stromu, a podal mladíkovi sekeru.

Mojmír se zasmál: „Zkus to, ale když to nejde nám dvoum, tak nevím, co s tím uděláš ty. Hej, slečno! Nemohla byste ten kmen rozstřelit nějakým hustým bleskem?“ zakřičel na elfku salvénsky.

Lukáš chtěl namítnout, že mu nerozumí, ale ona odpověděla dokonalou salvénštinou: „Ne, omlouvám se, ale jsem již oslabená tím, jak jsem vyhnala démona a sestřelila pět děsů. Mohla bych se o to pokusit, ale kouzlo by mohlo selhat a zranit mě nebo někoho z vás.“

Lukáš byl šokován její jazykovou znalostí. Proč se s ní snažil komunikovat elfsky, když ona ovládá perfektně jeho řeč? Podíval se na ni a ona se na něj spiklenecky usmála.

„Dobrá, dobrá. Ale co navrhujete, že budeme dělat? Stmívá se a sama jistě víte lépe než já, že toto místo je v noci ještě nebezpečnější než za dne. Musíme něco vymyslet.“

Oroniël zavřela oči. Po chvíli je otevřela a prohlásila:

„Již jsme blízko konce lesa. Pokud si pospíšíte, stihnete tam dojít pěšky dříve, než padne noc.“

„Nechat tu vůz? To v žádném případě! Jaký by pak měla celá tato cesta smysl? V tom voze je zboží v hodnotě tisíců zlatých!“

„A jaký bude mít tato cesta smysl, pokud tu zemřete?“ vykřikla děsivě silným hlasem, takže se Lukáš otřásl, i když nekřičela na něj. Tuto „holku“ nechceš naštvat, pomyslel si.

Mojmír na ni nevěřícně hleděl. „Zažil jsem už větší nebezpečí než tento lesík a vždycky jsem přežil,“ řekl po chvíli. „Utáboříme se, uděláme oheň a celou noc se budeme střídat: dva budou spát, jeden hlídat a jeden sekat do toho zpropadenýho kusu hnusnýho dřeva. Přinejhorším počkáme, než si naše ctěná průvodkyně odpočine a dokáže nám pomoct kouzlem,“ řekl velitelským tónem.

Tentokrát byla v šoku Oroniël. „Vy si vážně myslíte, že znáte tento les lépe než já?“ vykřikla. „To, co nás dneska potkalo, nebylo nic. Nic! Já jsem tímto lesem prošla již asi tisíckrát a střetla jsem se mnohem horšími věcmi, kvůli kterým přišli o život elfové mnohem mocnější než já. Jestli si myslíte, že tu v noci přežijete bez jakékoli magické ochrany byť jen hodinu, tak jste blázni! Ale jak je libo, zahoďte si své krátké životy, ale nepočítejte s tím, že tu umřu s vámi.“

Elfka křičela dál, ale přešla do své mateřštiny a byla tak rychlá, že jí Lukáš nerozuměl. Zuřila tak, že kvůli ní zapomněli na les a báli se jí. Najednou zmlkla, odvrátila se od nich a šla ke svému koni. Naskočila na něj a jela směrem k nim. Přísně se podívala na Mojmíra a Jošta a chlapci řekla elfsky:

„Naskoč, chceš-li.“

„Co říká ta mrcha?“ zakřičel Mojmír. Lukáš ale nehybně stál a zaraženě mlčel.

Černovláska hodila po kupci zlý pohled a už to vypadalo, že začne znovu křičet, ale jen potichu řekla:

„Budu čekat do půlnoci na hranici lesa, kdyby sis to rozmyslel.“ Pak pobídla koně, ten přeskočil spadlý kmen a pak oba zmizeli ve tmě.

 

Slunce zapadlo a práce pokračovala pomalu. Jednu sekeru už ztupili, ale naštěstí jim zbývaly ještě dvě. Jošt odhadoval, že překážku odstraní asi za hodinu, což kupce potěšilo. „Hodinu přece přežijeme cokoli,“ prohlásil sebevědomě.

Lukáš zvažoval elfčinu nabídku. Nepochyboval o pravdivosti jejích slov, jistě o lese věděla mnohem více než oni. Pokud by ale Mojmíra opustil, mohl se s rukou jeho dcery rozloučit, a pokud by kupec přežil, chlapce by navíc žaloval u městského soudu za zběhnutí a mohl by ho dostat na několik let do vězení. To by jistě bylo lepší než smrt, ale přesto se zdráhal utéci. A teď, když už padla noc, byl zde ve větším bezpečí, než kdyby skupinu opustil a šel by sám temným Temným lesem.

Uslyšeli vřeštění děsu, v noci bylo ještě děsivější než za dne. Navíc už neměli čarodějku, která by ho usmažila bleskem, a tak jen vytáhli nože a dali si ruce před obličej.

Stáli tak hodnou chvíli, ale pak vřískot ustal. Po nějaké době nože schovali.

„Tak, zpátky do práce, holoto!“ zavelel Mojmír.

Lukáš i Jošt se pustili do práce, každý s jednou sekerou. Chlapce už dost bolely ruce, ale pokračoval. Nechtěl před svým budoucím tchánem působit jako slaboch.

Malý ohýnek, který se jim podařilo rozdělat, náhle zhasl. Kupec zanadával a vytáhl z váčku fosforové zápalky, jeden z nejnovějších vynálezů. Když zjistil, že mu došly, zaklel znovu a přikázal Joštovi, aby došel do vozu pro křesadlo.

V tu chvíli se ozvalo hlasité vrčení. Něco vyskočilo z lesa a zastavilo se u vozu. Ve výšce asi metr a půl nad zemí se rudě rozsvítily velké vlčí oči a tvor zavyl tak, že tuhla krev v žilách. Pak skočil po Joštovi.

 

Lukáš utíkal. Bylo mu už jedno, jestli bude vypadat jako slaboch, v hlavě měl jedinou myšlenku: utéct. Potom, co obří vlk zabil Jošta, přeskočil chlapec kmen a utíkal. Kupec se mu postavil s krátkým mečem, ale vzápětí byl slyšet i jeho smrtelný křik.

Doufal, že se vlk chvíli zdrží u svých dvou obětí, ale stejně utíkal tak rychle, jak jen mohl. Po chvíli narazil do stromu, protože byla taková tma, že neviděl, kudy vede cesta. Běžel tedy poté s rukama nataženýma před sebe, aby do dalších stromů narazil dříve rukou než hlavou

Už nemohl, ale běžel pořád dál. Zakopl a spadl na zem. Zvedl se a chtěl běžet dál, ale uslyšel za sebou vrčení. Věděl, že neuteče, a tak vytáhl nůž. Nebyl sice žádný válečník, spíše se považoval za vzdělance, kterým byl i jeho otec, ale i tak chtěl raději umřít se zbraní v ruce. Už před sebou spatřil rudě žhnoucí oči, když tu uslyšel něco dalšího. Ano, byl to dusot kopyt. Otočil se a spatřil v dálce svítícího koně a na něm černovlasou elfku.

Vlk po něm skočil, ale ve skoku ho zasáhl rudý blesk a shodil ho na zem. Očividně to ale přežil, protože zakňučel. Lukáš se rozběhl elfce naproti. Vlk se ale rychle zvedl a hned běžel za ním. Objevil se další blesk, tentokrát ale byl mnohem slabší a zanikl ve vzduchu kousek od vyděšeného chlapce.

Doběhl ke koni a s elfčinou pomocí na něj rychle nasedl. Vlk po koni skočil, ale byl skopnut kopytem. V bílém světle jdoucím z koně bylo vidět, že tvor je velký spíše jako medvěd než jako vlk a že je jeho tělo pokryto stejnou nechutnou kombinací chlupů a peří, která pokrývala i děsy.

Kůň nečekal na další útok, otočil se a tryskem vyrazil zpátky, odkud přiběhl. Lukáš chytil Oroniël kolem pasu, aby nespadl. Nikdy ještě nejel na koni tak rychle, ale byl rád, že nestvůře ujedou.

Asi po minutě opustili Temný les a spatřili na nebi hvězdy. Kůň zpomalil, zhasl a oba jezdci si oddechli.